VYBERTE SI REGION

Jaký mají mladí přehled o normalizaci? Někteří hodně slušný

Praha - Pražský deník sledoval celostátní literární soutěž Normální normalizace. Z pětašedesáti přihlášených studentů se úkolu nejlépe zhostila právě Barbora Černochová z Prahy.

17.3.2012 1
SDÍLEJ:

STUDENTCE BARBOŘE ČERNOCHOVÉ je teprve 19 let, přesto dokázala napsat působivou práci o tom, jak to v Československu chodilo za minulého režimu. Foto: Klára Pekárnová

„Tehdy, v 80. letech, přetrvávala obecně snaha odsunout jedince s postižením do ústraní. O handicapovaných se nemluvilo, neboť každé postižení bylo tabu,“ takto vzpomíná Ivana Marešová na svoje dětství za minulého režimu.

A právě osobní zkušenosti ženy, které ani vážný hendikep nezabránil v tom, aby se z Jedličkova ústavu dostala na právnickou fakultu a následně ji zdárně vystudovala, tvoří hlavní osu literární práce studentky Barbory Černochové.

Ta se v rámci vzdělávacího programu Jeden svět na školách pro studenty od 15 do 20 let zúčastnila literární soutěže na téma „Normální normalizace“.

Formou reportáže, eseje či rozhovoru měl každý soutěžící za úkol ztvárnit jeden den v normalizačním Československu. A z pětašedesáti přihlášených studentů se úkolu nejlépe zhostila právě Barbora Černochová z Prahy.

Její příspěvek porota vyhodnotila jako nejlepší v úterý 6. března v pražském paláci Lucerna. Barbořin vítězný příspěvek se jmenuje „Normalizace vsedě“ a zachycuje reálný rozhovor s doktorkou práv Ivanou Marešovou, která je od narození upoutána na invalidní vozík a období normalizace prožila jako člověk s hendikepem.

Studentka se v rozhovoru snažila zachytit, jak se hendikepovaný člověk v období normalizace cítil, jak k němu přistupovala většinová společnost i jak se o něj staral stát.

Normální normalizace

Je studentská literární soutěž, která je jednou z aktivit projektu Příběhy bezpráví a byla pořádána ve spolupráci společnosti Člověk v tísni a týdeníku Respekt. Do soutěže se mohl přihlásit každý žák či student ve věku od 15 do 20 let, který zpracoval téma jednoho dne v normalizačním Československu.

Přehled oceněných:

1. místo: Barbora Černochová, 19 let, Praha

název práce: Normalizace vsedě

2. místo: Ondřej Elbel, 16 let, Příbor

název práce: Normální normalizace

3. místo: Tereza Zyklová, 18 let, Nechanice

název práce: Já, David a Jan

Barbora Černochová z Prahy zvítězila v celostátní literární soutěži Normální normalizace. V rozhovoru pro Pražský deník říká:

Cítím, že bych měla dál psát o tom, jak se žilo za normalizace v sociálních ústavech

Devatenáctiletá studentka z Prahy Barbora Černochová napsala rozhovor s doktorkou práv Ivou Marešovou, která je od dětství upoutaná na invalidní vozík, a období normalizace prožila v sociálním ústavu. A s neobyčejně citlivým rozhovorem Černochová zvítězila v konkurenci sedmi desítek studentských prací z celého Česka. V den slavnostního zahájení festivalu Jeden svět v Lucerně převzala hlavní cenu. Zajímalo nás, co jí do soutěže přivedlo a proč si vybrala právě téma sociálních ústavů.

Proč jste se do soutěže „Normální normalizace“ přihlásila, co vás na ní zaujalo?

Dozvěděla jsem se o ní z internetových stránek organizace Člověk v tísni a přišla mi zajímavá, i když jsem zpočátku neměla vůbec představu o tom, jak mám práci pojmout. Shodou okolností jsem ale v té době byla na praxi u paní doktorky Marešové, která je od narození na invalidním vozíku, a jejímž životním krédem je informovat veřejnost o tom, jak to chodí v sociálních službách. Takže jsem si řekla, že bych mohla práci pojmout jako příběh, který informuje o tom, jak u nás za normalizace fungovaly sociální služby.

Co vás vedlo k tomu vybrat si jako žánr celé práce rozhovor?

V té práci jsem se především chtěla zaměřit na pocity, a ne pouze informovat o tom, jak to v Československu vypadalo. O tom si dnes už můžeme přečíst prakticky kdekoli. Tím, že jsem udělala rozhovor s jedním konkrétním člověkem, můžu lépe ukázat, jak se někteří lidé za normalizace cítili, jak mysleli, co dělali a proč to tak dělali. Rozhovorem dosáhnu mnohem větší autenticity.

V rozhovoru s paní Marešovou kladete velký důraz na vykreslení psychiky. Zajímá vás tento obor více než třeba právě historie?

To, jak jsem rozhovor uchopila, je dáno i tím, že studuji vyšší odbornou školu sociální práce, kde se lidskými vztahy a psychologií hodně zabýváme. Učíme se zde právě o empatii, autenticitě, akceptaci v mezilidských vztazích.

Dělala jste už někdy dříve nějaké rozhovory, měla jste před vytvořením rozhovoru nějaké novinářské zkušenosti?

Bude to asi znít zvláštně, ale „Normální normalizace“ byla první literární soutěž, do které jsem se přihlásila, a také můj vůbec první rozhovor. Jediné, co jsem kdy psala a co mělo docela úspěch, byly slohové práce ve škole. Na druhou stranu mě ale psaní baví, a ani bych se třeba nebránila tomu věnovat se v budoucnosti žurnalistice více.

Kdybyste se věnovala novinařině, chtěla byste i nadále psát o podobných tématech jako v soutěžní práci?

Nejprve bych humanitární a sociální práci chtěla vystudovat, a poté by se mi právě líbilo informovat o tom tématu lidi prostřednictvím médií, hlavně asi tisku.

Kdy jste se začala zajímat o sociální témata?

Ve třetím ročníku na gymnáziu jsem se dostala na multikulturní festival, který se zabývá problematikou menšin v České republice. Shodou okolností se akce zúčastnila i Amnesty International. Jejich činnost mě zaujala, přišla mi smysluplná a přínosná, a tak jsem se tomu postupně začala věnovat. Začala jsem u Amnesty působit jako dobrovolník, no a teď to studuji (smích).

Myslíte si, že o tématu sociálních ústavů za socialismu mají dnes lidé dostatek informací?

Původně jsem měla dělat rozhovor s pánem, který byl za komunismu v táboře v Jáchymově, což by bylo určitě taky hodně zajímavé. Na druhou stranu si ale myslím, že toto téma je veřejnosti už známo o trochu více. Povědomí o životě v ústavech za socialismu je u nás podle mě stále malé. I proto bych chtěla tyto informace více vynášet na povrch.

Setkala jste se s ostatními účastníky literární soutěže?

Jen chvilku před zahajovacím večerem v Lucerně. Chvilku jsme si popovídali, ale žádné velké seznámení to nebylo.

Četla jste práce ostatních soutěžících?

Bohužel jsem na to ještě neměla čas, ale už se moc těším, až si k nim sednu a přečtu je.

Jak jste naložila s výhrou 5 000 korun?

Ještě nijak, ale myslím, že si peníze ušetřím na studia.

MICHAELA ROZŠAFNÁ

Autor: Redakce

17.3.2012 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ministr vnitra Milan Chovanec.
1 22

Chovanec nepředpokládá, že bude obnoven program přesídlování uprchlíků

Ilustrační foto.
13 8

O oblékání mrtvých není zájem, komentuje novelu majitel pohřební služby

Pod lavinou v Rakousku zahynuli dva Češi

Dva Češi dnes přišli o život pod lavinou v horském středisku Wildgerlostal u Krimmlu v rakouském Salcbursku. Pod sněhem skončili celkem čtyři čeští turisté, oznámila rakouská horská služba. Zatímco dva se dokázali ze sněhu včas vyhrabat, druhé dva se již oživit nepodařilo, uvedla agentura rakouská agentura APA.

Pátrání po pohřešované Míše o víkendu nabírá na intenzitě. Tým se rozšířil

Ústí nad Labem - Pátrání po pohřešované Michaele Patricii Muzikářové z Ústí nad Labem nepolevuje ani o víkendu. Kriminalisté vyhodnocují informace získané od veřejnosti. Kromě speciálního týmu se do pátrání zapojil rozšířený tým kriminalistů z jednotlivých územních odborů v kraji.

AKTUALIZOVÁNO

V zasypaném hotelu v Itálii jsou vzduchové kapsy, v nichž mohou být živí

V hotelu zavaleném lavinou ve střední Itálii jsou vzduchové kapsy. Záchranáři dnes sdělili, že pod troskami mohou být stále živí lidé. Lavina se na hotel zřítila ve středu, přežilo alespoň 11 osob a pět přišlo o život. Počet pohřešovaných se o jednoho zvýšil na 24. Podle italských médií se z hotelu od soboty neozvaly žádné hlasy.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies