VYBERTE SI REGION

Košíkář vyrobil i polobotku pro Baťu, teď řemeslo vyučuje

Praha /ROZHOVOR/ - Zastihnout košíkáře Petra Stránského je nadlidský výkon. Pokud zrovna nevyrábí nějakou zakázku, vyučuje na Střední umělecké škole textilních řemesel v Praze. Před rozhovorem ještě namáčel proutky ve školním ateliéru.

21.6.2014
SDÍLEJ:

Košíkář Petr Stránský poslední dva roky také vyučuje košíkářství na Střední umělecké škole textilních řemesel v Praze. Foto: DENÍK/Pavla Janoušková

Dílnu má ve Stodůlkách, ale bydlí v České Třebové, takže hodně cestuje vlakem.

Proč jste si vybral košíkářství?

Zájem o košíky jsem měl dlouho, ale neměl jsem nikoho, kdo by mě to naučil. Vážně jsem se do toho začal pouštět až v roce 1986. První pokusy byly obtížné, žádná literatura, žádný návod, žádný učitel. Tak jsem to zkoušel a potom se objevily nějaké knihy a už to šlo lépe. Když jsem to uměl, tak se objevil mistr košíkář, za kterým jsem jezdil do Kladna.

Co vás všechno mistr naučil?

Bylo to, jako když se člověk propadne do předválečného období. Mistr byl už třetí generaci košíkář. Jeho dílnu vedl už jeho děda, takže tam se bylo čemu naučit a bylo tam možno se seznámit i se starým nářadím. Člověk se dozvěděl spoustu věcí kolem, hlavně z minulosti, jak to bylo bídné řemeslo. Ne moc na zbohatnutí.

Dá se to dneska naučit snadněji?

Dneska to mají lidé zajímavější. Koho to trochu baví, má k dispozici spoustu literatury. Každý si může vybrat. Dají se dělat i kurzy, takže je to snadnější. Ale 
v osmdesátých letech nebylo koho se zeptat, kam zajít. Nebyla skoro žádná možnost, jak tento obor zvládat.

Co vás konkrétně zajímá na košíkářství?

Mám dneska už nastudovanou historii. Sbírám literaturu evropskou a mám i něco z Ameriky. Dneska jsou jiné možnosti, kdyby do toho člověk chtěl trochu investovat, tak si koupí po celém světě, co chce. Existují krásné věci v japonštině, ale obor sám o sobě je tak široký, že mě stačí Evropa a trochu severoameričtí Indiáni. Je to obor na celý život a ještě by to člověk ani z polovičky nezvládl.

Můžete popsat vaše zaměření na evropský styl?

Nejsem nějaký velký inovátor. Moc mě nebaví všelijaké objekty, artefakty nebo proutěné sochy. Dokonce se splétají pruty, které rostou, a vytváří se z toho monumenty. Mě na tom láká spíše skutečné řemeslo. Taková poctivá práce. Nejsem umělec, jsem pouhý řemeslník. Jednou bych rád uměl dokonale kopírovat výborně vypracované výrobky, které se dělaly za starých časů.

Které to jsou?

Mně se třeba líbí to, na co nemám vůbec čas. Třeba kulaté, oválné košíčky, ale 
v naprosto dokonalém provedení, které vydrží za častého používání desítky let. Třeba 
i obyčejný koš na trávu z naloupaného proutí se dá udělat velice chytře a dokonale. Líbí se mi jít tímto směrem.

V čem je problém?

Ovšem jestli se tím chci živit, tak se nemůžu dívat na to, co by mě bavilo, ale dívat se na přání zákazníků. Dneska dělám často věci do interiéru, takzvanou hranatou práci. Jsou to šuplíčky, boxy, koše na prádlo. Stejně kdybych mohl a měl na to prostor, věnoval bych se košíčkům. Každý jiný, tak jak to vypadne z ruky.

Dá se tím uživit?

Takových košíků je dneska na trhu záplava a v cenách, kterých já nemůžu nikdy dosáhnout. Všechno je to podceněné. Nějaký košík na houby nebo na ovoce si udělám jen tak pro radost, nebo někomu jako dárek, ale málokdy.

Z jakých materiálů pletete?

Evropa stojí především na vrbovém proutí. Vrba je dokonalý materiál. Když se vypěstují ušlechtilé odrůdy, 
s takovým zbožím je radost pracovat. Nepraská a je to krásné barevné, proutky jsou krásné a štíhlé.

Jejich pěstování musí být věda?

Pěstování vrbového proutí je náročné, to je samostatný obor, na který se psaly diplomky. Dokonce ještě v univerzitní knihovně by se daly najít. Pěstování vrb je obor jako každý jiný a nedá se to podle mě dělat v jednom člověku, aby si sám pěstoval a ještě z toho pletl. Pokud to chce někdo dělat jako koníčka, že si udělá trochu výrobku, trochu materiálu, tak potom ano, ale kdyby se tím měl uživit, to se nedá.

Jak se takový košík vyrábí?

Kdo je trochu šikovný, tak si podle návodu jednoduchý košík dokáže uplést. Na oválné nebo kulaté košíky stačí horší proutí, protože není extra namáhané. Když se dělá košík hranatý, tam musí být proutí velmi kvalitní, aby vydrželo ohyb kolem rohů. Tam se to otáčí, takže je to docela makačka.

Můžete říct konkrétní postup?

Jít do přírody a zjistit, jestli se dají proutky ohnout do pravého úhlu. Pokud jdou, tak se proutek hodí minimálně pro jednoduchou práci. Pak se udělá takzvaný košíkářský kříž. To je taková evropská specialitka. Třeba 
v Asii se dno koše zpracovává mnohem složitěji.

Proč?

Mají dlouhé liány, kdežto naše proutky jsou metr a půl dlouhé. 
S tím složitou vazbu dna neuděláte. Uděláme kříž, který se vyplete a udělá se sluníčko. Zvednete osnovy a za dvě hodinky je košík na houby hotový.

Na co je ještě dobré vrbové proutí?

Poměrně dobře se vrbovým proutím oplétají různé nádoby. Třeba demižony. To se dříve dělalo jako sériová práce. Když se nádobí převážely na formanském voze, tak trpěly. Bylo třeba je chránit proti nárazům. Dneska je to spíš pro fajnšmekry, kdo chce mít hezký demižonek na vínko nebo na slivovici. Nějaký extra praktický význam to už nemá.

A další výrobky?

Dělají se i velikonoční pomlázky, což je dneska práce pro děti, to se naučí každý hned. Ale když jich máte udělat sto, to už potom ukrutně bolí ruce a stává se 
z toho těžká práce. Hodně se dělají i opravy. Lidé najdou staré lodní koše, se kterými se cestovalo do Ameriky. Takové ty hranaté kufry s víky.

Je to moderní mít doma košíky?

Stará práce ledaskoho zaujme. Někdy si lidé vymyslí všelijaké specialitky. Dělal jsem třeba pro pana Baťu, když měl devadesátiny, takový koš ve tvaru baťovské polobotky. Vyrábím i porodnice pro kočky s víkem, aby měla klid, a přitom jsme se na ni mohli podívat.

Máte nějaké triky při pletení?

Triků moc není. Tady se to musí všechno odřít prackama, jak mi říkal mistr. Kolikrát si lidé poručí několik košíků stejných, tak požadovali množstevní slevu, ale to moc nejde. Stejně musíte každý košík udělat. Z nástrojů potřebujete jen zavírací nůž a to vám musí stačit.

Co všechno ještě potřebujete?

Nějaké nůžky, špice, kladívko, želízko na stloukání. Tohle když máte, tak máte řemeslo. Košíkáři toho potřebují strašně málo, takže je to legrační řemeslo. Každý řemeslník potřebuje spoustu vercajku. U nás je všechno 
v rukách. Musíte mít trochu v oku, jak by výrobek měl vypadat. Děláme to na koleni a nepotřebujeme skoro nic. To se mi na tom líbí, může to dělat každý.

Co vyučujete na textilní škole?

Už druhý rok zaskakuju za mateřskou dovolenou. Připletl jsem se sem úplně omylem. Myslel jsem si, že nikdy nebudu zaměstnaný. Loni jsme měli maturitní ročník, teď tu mám třeťáky a pak tu mám jednu třídu bytového designu. Ty si to jen tak zkouší. V nepovinném předmětu je s děvčaty dobré spolupracovat, protože si to zapsaly, protože je to baví.

Jaké to je vést maturitní třídu?

Bývá to kolikrát náročné. Musí si něco vymyslet. Nemůžete maturovat s košíkem na houby. Musí v tom být nápad, dobré řemeslo a také dokumentace. Chodí sem většinou dívky, které musí být schopné výrobu popsat a zdůvodnit a proč to tak dělaly. Jsou to nervy pro studenty a pro kantora taky. Já jsem do toho vlítnul rovnýma nohama. Sám jsem zkušenost 
s tím neměl, ale dobře to dopadlo.

Kde se inspirujete?

Většinou pracuju na přání zákazníka. Jinak si myslím, že je to tvořivá práce a člověk je tím pohlcen. Velice vás to zaujme. Sice je to spousta starostí ještě předtím, než začnete košík dělat. Ale když se ta věc podaří, tak je to odměna.

Autor: Pavla Janoušková Mgr.

21.6.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Nový šéf hradního protokolu: Návštěvu Bílého domu už začínáme chystat

ROZHOVOR – Miroslav Sklenář nahradí ve funkci vrchního protokoláře Jindřicha Forejta. Deníku při té příležitosti poskytl rozhovor. Hovoří v něm o svém vztahu k prezidentu Miloši Zemanovi i o plánované návštěvě USA. Rezignace Forejta ho prý nepřekvapila.  

Zmlátil dvě ženy. Zdržely jej ve prý ve frontě u pokladny

Pardubice - Z výtržnictví obvinila pardubická policie 47letého muže, který měl zmlátit dvě ženy. Jednu vážně zranil.

Bugatti už prodalo 220 nových Chironů. Kupci na auto mohou čekat i tři roky

Od představení modelu Chiron v březnu letošního roku už automobilka Bugatti našla kupce pro 220 exemplářů tohoto nástupce legendárního Veyronu. Z auta se však zatím raduje jediný zákazník, všichni ostatní ještě musejí čekat.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies