VYBERTE SI REGION

Milan Cyrus: Uhlířina je věc, která ke Křivoklátsku patří

Praha /ROZHOVOR/ - Tvrdí, že si žije jako král. Má tři dcery, žije na Křivoklátsku a v milíři pálí dřevěné uhlí. Takový je život uhlíře Milana Cyruse z Kladenska.

1.8.2013
SDÍLEJ:

Milan Cyrus.Foto: Andrea Grubnerová

Bezmála čtyřicetiletý Milan Cyrus je údajně jediným bláznem podobného zaměření na Křivoklátsku. Výrobě dřevěného uhlí se věnoval už jeho otec, od kterého se mnoho věcí naučil. Skanzen, který mu patří, je obklopen krásnou přírodou, kde slyšíte cvrlikání ptáků a šumění lesa.

Práce je pro něj částečně relaxací i koníčkem, při níž si odpočine od všedních starostí a vybije přebytečnou energii. Uhlířina je věc, která ke Křivoklátsku patří a kterou by podle něj alespoň zdejší děti znát měly.

Jak jste se ke svému řemeslu dostal?

Otec v minulosti pálil dřevěné uhlí v družstvu pro chemickou výrobu, což bylo jediné družstvo, kde se za socialismu pálilo. Měli monopol. Tady na Křivoklátsku má ale výroba dlouholetou tradici, takže zde bylo spoustu pálenišť. Po revoluci zjistil, že je trh neobsazen. Táta si nechal podle plánu postavit pec a já mu začal pomáhat, až jsem u toho zůstal. A jelikož to ze začátku šlo velice dobře, zbudovali jsme tento areál. Dodávali jsme do západní Evropy, hlavně do Německa a Švýcarska, ale i na sever, do zemí jako je Švédsko, či Norsko. Vycházelo to zhruba do roku 98, kdy zpevnila koruna, a Němcům se vývoz přestával vyplácet. Současně s tím se začal slušně rozvíjet místní trh. Další útlum nastal na začátku třetího tisíciletí, okolo roku 2002 a 2003. Proto mě napadlo, že bychom řemeslo mohli udržet pomocí skanzenu, lidem vše ukázat, vysvětlit a přimět je kupovat české uhlí. Nicméně se nezdařilo a skanzen, který vznikl roku 1993, jsme museli uzavřít. Vstup do areálu je možný po individuální domluvě.

Naučil jste se tedy řemeslu od otce?

Otec to uměl, ale vzhledem k tomu, že se pracuje s přírodními vlivy a s přírodní surovinou, tak nikdy není výsledek stoprocentně dán dopředu. Každé dříví je jiné, každý vítr fouká trošku jinak, jiný tlak, jiné podmínky. Takže ačkoli mám patnáctiletou zkušenost v pálení uhlí, nemůžu říct, že to umím.

Ale základy jste si musel osvojit.

Základy si člověk osvojí během pár měsíců. Nejzákladnější je dřevo pořádně složit, dát si práci, a některé polena vzít třikrát, čtyřikrát do ruky, aby mezi nimi byly stejné mezery. Pro pálení je dobré, aby byly stejnoměrné, kvůli tahu. Pec pak hoří pravidelně. Pokud bych skládání ošidil, vyndal bych o pár metráků méně.

Mohl byste popsat proces pálení dřeva?

Objednám si dřevo, které rozřežu na metrová polena, rozštípu na manipulovatelné kusy. S dřevem většinou nemůžete jít rovnou do pece, takže je potřeba ho nechat vyschnout. Jakmile vyschne, je třeba naložit pec, kam se vejde dvanáct prostorových metrů, šest a tři čtvrtě kubíku zhruba. Pec se musí uzavřít, omazat, zapálit. Jakmile se zapálí, hlavním kruhovým výduchem vychází vodní pára. Teplota stoupne k 140 až 150 stupňům, což poznám, díky zkušenostem, na barvě kouře a teplotě plechového pláště. Otvory ve střeše pak začneme pomalu zavírat a kouř se začne stahovat do šesti komínů, které jsou na obvodu. Pak už se jen reguluje vzduch. Celý proces probíhá kolem třiceti hodin. Záleží na stavu dříví, proudění vzduchu, i jestli prší, či ne.

Jsou podmínky, při kterých se dřevo pálit nedá?

Ideální není pálit při silných mrazech, kvůli velkému rozdílu teplot. Pec potom dost trpí. V minulosti, když se pálilo v milířích, tak to vůbec nebylo možné, protože by jim oheň hořel nekontrolovatelně. Dneska si vybírám i směr větru.

Z jakého dřeva je možné pálit?

Pálit jde z každého dřeva, ale já si vybírám jen z listnatého, tvrdého, to znamená buk, dub, habr. Důvodem je vysoká výhřevnost.

Milan Cyrus
- Pochází z Bělče
- Letos oslaví 40. narozeniny
- Původní profesí je lesní inženýr
- Zabývá se výrobou dřevěného uhlí ve Lhotě u Kladna
- Na Křivoklátsku působí navíc jako hajný
- Je ženatý a má tři dcery
- Krédo: „Kvalita má svou cenu a zaslouží si, aby byla ohodnocena."

Jak dlouhý je časový interval mezi dodávkou dřeva a hotovým výrobkem?

Ideální je pálit dva roky staré dříví. Efekt je, že z tuny dříví nevyndáte tunu dřevěného uhlí, ale i 1,2 tuny. Dříví si nechávám vozit z okolních lesů.

Máte ještě dnes pravidelné odběratele?

Zůstali mi tři, nebo čtyři z gastronomie. Jsou ochotní a schopní kvalitu ocenit. Zkoušeli koupit lacinější verzi, ale vrátili se, protože si spočítali, že ačkoli je cena vyšší, ve finále je to vyjde levněji. Naše uhlí lépe hoří a je spolehlivé.

Klientela je klíčovou záležitostí?

Samozřejmě, nicméně ve finále jsem nebyl ochoten jít do boje s uhlím dovezeným z Ukrajiny, z Bulharska, z Polska. V současnosti i z Jižní Ameriky. V podstatě jsem stále reagoval na trh. V okamžiku, kdy jsem byl za hranicí, tak jsem cenu vystřelil úměrně svým nákladům a stal jsem se neprodejným. Naše výroba pak klesla, z dvou set tun ročně na sedm. Cena se liší i o sto procent, například ukrajinský pytel koupíte do dvou set korun, u mě je cena nad tři sta korun.

Čím to je, že se cena o tolik liší?

Uhlířina je řemeslo velmi namáhavé také fyzicky. Představte si, že dnes máme třicet stupňů. Když bych chtěl vyhazovat pec, je uvnitř padesát stupňů a při hoření ještě více. Těžké manuální podmínky nejdou ošidit, ani nahradit strojově. Velký průšvih je, že velmi stoupla cena dřeva, ze kterého pálíme.

O co se lidé nejvíce zajímají?

Asi o samotný proces. Fascinuje je, že ze dřeva vznikne něco tolik výhřevného. Spousta lidí to zná pouze z Pyšné princezny, kde tančili s medvědem okolo milíře, ale už neví, že je technologický proces velmi starý. Keltové zde pálili už pět set let před naším letopočtem. Železárny, které byly rozmístěné na Berounce, byly závislé na dřevěném uhlí. Pro spoustu lidí je překvapením, že se řekne doba železná, a bez dřevěného uhlí by nebyla. Nebo že uhelný trh v Praze nevznikl proto, že se tam prodávalo uhlí kamenné, uhlí dřevěné. Bylo to velmi vážené řemeslo. Dřevěné uhlí bylo nejen potřeba do železáren, ale pro majitele lesa se stalo perfektním ekonomickým zhodnocením.

Bude někdo pokračovat v rodinné tradici?

Syna nemám, ale neřeším to. Mám tři dcery, jsem jako král. Děti, ať si dělají, co chtějí, já jim chci dát nejlepší vzdělání a vychování. Jestli budou dělat záchranáře nebo popeláře, je to jedno. Především, ať jsou šťastné.

ANDREA GRUBNEROVÁ

Autor: Redakce

1.8.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Vojenský historický ústav má nově opravenou stíhačku MiG-15

Praha - Vojenský historický ústav (VHÚ) bude moct vystavit nově opravený stíhací bombardér MiG-15. V uplynulých pěti měsících ho zrekonstruovali pracovníci Vojenského technického ústavu (VTÚ). Představitelé VTÚ, VHÚ a ministerstva obrany ve čtvrtek opravený stroj na vojenské základně ve Kbelích představili novinářům.

Rakušan: Hnutí STAN je připraveno soudit se o mandát Drábové

Praha - Hnutí STAN je podle středočeského lídra Víta Rakušana připraveno soudit se o mandát krajské zastupitelky Dany Drábové, pokud by ho někdo napadl. Drábová je totiž předsedkyní Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB), ačkoli podle ministerstva vnitra mohou být zastupiteli jen řadoví státní zaměstnanci. STAN tvrdí, že souběh funkcí je podle zákona možný. I kdyby hnutí u soudu neuspělo, výsledkem bude alespoň precedentní rozhodnutí, které vyjasní současný stav, řekl dnes Rakušan novinářům.

Hasiči přejeli hocha, chvátali k požáru. Policie: Nešťastná náhoda

Krucemburk – Havlíčkobrodští kriminalisté uzavřeli vyšetřování nehody z letošního června, při níž hasiči na závodech dračích lodí v Krucemburku na Havlíčkobrodsku přejeli desetiletého chlapce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies