Ukázky vybavení pomáhajícího zachraňovat lidské životy se setkávaly se značným zájmem. Zvlášť děti lákala možnost nechat si v sanitce připojit na prst pulsní oxymetr a na monitoru pak sledovat spoustu údajů o svém těle. Nebo se podívat, jak vypadá pracoviště dispečerky záchranné služby. Tedy na místo, odkud umějí nejen zajistit vyslání pomoci, pokud zavoláte na tísňovou linku 155, ale také odkud přicházejí rady, jak postupovat do chvíle, než se objeví posádka vyslané sanitky.

Snad s největší pozorností se ale setkával přístroj Lucas 2, který umí sám oživovat. Ne, tohle není automatický externí defibrilátor pro laické použití, známý z vybavení například policistů nebo třeba plavčíků, ale mašinka, která umí sama poskytovat masáž srdce. „Stojí 350 tisíc korun," odpovídá záchranář Alan Ryba na jednu z opakujících se zvídavých otázek. Je ale k nezaplacení. Lucas, jímž jsou nyní vybaveny žluté vozy pražských záchranářů s lékařem, umí nejen usnadnit namáhavou práci a uvolnit záchranářům ruce pro další úkony na místě zásahu, ale především dokáže pracovat i během transportu pacienta. Což je obrovský pokrok. Bez tohoto přístroje musela resuscitace končit na místě zásahu – buď obnovením životních funkcí, nebo konstatováním, že se to bohužel nepodařilo. Nyní mají zdravotníci možnost pokračovat i při převozu do nemocnice. Tohle sice zvědavci z řad dětí úplně nedocení – šikovná mašinka ale zaujme. „Je to super, jak to samo pumpuje," zhodnotil ukázku automatizované srdeční masáže sedmiletý Vašík. A podle práce stroje, který sám pro sebe překřtil na buchar, si dobře zapamatoval, jak často by měl hrudník postiženému stlačovat, pokud by sám musel poskytovat pomoc: teď – teď – teď… Takováhle ukázka napoví mnohem víc než často opakovaný pokyn: téměř dvakrát za vteřinu.

Co může zachránit život?

Cílem ukázek opravdu nebylo jen prezentovat vybavení záchranářů. Zdravotníci především chtěli ukázat pár základních kroků, které v kritické chvíli mohou přispět k záchraně života. „Neučíme zavazovat bebí," řekl Deníku záchranář Lukáš Tajčman, podle jehož slov je podstatné, aby veřejnost věděla, jak si počínat v případě nesnází. Zkušenost záchranářů napovídá, že od lidí, kteří se stanou svědky zdravotních problémů jiných osob, není třeba požadovat znalosti, ale odvahu. Zvlášť v případě, kdy pomoc potřebuje cizí člověk. Je třeba se zasáhnout, přivolat sanitku, a vyzval i lidi kolem, aby se zapojili. „Nečinnost může mít fatální následky," varuje zkušený zdravotník.

Co dělat, co už poradí dispečerka záchranky. Mít určité povědomí je ale přece je potřebné. Zvlášť v rodinách se někdy stane, že se laici, pomáhající jako první, snaží o masáž srdce, když pacient leží v posteli. Chyba! Musí to být na tvrdé podložce. Nejlíp na podlaze. Ostatně – pokud pacient nedýchá, moderní rady kladou důraz právě na masáž srdce. Je to nejužitečnější způsob pomoci. Dýchání z úst do úst, které se mnozí učili ve škole, není až tolik zásadní. Navíc by spousta lidí měla problém dotýkat se ústy cizího člověka. A i někoho ze svých blízkých, pokud zrovna nevypadá svěže.

Podle Tajčmana je potřebné také vysvětlovat, jak vlastně záchranná služba funguje. Leckoho prý překvapí, že když zavolá na linku 155, přijede sanitka. Někteří lidé čekají, že se objeví doktor z pohotovosti. Lékařská služba první pomoci ale návštěvní službu nezajišťuje; za tou je třeba se vypravit. A záchranáři jsou určeni k tomu, aby zasahovali ve chvílích vážného ohrožení života a zdraví. Což jsou třeba případy ztráty vědomí nebo vážné úrazy. Zdá se to jako zbytečné opakování samozřejmostí? Divili byste se…

Nestačí jen zavolat

Zavolat záchranku – a přesně uvést místo, kde je pomoc potřebná – ale nestačí. Do příjezdu zdravotníků je třeba dělat vše podle pokynů operátorky. A nepřestávat, když je z dálky slyšet signalizující, že už jede odborná pomoc, ale pokračovat až do chvíle, kdy péči o pacienta zdravotníci skutečně převezmou. I pak se muže stát, že budou lidé kolem vyzváni k asistenci.

Záchranáři také připomínají, že v případě zdravotních problémů je rozumnější volat přímo číslo záchranné služby. Bezplatnou tísňovou linku 155. Známá stodvanáctka poslouží také – a třeba v případě dopravní nehody, kdy je třeba přivolat také policisty a hasiče, je její využití vhodné – jiné je to ale třeba u náhlého kolapsu na ulici, kdy je zjevné, že jde jen o zdravotní problémy. Pak je rozumnější volat přímo. Hovor tak jako tak skončí u záchranářů – přepojení ale může trvat třeba i dvě minuty.

Co kdyby šlo právě o ty dvě minuty, které představují osudovou hranici? Nejen tu mezi životem a smrtí, ale třeba i mezi zdravím a trvalým poškozením?