VYBERTE SI REGION

Nevidomý horolezec a kurýr: Prezident Václav Klaus mě už zdálky zdravil

Hradčany /ROZHOVOR/ - Světlo a tma. V takovém světě žije nevidomý horolezec Jan Říha, který pochází z Olbramovic u Benešova. Sedmatřicetiletý sportovec je tak trochu doma nejen na skalách, ale i na Pražském hradě.

22.3.2014
SDÍLEJ:

Jan Říha, nevidomý horolezec a kurýr v Kanceláři prezidenta České republiky.Foto: DENÍK/Veronika Cézová

Od roku 2000 pracujete v Kanceláři prezidenta republiky. Jak jste se k této práci dostal?

Když jsem po střední obchodní škole sháněl práci, oslovil jsem spoustu firem. Bez odezvy. A po nějaké době mě napadlo, že napíši i na Hrad. A vyšlo to. Od té doby zde roznáším po kancelářích poštu. Jsem zkrátka kurýrem.

A to jste tehdy odpovídal na konkrétní vypsané místo?

Ne, právě že jsem to jen tak zkusil. Napsal jsem životopis, ve kterém jsem uvedl, že mám obchodní školu. A z ní jsem šel rovnou do kanceláře.

Když jsem procházela vrátnicí a říkala jsem ochrance, že jdu za vámi, už se všichni usmívali - jo za Honzíkem…

Tady už mě kluci znají. S několika zaměstnanci dokonce pravidelně běhám i pražské maratony. Navíc když přijde pošta, já si pro ni jdu a roznáším ji po všech kancelářích.

Pamatujete si, kdo kde sedí?

Kanceláří tu je dost, ale když je tu člověk čtrnáct let, tak už se vyzná. Není to jen o tom, jestli na to vidím nebo nevidím. Začátky samozřejmě byly těžké, člověk si musel udělat nějaké body, ale postupně jsem si to všechno zapamatoval.

Měl jste zpočátku někoho, kdo vás tu provázel?

Ostatní zaměstnanci to tu se mnou na Pražském hradě párkrát prošli. Pak už jsem to zvládnul sám. A když jsem nevěděl, tak jsem se zeptal. Tak, jak to dělají i zdraví lidé, když nevědí.

Co je na vaší práci nejzajímavější?

Moje práce moc zajímavá není (smích). Ale dneska musí být člověk rád, že práci vůbec má. Když vidím spoustu lidí, co jsou zdraví, bez handicapu a dlouho hledají práci… I proto jsem kývnul na nabídku projektu Chodící lidé Nedejte na první dojem! který má nejen zaměstnavatelům ukázat, že člověk s handicapem je člověk jako každý jiný, jen se k němu musí přistupovat individuálně.

Slyší na to firmy?

Vozíčkář potřebuje bezbariérové přístupy, nevidomý zase hlasový výstup nebo braillský řádek na počítači… Právě proto, že handicapovaní potřebují některé věci navíc, může to zaměstnavatele hned na začátku odradit. Ale věřím, že se přístup k handicapovaným v naší společnosti obecně zlepšuje.

Prostory prezidentské kanceláře, ve které sedíme, jsou opravdu nádherné, honosné. Uvědomujete si ještě i po letech, na jaké prestižní adrese pracujete?

Já to beru prostě jako práci.

Neříkejte, že když někoho potkáte poprvé a řeknete mu, kde pracujete, že to dotyčného neohromí…

Jo, to jo. Každý si totiž hned představuje kdo ví co (smích). Ale já jim vždycky říkám, že je to práce jako jakákoli jiná.

Pracujete v kanceláři prezidenta už čtrnáct let. A tak se nabízí otázka, jestli se tu s hlavami státu potkáváte…

Ano, potkal jsem se tu se všemi. Akorát jsem se míjel s panem Václavem Havlem, s prezidentem Klausem jsem tu byl celé období a teď jsem nově potkal i pana Zemana, když se přišel přivítat s personálem.

Jak často jste se s prezidenty setkával?

Jen letmo. Potkali jsme se, pozdravili.

Který na vás udělal nejlepší dojem?

Člověk v práci nemá čas tolik klábosit, ani prezident nemá času nazbyt. Ale třeba na Havla si vzpomínám dobře, to byl úžasný člověk, měl charisma. Byl to člověk, který tady rozjížděl demokracii, byl pro to, co dělal, zapálený.

Nejdéle jste pracoval pod prezidentem Václavem Klausem. Máte na něj nějakou výraznější vzpomínku?

Ano, pamatuji si, jak mě už zdálky zdravil: „Á, pan kolega horolezec!" Byl vnímavý, vždycky se mě ptal, jak se mám. Když jsem totiž vylezl na vrchol El Capitan v Severní Americe, dozvěděl se o tom. Byl jsem totiž druhý nevidomý na světě, který se dostal nahoru. A po mém příjezdu mě ofiko přijal a pogratuloval mi. A od té doby vždycky vtipkoval, když jsme se potkali.

Než jste se dostal k horolezení, jak vypadaly vaše začátky? Trénoval jste v Praze na stěnách?

Začínal jsem v Krči na stěně, která se stavěla v roce 1992, když jsem tam chodil na učiliště. A to byl také zajímavý příběh, jak jsem se na tu školu vůbec dostal… Komunisté mě totiž dali rovnou do zvláštní školy, tehdy nebyla žádná integrace jako dnes. Následně jsem proto ani neměl po škole moc možností, kam jít dál. Být doma bez zaměstnání? Dělat kartáčníka a vyrábět rejžáky? Zvolil jsem si to druhé. Po vyučení jsem ještě pracoval ve firmě, která vyráběla pomůcky pro nevidomé. Pak ale skončila. Následoval rekvalifikační a rehabilitační kurz práce na počítači, který mi zaplatil úřad práce. A teprve v roce 1996 jsem si udělal ve Vratislavově ulici vyrovnávací kurz mezi zvláštní školou a základkou. A za rok jsem pak mohl nastoupit na střední obchodní školu do Butovic. Udělal jsem ji ale bez maturity. Ta byla na soukromé škole. Na to už bohužel naši neměli.

Když jste začal lézt, jak jste věděl, kam sáhnout?

Hledal jsem chyty nebo mě navigovali podle hodinových ručiček. Když ale lezu ve skalách, tam mě samozřejmě nikdo nenaviguje. Tam jdu za lanem a hledám si chyty.

Zažíváte na skalách strach, nebo adrenalin, když se musíte spolehnout jen sám na sebe?

Hodně lidí by asi očekávalo, že to bude ten strach. Ale já ho necítím. Naopak se těším, že mě čeká zase něco nového. Není nic horšího než stereotyp!

Zmínil jste, že jste stanul na El Capitano. Jaké další vrcholy máte za sebou?

V roce 2008 jsem vylezl na Elbrus, o rok později na Kilimandžáro. Naposledy minulý rok to byla Aconcagua. A dokonce v den, kdy jsme na ni vylezli, jsme se na ni dostali já a dva kamarádi a ještě jedna skupina a pak už nikdo. Ostatní to otočili.

Každý rok to byla jedna hora, pak jste si dal větší pauzu. Proč?

Právě po tom Kilimandžáru nastala ta finanční krize. Dlouho se proto nedařilo sehnat peníze na výpravu. Až vloni jsem oslovil Nadační fond Vectra, který celou cestu za zhruba tři sta tisíc korun zaplatil.

Když se horolezec dostane nahoru, rozhlédne se do dálky… Jak vnímáte ten vrchol vy?

Dva kamarádi, kteří se mnou lezou, mi popíší, co vidí. A když je člověk nahoře, jsou tam slzy radosti asi u každého. To je bez rozdílu. Ale co konkrétně cítím? To mohu stokrát barvitě popisovat, ale nikdy to nebude tak věrné. To musí člověk prostě zažít.

Na kterou horu máte nyní zálusk?

Další v pořadí je jednoznačně Mount McKinley. A kdy? To záleží samozřejmě na penězích, ale i počasí, protože tam se jezdí ideálně v červnu. To letos nejspíš už nestihnu. Snad příští rok. Nicméně doufám, že to nebude zase za čtyři pět let (smích).

Autor: Veronika Cézová

22.3.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Postrach Vysočiny: Žena zničila desítky aut a zapálila volejbalové kabiny

Havlíčkův Brod – Bývalou řidičku kamionu a uklízečku Bohumilu Šustrovou ze Ždírce nad Doubravou poslal v úterý Okresní soud v Havlíčkově Brodě na devět měsíců do vězení, a to za podpálení kabin havlíčkobrodským sportovcům.

Týden fungování EET: 18,1 milionu účtenek a 700 udání

Praha - Restauratéři a hoteliéři odeslali do systému EET do dnešních 19:00, tedy za skoro týden fungování evidence tržeb, zhruba 18,1 milionu účtenek. Zároveň finanční správa už eviduje 706 oznámení o nevydání účtenky. Informovala o tom mluvčí Finanční správy Petra Petlachová. Systém podle ní běží plynule a bez problémů.

Sněmovna schválila státní rozpočet, schodek má klesnout na 60 miliard korun

Praha - Sněmovna schválila státní rozpočet na příští rok. Schválený schodek má proti tomu letošnímu klesnout o deset miliard na 60 miliard korun, ministr financí Andrej Babiš (ANO) ale dnes před poslanci vyjádřil přesvědčení, že výsledek bude lepší. Jde už o třetí státní rozpočet současné koaliční vlády. Sněmovna podpořila jen ty přesuny peněz v návrhu státního rozpočtu na příští rok, s nimiž souhlasil Babiš. Opozice neuspěla ani s jedním požadavkem.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies