Pohádkové království loutek Aleny Vorlové

Ve vedlejší místnosti mě za dveřmi přivítá parta veselých kašpárků, rytíři, lokajové, princezny i princové a podobné výjevy skýtá celý interiér bytu, ve kterém paní Vorlová bydlí.

Na vlastní oči mám možnost vidět jednu z vůbec největších sbírek loutek. Obrovská kolekce zahrnuje stovky, možná i tisíce figurín. Podle Aleny Vorlové však není v lidských silách určit jejich přesný počet. „Záleží, jestli bychom to počítali na celé figury, nebo i na malé části a jednotlivé kousky. Třeba jenom hlaviček mám asi pět set," říká.

Jak dlouho žijete ve společnosti loutek?

Začal je sbírat manžel Jiří, který už v mládí hrával loutkové divadlo, recitoval a měl dosti umělecké sklony. Když se nám narodili dva synové, koupil jim jednou k Vánocům malé divadélko. Další divadélko přišlo za rok, další zase za rok a tak to šlo dál a dál. V té době, což bylo zhruba v letech 1965 1970, zavírali komunisti kočovná a amatérská loutková divadla, loutkáři tak neměli z čeho žít a začali prodávat staré loutky, se kterými hráli. Manžel se pro to nadchl, s kamarádem začal každou neděli jezdit po vlastech českých a večer přivážel vždycky domů spousty loutek.

Kde jste je shromažďovali?

Měli jsme malý byt o dvou místnostech, se dvěma dětmi opravdu nebylo prostoru nazbyt, tudíž loutky visely všude, kde se dalo. Na skříních, na dveřích, na oknech… Bylo na denním pořádku, že když jsem šla pro kabát, hned na mě nějaký čert spadl (směje se). Manžel potom i se syny začal hrát loutkové divadélko, kluci si přivedli kamarády, ti si přivedli další spolužáky, a tak se to rozšířilo, až v roce 1969 založili loutkový soubor Zvoneček.

Pro koho váš manžel tehdy loutková představení hrál? Přece jen bylo krátce po okupaci…?

Zpočátku pro děti z domu, posléze i v kulturních centrech. Pamatuji si, že manžel dokonce získal prostory v přízemí jednoho domu v Braníku, kde hráli v prvním patře divadlo slavní Cimrmani. Potom sice soudruh ředitel jak Cimrmany, tak Zvoneček vyhodil, ale ještě za komunismu v roce 1983 se Zvoneček přestěhoval do Kulturního centra Novodvorská. A sídlí tam dodnes.

Chodí i dnes děti na loutkové divadlo?

Víte, že ano? Věnuje se tomu fantastická paní, do souboru přivádí stále nové děti, a pořád to funguje. Od října do dubna hrají každou sobotu dvě představení a pořád si udržují diváky. Akorát za manžela se hrály spíše staré české hry jako Posvícení v Hudlicích, Pan Franc nebo Faust a Markétka. Ty už dnešní děti nebaví vyžadují větší akci. Občas nějakou starou hru ještě uvedou, jinak ale hrají hlavně pohádky. Dostávají také finanční grant, každý rok ale musejí nastudovat jednu premiéru…

Vy sama také hrajete loutkové divadlo?

Dříve jsem jim sem-tam vypomáhala, spíš jsem to ale celý život tolerovala (směje se). To víte, dvě děti, zaměstnání, malý byt…

Musela jste být hodně tolerantní.

Byla (směje se). Nebylo to vůbec jednoduché. Všechny loutky jsme měli ve dvou místnostech, po babičkách, ve sklepích a tak podobně. To víte, že doma občas padla i hlasitější slova (směje se). Od začátku se mi ale loutkářství líbilo, protože to bylo cosi opravdu mimořádného.

K dobru přidává paní Vorlová oblíbenou životní příhodu, která odstartovala vášeň Jiřího Vorla pro loutky. „Od chvíle, kdy jsem začala pracovat jako lékařka, jsem šetřila na auto. Tenkrát v šedesátých letech stálo slušné auto Spartak 27 tisíc. Když jsem nastřádala 20 tisíc, říkala jsem si, príma, za dva roky by mohlo být auto. Načež do čtrnácti dnů přišel manžel s tím, že má možnost koupit od starého loutkáře 19 loutek za 20 tisíc," usmívá se a ukazuje na velké dřevěné figury z druhé poloviny 19. století od Antonína Suchardy, které se do rodiny Vorlových nastěhovaly namísto auta. „A na to už jsme se nikdy nezmohli," přiznává.

Jakých postav máte nejvíc?

Asi čertů, sama vidíte, že je mám rozmístěné po celé předsíni, je to taková čarodějná sluj.

Máte loutky nějak roztříděné?

Po manželově smrti jsem se snažila všechny loutky roztřídit, nejen podle typu, ale také podle autorů řezbářů. Například čerty jsem ale chtěla mít všechny pohromadě. Vidíte mezi nimi i vůbec nejstarší loutku, kterou vyrobil kmotr našeho slavného malíře Mikoláše Alše. Tento čertík bude starý sto sedmdesát let.

Od kolika autorů loutky vlastníte?

Snažila jsem se udělat dokumentaci, už ji mám skoro hotovou, takže to vychází na třicet šest autorů (ukazuje mi vzorně vypsaný sešit s podrobnostmi o každé loutce). Každá loutka má na nožičce nalepeno čísílko, abych věděla, kam ji zařadit. Můj manžel si na dokumentaci tolik nepotrpěl, měl sice úžasné schopnosti a znalosti pro sbírání loutek, ale neměl smysl pro roztřídění (usmívá se).

Sbírka zahrnuje například díla od Mikuláše Sichrovského, Johana Flasche, Antonína Suchardy nebo Jindřicha Adámka. V bytě u paní Vorlové se vyjímají velké i malé dřevěné loutky, ale také sádrové figurky, takzvané dupáky, „lidovky", loutky varietní i soustružené…

V bytě, kde paní Vorlová bydlí, jsou rozmístěné zejména velké historické loutky z devatenáctého a počátku dvacátého století. Přes chodbu dál, v jakémsi „ateliéru" se pak skýtají malá divadélka a menší loutky všeho druhu. Tady nacházíme ve skříních a krabicích také všechny náhradní ručičky, hlavičky, oblečení pro figury nebo kulisy. Uznávám… toto všechno nemůže člověk v životě spočítat.

Jakou celá sbírka vyžaduje údržbu?

Pravidelné utírání prachu. Ale to stojí za to (směje se). A řeknu vám, že malovat místnosti je něco úděsného.

Jak dlouho je schraňujete sama?

Manžel zemřel na infarkt v roce 2005, večer si šel lehnout a ráno už se neprobudil. Byl to hrozný šok. Musím říct, že mě ale nikdy nenapadlo, že bych loutky potom prodala. Fakt je ale ten, že bylo zapotřebí dát loutky do kupy a roztřídit je. S čímž mi velmi pomohli loutkářští přátelé mého muže například paní Karolína Truhlářová. Vybavuji si, jak jsme spolu vynášely loutky ven ze sklepa, byly tak zaprášené, že jsme si při čištění musely vzít na ústa roušku. S kulisami mi zase nesmírně pomohl jeden starší pan loutkář, obrovský znalec.

Měl někdo zájem sbírku koupit?

Jeden zájemce se po manželově smrti naskytl, prodej kolekce ale nepřipadal v úvahu. Víte, jaký mám k loutkám celoživotní vztah? Něco málo loutek ze sériové výroby, které byly po více kusech, jsem sice prodala, hned jsem za ně ale koupila malá divadélka.

„Tahle loutka je taková vyjukaná, připomíná mi mého vnuka," usmívá se sběratelka. Alena Vorlová bydlí s loutkami sama v přízemí domu na okraji Prahy. Její syn Tomáš filmový režisér obývá první patro. Druhý syn žije v Českém Krumlově, a jak sama říká v rodině má samé chlapy takže i vnukové jsou pouze kluci. „Všem už je přes dvacet let, k loutkám má bližší vztah jenom jeden z nich, který ale žije v Krumlově."

Nebojíte se v bytě sama s takovým bohatstvím?

Bojím, dokonce si představte, že k nám dva měsíce po manželově smrti v noci přišla nečekaná návštěva. Spala jsem, když jsem najednou slyšela, že někdo otevírá dveře a rozsvěcuje v předsíni. Jenže v tu dobu chodil syn Tomáš domů pozdě v noci, protože natáčel noční scény, takže jsem si myslela, že je to on. Ze spaní jsem na něj zavolala: „Co je"

Zloděj se zřejmě lekl a odešel. Ráno jsem ale místo okna našla na zemi tisíce střepin, asi ho rozbil loktem. Nechala jsem si na ně proto okamžitě přimontovat mříže, není to sice nádhera, ale jsem trochu klidnější.

Loutky sice nepůjčujete, občas je ale vystavujete. Kde může vaši sbírku vidět veřejnost?

Přiznám se, že já sama moc ráda loutky nepůjčuji ani na výstavy. Nesvědčí jim to a bojím se, aby se neponičily. Na druhou stranu vím, že je to občas potřeba, a s výstavami mi proto pomáhá pan Pavel Truhlář. Pomohl mi uspořádat mimo jiné v roce 2010 velkou expozici na zámku v Roztokách u Prahy. Byla to jediná výstava, na kterou jsme poskytli téměř všechny loutky, protože jsme ji uspořádali na počest nedožitých osmdesátých narozenin mého manžela.

Od té doby jsme vystavovali například v pražské Galerii Smečky, několik loutek bylo k vidění také v Sao Paulu, a letos od května máme kolem padesáti loutek vystavených na zámku Dobříš.

Jaké loutky tamní návštěvníci uvidí?

Pan Truhlář pojal výstavu tematicky. V každé místnosti hostinské části zámku, která je součástí prohlídkového okruhu, nainstaloval několik loutek, které dokreslí atmosféru daného prostoru. V loveckém salonku jsou tak myslivci a rytíři, mimo jiné také od řezbáře a restauratéra Alessiho, v pánské ložnici se vyjímá pan král s lokajem a Kašpárkem, a v italském salonku si na své přijdou hlavně děti, protože jsou v něm samé pohádkové postavy. Vodníci, čerti, ale i draci. Princezny přijdou záhy, samozřejmě spolu s dámským salonkem a ložnicí.