Pomáhají ve volném čase a zadarmo. Dobrovolníci si odnesli Křesadlo

„Cena Křesadlo zviditelňuje lidi, kteří jsou dobrovolníky zejména proto, že je naplňuje dobrý pocit, že někomu mohou pomáhat či zlepšit prostředí ekologické i sociální," řekla na vyhlášení ceny v rezidenci primátora Olga Sozanská, spoluzakladatelka organizace HESTIA.

Ta již počtrnácté odměnila deset pražských dobrovolníků, kteří nezištně věnují svůj čas druhým, obecně prospěšným činnostem, postiženým či znevýhodněným lidem.

Kristýna Hrubá řekla po vyhlášení Křesadla:
Svůj volný čas věnuji tam, kde to má smysl

Šestadvacetiletá laborantka Kristýna Hrubá nevěděla, co s volným časem. A tak se před pěti lety stala dobrovolnicí. Komu konkrétně pomáhá? A chtěla by v budoucnu vyměnit laboratoř za neziskový sektor?

Byla jste nominovaná za organizaci Fosa. Čemu se tam konkrétně jako dobrovolnice věnujete?

Pomáhám s realizací volnočasových aktivit dospělých lidí s mentálním postižením. S dalšími dobrovolníky s nimi chodíme ven, učíme je cestu do zaměstnání, protože s ní mají občas problémy, učíme je komunikovat s okolím či zacházet s penězi.

Věděla jste, že jste nominovaná?

Fosa mi dopředu napsala, že by mě chtěli nominovat, jestli s tím souhlasím.

Překvapilo vás to?

Musím říct, že docela jo. Přestože jsem tam byla už pátým rokem, přišlo mi, že tomu nevěnuji tolik času jako třeba jiní. Já chodím jednou za čtrnáct dní v sobotu na odpolední akci a tak třikrát do roka jedeme na celý víkend.

Jak jste se do dobrovolnické organizace dostala?

Přišlo mi, že mám docela dost volného času. Chtěla jsem ho věnovat někde, kde to bude potřeba. A úplnou náhodou jsem na internetu narazila na Fosu. Líbilo se mi, co dělají.

Vystudovala jste jako mnoho dobrovolníků speciální pedagogiku?

Právě že vůbec. Potravinářskou průmyslovku (smích). A teď pracuji ve zdravotní laboratoři.

Tam asi s moc lidmi do kontaktu nepřijdete…

Moc ne, jen s kolegy. Takže jsem si asi chtěla ten kontakt s více lidmi vynahradit…

Když jste vystudovala „mimo obor", měla jste nějaké školení, jak komunikovat s lidmi s postižením?

Nejdříve jsem měla vstupní pohovor a pak jsem začala s jedním kolegou chodit do té skupiny, kde jsem se s nimi skamarádila.

Jaké máte pocity, když odcházíte ze sobotních setkání?

Je krásné vidět, že to k něčemu je, že si ti lidé z toho také něco odnášejí. Když je třeba naučíme cestu do práce, aby tam mohli sami cestovat, jsou nadšení. Je to také hodně o radosti, kterou mají handicapovaní, že nemusejí být pořád s rodiči, že mohou někam jet mimo domov.

Neměla jste někdy - třeba ze začátku - pocit, že těch emocí je na vás až moc?

Třeba pocit, že s tím chci vyloženě seknout, jsem nikdy neměla. Ale občas jsem si říkala, že je to přeci jen náročné dělat to ve svém volném čase. Ale pak přijdou ty chvíle, kdy to je fajn, takže se to tak vzájemně vyrovná.

Křesadlo je prestižní cena určená dobrovolníkům. Nepřemýšlíte o tom, že by se pro vás mohlo stát jakýmsi hnacím motorem, abyste se do neziskového sektoru za čas ponořila naplno?

Je to úžasné ocenění, které je pro mě motivací v tom pokračovat. Ale jako zaměstnání na plný úvazek? To bych asi dělat nechtěla. Teď to má pro mě větší váhu, když tomu věnuji volný čas. Jinak by se pro mě pomáhání mohlo stát rutinou. A to bych nechtěla.

Marie Čížková prozradila Pražskému deníku:
Chci dětem pomáhat, dokud to jen půjde

Dojatá, s lesklýma očima a úsměvem, který rozdává už osm let nemocným dětem v nemocnici. Tak vypadala pětasedmdesátiletá Marie Čížková po předání ceny Křesadlo v rezidenci primátora. S jakými pocity odchází týden co týden od malých pacientů? A kam si uloží Křesadlo?

Před dvěma měsíci jste byla součástí seriálu Pražské neziskovky, nyní tam budete opět. A tentokrát oceněná jako dobrovolnice roku. Jak vnímáte cenu Křesadlo?

Mám velkou radost. Až si říkám, jestli jsem si to opravdu zasloužila. Ale zase si říkám - vzhledem k mému věku a faktu, že už chodím do Thomayerovy nemocnice osm let…

Zdá se mi to, nebo máte trošku slzičky v očích?

Ano… Však je to opravdu skvělý pocit. Ale hlavně bych to chtěla předat dál, to není jen moje zásluha. Nás do Lékořice, která sdružuje dobrovolníky, chodí přes osmdesát lidí na šestnáct oddělení.

Jak často chodíte za malými pacienty?

Vzhledem k tomu, že jsem v důchodu, mám samozřejmě nejvíc času, takže chodím třikrát týdně. Kolikrát jdu i na zavolání. Mám to do Thomayerovy nemocnice kousek. Ale i když zavolají narychlo, jdu. A strašně ráda. Protože mě práce s dětmi naplňuje.

S jakými pocity od dětí odcházíte?

Všechno si v hlavě promítám, říkám si, že jsem jim udělala radost, že to s nimi bylo prima. A když mi řeknou: Teto, přijď k nám zase brzy… Najednou tu radost cítíte v srdíčku. Kdo to nezná, mohl by říct, že to jsou jen takové fráze. Ale opravdu nejsou. Základem je zkrátka ta láska vnímat děti, pohladit je, přivinout k sobě, říct, jak jim to sluší. Ten pocit, že děti dokážete rozradostnit, že náladu, kterou měly ošklivou, jim změníte a ony nebudou večer plakat, v klidu usnou to je pak i pro vás velké zadostiučinění.

Nedávno jste oslavila krásné půlkulaté výročí…

A nestydím se za to - 75. narozeniny! (smích)

Nabízí se tedy otázka, jak dlouho budete chtít ještě pomáhat?

Vůbec mi nepřijde, že bych měla někdy skončit! Samozřejmě, člověk má čas od času nějaké drobné nemoci, nedá se všechno tak úplně naplánovat, ale Lékořice je Lékořice… Budu chtít pomáhat, dokud to půjde.

Kromě toho, že chodíte rozveselovat malé pacienty, pomáháte i s přípravou různých výzdob v nemocnici. Co vás v nejbližší době čeká?

Sedmého dubna budeme dělat na dětské psychiatrii, dětské neurologii a geriatrii velikonoční ozdoby. Na to se hodně těším.

Kde si vystavíte Křesadlo, které jste získala?

Vedle ceny, kterou jsem dostala od ministerstva práce a sociálních věcí jako dobrovolnice. Mám ji v ložnici, abych na ni viděla. Když jdu spát, řeknu si: Ano, udělala jsem dobrý skutek, tak si tu cenu zasloužím. Přiznávám - kolikrát prší, je zima, člověku se také nechce. Ale já si říkám - musím jít, abych si to ocenění zasloužila!