Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Přestat pít kvůli dětem či okolí? Ne! Musíte chtít kvůli sobě

Praha 9 - Do svých pětatřiceti let o skleničku téměř nezavadila. „Vypila jsem tak půl deci na Silvestra a to bylo všechno," začíná své vyprávění šedesátiletá Jarka. Pak ale přišla manželova nevěra. Rozvod. A Jarka zůstala se třemi nezletilými dětmi sama.

14.2.2014
SDÍLEJ:

Alkoholu už se šedesátiletá Jarka nedotkla osm let. „Samozřejmě, že někdy mám nutkání si po hezkém dnu dát skleničku. Ale neudělám to, protože bych zase začala nekontrolovatelně pít.“Foto: DENÍK/Veronika Cézová

Zpětně si nevybavuje, kdy přišel ten den D, kdy zjistila, že jí alkohol pomáhá něco překonat. Začalo to totiž úplně nevinně. Jedním pivem. „Poslala jsem děti nakoupit. A jen tak mimoděk jsem prohodila, ať mi koupí jednu lahev. Tu jsem si pak dala po obědě."

Dostavil se příjemný pocit. A tak si za týden koupila další. „A zase se dostavil ten nádherný pocit. Sama sebe jsem se pak ptala, proč bych si vlastně čas od času nemohla pivo dopřát. Přece mi to dělá dobře…" Po pár měsících už si dala pivo denně, pak dvě, tři… „Když jsem pila, měla jsem pocit, že všechny problémy, které se na mě valí, se alespoň na chvíli rozplynou."

Nerozplynuly se. Přibývaly. Po dvou letech přešla Jarka na víno. „Co mi dříve dalo jedno pivo, už mi nestačilo. A přitom mi to ani nechutnalo. Pila jsem zkrátka jen kvůli tomu účinku."

Aby Jarka neměla kvůli svému pití takové výčitky, šetřila na sobě. „Kupovala jsem si jen to nejlevnější, krabicové za dvacku. A navíc jsem nikam nechodila žádné kino, žádná zábava, žádná dovolená. Žádné oblečení, žádné cigarety. Jsou alkoholici, kteří myslí jen na sebe a alkohol je na prvním místě. Ale já jsem i přes závislost cítila, že děti nesmí trpět."

Nakročeno k velkým problémům

Platila proto řádně všechny složenky, nikdy si nic nepůjčila, nikdy dětem nic neodepřela. Stejně jako sobě sklenku… „Věděla jsem, že mám nakročeno k velkým problémům. Ale nešlo to zastavit." Starosti, stresy, deprese. To všechno jako by s každou skleničkou postupně mizelo.

Po pěti letech už Jarce nestačilo ani víno. „Přišel tvrdý. Začalo to zase plíživě, jedním panákem. Nakonec došlo i na flašku denně."

Děti se o ni začaly bát. „Mami, nepij, vyhodí tě z práce," prosily ji. „A já? Jen jsem jim říkala takové ty typické řeči všech alkoholiků. Že žádný problém nemám, že piji jen trochu, že nikam nechodím, nic si neužívám… Tak co bych jiného z toho života měla?"

V práci byli s Jarkou spokojení. „I když asi měli občas podezření, tolerovali mi to." Až do jednoho odpoledne. „Šla jsem na odpolední. Ale to už jsem za sebou měla celé propité dopoledne. Nedalo se to přehlédnout. A šla jsem."

Antidepresiva a anonymní alkoholici

Jarce došlo, že je zle. Ale i když chtěla přestat, nešlo to. Vydržela to týden, čtrnáct dní. Pak si ale opět dala skleničku… „Věděla jsem, že to sama neukočíruji, proto jsem šla k psychiatrovi. Dostala jsem antidepresiva."

A radu, aby navštívila společenství Anonymních alkoholiků. Strach však byl větší než odhodlání. A tak se v alkoholovém opojení zmítala ještě dalších pět měsíců. „Pak přišel den, kdy jsem zjistila, že nemohu žít s alkoholem, ani bez něj. Cítila jsem se příšerně. Věděla jsem, že když se nenapiji, tak se zblázním. Když se napiji, rozjedu se a budu mít výčitky svědomí…"

Dilema vyřešila Jarky dcera. Jednu neděli před matku postavila tašku a prohlásila: „Mami, sbal se, pojedeme do Bohnic do léčebny." Jarka se nejdříve bránila. „Nakonec jsem ale ustoupila. Bylo mi tak zle, že jsem chtěla jet kamkoliv. Kamkoliv, kde by mi někdo už konečně pomohl."

Poslední volné místo v Bohnicích

V Bohnicích měli volné poslední místo. „Brala jsem to jako znamení, že tam na mě čekalo. Uvědomila jsem si, že si toho musím vážit. Celou tříměsíční léčbu jsem absolvovala tak zodpovědně, až jsem s tou pečlivostí některým alkoholikům, co se tam také léčili, lezla na nervy," směje se Jarka.

S „áčky", jak důvěrně říká Anonymním alkoholikům, se setkala ještě během léčení v Bohnicích. „Pravidelně tam někteří z áček docházeli. Viděla jsem se tam s jednou ženou, která byla veselá a plná života. Já jsem v tu dobu byla troska. Ptala jsem se jí, jestli bych mohla být zase taky tak vitální. A odpověď byla kladná…"

Na první sezení s Anonymními alkoholiky se Jarka bála. „Stála jsem čtvrt hodiny přede dveřmi, bušilo mi srdce, nevěděla jsem, co mě čeká. Pak jsem ale zjistila, že všechen strach byl úplně zbytečný. Nikdo se tam nemusí z ničeho zpovídat, nikdo není k ničemu tlačen. Když se ostatním chcete svěřit, mluvíte. Když nechcete, tak ostatní jen posloucháte. Já jsem třeba takhle poslouchala rok, než jsem se odhodlala poprvé promluvit."

Motivace přestat pít byla těžká

Zpočátku chodila na sezení každý týden, nyní, po osmi letech, už jí „áčka" stačí jednou za měsíc. Svou nemoc ale ani po osmi letech nebagatelizuje. „Kdybych si teď tady s vámi dala místo horké čokolády třeba pivo nebo víno, tak už bych nedojela domů. Do večera bych se zřídila."

Motivace přestat pít byla těžká. A Jarka se dlouho srovnávala s tím, co jí radili v léčebně že nesmí přestat pít kvůli dětem či okolí, ale kvůli sobě. „Připadalo mi to zpočátku sobecké. Ale ve finále to opravdu tak je. Člověk musí začít od sebe. Když sama nebudu v pořádku, nepostarám se o děti, nebudou mě chtít v práci… Teprve když je člověk zdravý, profitují z toho i všichni ostatní."

Anonymní alkoholici ve zkratceJedná se o společenství lidí závislých na alkoholu, kteří sdílejí svůj problém a snaží se pomoci i ostatním alkoholikům dosahovat střízlivosti.

Anonymní alkoholici se scházejí obvykle jednou týdně, ve větších městech je frekvence vyšší, v Praze se setkávají každý den na místech, která si pronajali. Většinou to bývají fary, které jsou ochotné poskytnout místo pouze za poplatek za elektřinu a topení.

Samotné mítinky trvají přibližně jednu hodinu. V této době přítomní sdílejí své životní příběhy a sdělují, jak řešili své alkoholové eskapády.

Společenství nemá žádné zaměstnance, všechny činnosti nutné k chodu vykonávají dobrovolníci z řad Anonymních alkoholiků tedy sami závislí.

Ve společenství se platí dobrovolný příspěvek dvacet korun, žádné dary nepřijímají. Do budoucna plánují šířit osvětu na školách, v léčebnách či ve věznicích.

Autor: Veronika Cézová

14.2.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Americká hudební skupina Guns N' Roses vystoupila 4. července v Praze. Na snímku je zpěvák Axl Rose.
6

Na retro vlně. Největší koncerty mají letos Guns N’ Roses a vzpomínající U2

Po výbuchu ve vládní a diplomatické čtvrti Kábulu
AKTUALIZOVÁNO
7

Dvanáct mrtvých. Sebevražedný atentátník se odpálil v Kábulu

Hyperloop porazil rychlovlak. V ekonomické výhodnosti

/INFOGRAFIKA/ Rychlovlak si na sebe nevydělá, hyperloop to ale zvládne. Takový je závěr bakalářské práce Petra Šlapala, kterou úspěšně obhájil na Mendelově univerzitě v Brně.

Vnitro chce zvýšit bezpečnost na mimopražských letištích

Na mimopražských mezinárodních letištích by měly být podle ministerstva vnitra zavedeny systémy pro rozpoznávání obličejů a registračních značek vozidel. Počítá s tím materiál o zvýšení jejich bezpečnosti, který v pondělí projedná vláda. Na letišti Václava Havla už stejný systém funguje, jiný dokument ale počítá s jeho rozšířením na další části budovy.

Jsou tam? Ochránci hledají v Brdech vzácné netopýry

V nedotčené oblasti CHKO se mohou skrývat i méně obvyklé lesní druhy.

Veřejné prostory v moderních kancelářských budovách musí být odvážnější

Světelné prvky putující po rampě, dekorační panely měnící se podle ročního období, květinová výzdoba v podobě zavěšených orchidejí a skleněné prvky v různých podobách. I tak může vypadat moderní veřejný prostor v kancelářských budovách v Praze. Zatímco v zahraničí jsou tato místa mnohem odvážnější a zajímavější, u nás jsou spíše nudné a často plná klišé.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení