VYBERTE SI REGION

Přestupní stanice Terezín: kupředu 
k smrti, zpátky ke svobodě

Praha, Terezín - Na zemi je sněhový poprašek. Jak po něm našlapuje, křupe mu lehká bílá pokrývka pod nohama. A do plic vdechuje ten studený, pichlavý vzduch. Miroslav Prokeš má před sebou dvoukilometrovou cestu. Z Osvětimi do Březinky. Stejnou cestu, kterou v říjnu 1944 absolvovali 
i jeho prarodiče.

13.9.2014
SDÍLEJ:

Sedmašedesátiletý Miroslav Prokeš se na přání Pražského deníku vrátil zpět na místo, kde se poznali jeho rodiče. V Magdeburských kasárnách v Terezíně nacvičovali Felix Porges a Elly Bernsteinová kabaret.Foto: DENÍK/Veronika Cézová

Ovšem ti ji měli bez zpáteční jízdenky…

„Do Osvětimi jsem si troufnul, až když mi bylo čtyřicet let. Jel jsem tam sám, bez bratrů. Bylo to v březnu, na zemi sněhový poprašek a na něm krákaly černé vrány. A do toho vedla ta kolej… I když jsem velmi racionální člověk 
a emoce se mnou nemlátí, když jsem si představil, jak tam za den skončilo deset vlaků, každý s tisíci osobami, 
z nichž druhý den už zbyl jen ten dým z komína a popel… 
A tam skončili mí prarodiče. Jako popel vysypaný do nějaké jámy…“

Přichází chvění. Mráz z toho běhá po zádech. A přitom si z čela stírám krůpěj potu. 
S Miroslavem Prokešem sedíme v terezínských kasárnách, v místnosti, kde se dá sotva dýchat. V místnosti, kde se před jednasedmdesáti lety poznali jeho rodiče při nacvičování kabaretu. S příznačným názvem Smějte se 
s námi.

Felix a Elly

Na tvrdých dřevěných lavicích jakoby se nám před očima v té tlumeně osvětlené místnosti míhaly výjevy z tohoto kabaretu. On vysoký urostlý režisér, scénárista 
a herec. Ona začínající talentovaná herečka, kterou si vybral do svého kabaretu. Felix Porges a Elly Bernsteinová.

Celý příběh se točí kolem dvou mužů, kteří se poznali 
v Terezíně a po válce se potkávají na Václavském náměstí a povídají si o tom, jaká to byla v Terezíně vlastně rekreace.

„Byla to taková švejkovská nátura smát se i na šibenici… Zkrátka psané i hrané s nadhledem. A to dávalo vězňům pocit naděje, že ty hrůzy brzo skončí,“ říká Miroslav, jehož otec Felix Porges si v Hamburských kasárnách vytipoval, kdo má blízko k uměleckému prostředí. Kdo umí hrát, kdo zpívat. Celkem tak do svého kabaretu zaangažoval jedenáct lidí.

Jelikož se herci nesměli 
v terezínských ubikacích navzájem navštěvovat, musely jim před premiérou stačit pouze dvě zkoušky, které se odehrály právě zde, kde s Miroslavem sedíme. V Magdeburských kasárnách.

O jeho životě rozhodl kabaret

Felix Porges v terezínských kasárnách nacvičil spolu s ostatními Židy kabaret s názvem Smějte se s námi.Nejen že Felix Porges poznal díky kabaretu svou životní lásku Elly. Vděčí mu i za to, že přežil. „Schopnost organizace kultury mu zachránila život. Nacisté totiž chtěli své budoucí oběti uklidnit. 
A k tomu pomáhala právě 
i kultura.“ Herci z kabaretu tak byli dlouho ušetřeni transportu. Nacisté, kteří z Terezína vypravovali každou středu jeden vlak s tisíci Židy, to měli důkladně promyšlené.

Kdo bude v prvním vlaku? Kdo ve druhém? A kdo třeba v desátém? O tom si měli rozhodnout sami Židé. A konkrétně židovská samospráva v terezínském ghettu. „A to byl ďábelský princip – dodáte nám tisíc jmen 
v pondělí. A když jich bude méně, tak tam zařadíme vás,“ vypráví Miroslav.

První se do vagonů směr Osvětim dostali starší lidé neschopni práce. Naopak všichni ti, kteří byli pro nacisty jakkoliv užiteční – ať už organizovali kulturu, sport, volný čas, dělali evidenci lidí či příděly jídel – měli být dočasně ušetřeni.

Dvě svatby. Tu první, vězeňskou, měli Felix Porges a Elly Bernsteinová za války v Terezíně. Tu druhou (na snímku) si pak vystrojili v Praze po návratu z koncentračního tábora.Herci z kabaretu Smějte se s námi se drželi dlouho. „Po tom, co skončil, byli ale postupně i tito lidé zařazováni do transportů. A polovina 
z nich v Osvětimi zavražděná.“ Bylo to v době, kdy Elly Bernsteinová a Felix Porges už měli po vězeňské svatbě. 
A kdy rodiče obou dvou skončili v Osvětimi.

Je stejný osud nepotkal. Návrat ke svobodě ale přeci jen chvíli trval. Kvůli propuknutí tyfové epidemie na konci války se 
z Terezína vrátili až po čtyřměsíční karanténě.

Fronta na jatýrka

Čím sami strádali, to se snažili vynahradit svým synům. „Z Terezína věděli, co je hlad. Proto pro mě a mé bratry stáli rodiče od pěti hodin ráno frontu třeba před řeznictvím, aby pro nás sehnali jatýrka,“ vzpomíná Miroslav, který se narodil dva roky po válce. 
A po něm následovali za další dva roky Jan a v roce 1952 Zdeněk.

Díky mamince Elly se všichni tři dostali k umění. Miroslav už ve čtyřech letech chodil do baletu, na cirkusovou akrobacii k legendárnímu Franku Towenovi, dva roky byl členem Dismanova rozhlasového dětského souboru a dostal se i k dabingu.

„Všichni tři jsme mluvili například francouzské chlapečky v Knoflíkové válce. 
A můj nejmladší bratr Zdeněk pronesl tu slavnou větu: Kdybysem to věděl, tak 
bysem sem nechodil.“

Dirigent rádia

K hudbě měl zase velmi blízko Miroslavův otec. „Nebyla televize, jen rozhlas. 
A jako malé dítko jsem s úžasem sledoval, jak každou neděli po obědě, když dávali 
v rozhlase nějakou operu, tatínek slavnostně rozevřel partituru, z pouzdra vytáhl dirigentskou taktovku a jal se rádio zcela profesionálně dirigovat,“ směje se Miroslav.

To za války Felix Porges rozhlas poslouchat nesměl. Ale mezi těmi všemi omezeními, kterými se nacisté snažili Židům život ztrpčovat, to bylo to nejmenší. Daleko více ho trápilo, že nesměl pracovat jako právník. „Než mohl začít dělat praxi, tak nejdříve čeští fašisté 
a hned potom ti němečtí, zakázali řadu povolání. A mezi jinými i právničinu.“

Rozvinout svůj talent před Terezínem nestihla ani Miroslavova maminka. Před válkou jako dvacetileté děvče účinkovala v jihlavském divadle, tančila a zpívala v operetách, uměla řadu jazyků 
a jako jedna z mála slečen 
v té době jezdila na motorce. „Ale než se stačila zdokonalit, skončila v ghettu,“ vypráví Miroslav, který historii svých rodičů rozkrýval postupně.

Skrytá historie

Do osmnácti let byla tabu. Ze školy sice věděl, že za války docházelo k vyvražďování Židů. Věděl, že oblíbenou literaturou jeho rodičů bylo všechno, co napsal Arnošt Lustig nebo Norbert Frýd. Věděl, že některé přátele 
– například pozdějšího pěvce Národního divadla Karla Bermana – znají rodiče z Terezína. Do souvislostí si to ale nedával. Až při dosažení plnoletosti se začal ptát. A začal dostávat odpovědi.

„Když jsme se pídili po informacích o našich prarodičích, kteří umřeli ještě dříve, než jsme se s bratry narodili, rodiče nám řekli, že byli spolu v Terezíně. A pak je odvezli dál do Osvětimi. Ale dávkovali nám to vždycky po částech. Že jeden dědeček zahynul v Osvětimi, teprve později nám řekli, že to bylo proto, že byl židovského původu, ale že jeho žena tam s ním šla dobrovolně.“

Miroslav se nakonec dozvěděl, že všichni předci byli židovského původu. A proto koncem roku 1941, kdy nacisté zřídili terezínské ghetto, do něj odvezli rodinu jeho tatínka z Prahy a rodinu maminky z Jihlavy. A jako poslední puzzle do skládačky byla informace o osudovém kabaretu…

Stejně jako Josef Körber, otec bývalé americké ministryně zahraničí s českými kořeny Madeleine Albright, který si po válce změnil jméno na Korbel, stejně tak učinil i Felix Porges. „Rodiče se jako mnoho přeživších rozhodli skoncovat 
s židovstvím. A já jsem se tak narodil už jako Prokeš,“ vysvětluje Miroslav a dodává, že ani své jméno nedostal náhodou.

„Jako nejstarší syn jsem Miroslav od slova mír. Protože ten je nejdůležitější.“ V jeho podání to není prázdná fráze. „Zajímá mě historie včetně kultury židovství. Proč se němečtí a jiní nacisté zaměřili právě na ně. Ctím odkaz svých rodičů, a tak jsem dlouhá léta činný v mezinárodním protirasistickém hnutí. Ať jsou terčem imigranti, Romové, muslimové, homosexuálové, starší lidé… Nenávist už by neměla mít v moderním světě místo,“ říká stále na té tvrdé dřevěné lavici v terezínských kasárnách Miroslav, který mimo jiné pracuje jako průvodce 
v Židovském muzeu v Praze.

Provádí ale i cizince v Terezíně a občas zavítá i do Osvětimi. Třeba jako minulý rok, kdy prováděl Kanaďany v nové expozici o židovských obětech. „V Polsku – a to si musíme přiznat – je tradiční antisemitismus daleko více zakořeněn než u nás. Je to dáno vlivem katolické církve, která oficiálně celá staletí považovala Židy za vrahy Ježíše Krista. Proto se ani v osvětimském muzeu příliš nezdůrazňovalo, že ti zahynuvší byli zejména Židé.“

Stopa po prarodičích

V expozici jsou vytištěna 
i jména šesti milionů Židů, kteří zahynuli v době holokaustu. Své zvěčněné prarodiče tam Miroslav našel během chvilky. „Byť jsem tam byl pracovně a neměl jsem čas se tím probírat, během minuty jsem stačil nalézt jména dvou prarodičů.“

A všechna čtyři jména těch nejbližších, které nikdy nepoznal, jsou na zdech Pinkasovy synagogy. Té, u které téměř denně provádí turisty 
z celého světa.

Považuje se tedy za Žida? 
S odpovědí neváhá ani vteřinu. „Jsem hlavně člověk.“

Autor: Veronika Cézová

13.9.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies