O událostech, které formovaly novodobý český skauting hovořil v rozhovoru pro Deník Tomáš Řehák, dlouholetý člen vedení Junáka - svazu skautů a skautek České republiky a ředitel Městské knihovny Praha.

Novodobý Junák se začal obnovovat v prosinci 1989. Vy jste však měl ke skautingu velmi blízko již dávno před tím.

Ano. Pocházím ze skautské rodiny. U nás se skauting dědí po meči. Můj dědeček Bohuslav Řehák (více například na: www.rehakovi.cz. - pozn. red.) byl jedním z nejbližších spolupracovníků Svojsíkových (Antonín Benjamin Svojsík, zakladatel českého skautingu. - pozn. red.) a otec Jiří Řehák se ve skautském hnutí angažoval již od dětství. V roce 1949 byl spolu s Dagmar Skálovou a dalšími skauty odsouzen v monstrprocesu protistátního skautského spiknutí. Měl jsem tedy spoustu rodinných skautských kamarádů, známých a rodinných přátel. V roce 1989 jsem již osm let vedl „kryptoskautský" oddíl, který měl ambici snažit se o nějakou formu skautské výchovy. Byť bez skautské symboliky a bez otevřeného hlášení se ke skautingu. V 90. roce náš oddíl okamžitě vstoupil do Junáka.

Skautský underground byl za totality poměrně aktivní. Mám teď na mysli právě zmiňované „kryptoskautské" oddíly. Jaké byly historické předpoklady obnovy Junáka v roce 1989?

Velmi činný, ale nejednotný. Skauting byl v minulém století de facto třikrát zakázán. Poprvé to byla nacistická okupace a tehdy to bylo velmi tvrdé, šlo o život. Druhý zákaz přišel v padesátých letech. Skautských muklů byla v komunistických lágrech spousta. Aktivních oddílů přežilo v té době jen velmi málo. Po třetím zákazu v roce 1970 byla situace zcela jiná. V roce 1968 vedení obnoveného Junáka učinilo strategické rozhodnutí, že se pokusí vytvořit co nejlepší podmínky, aby skauting přežil. Pokoušeli se o nejrůznější kompromisy s politickou mocí. Oddíly se rozprchly. Některé skončily s tím, že buď budou dělat opravdový skauting, nebo nebudou dělat nic. Někteří se včlenili do Pionýra nebo jiných turistických a mládežnických organizací, kde přežívali až do roku 1989, kdy se osamostatnili.

Rezonovaly tyto historické události v rámci debat při obnově Junáka po listopadu 1989?

Ano. Mezi lidmi z vedení existovaly zásadní rozpory, řekl bych ideové, které se týkaly právě období 1968 - 1970. Část byla velmi silně přesvědčena, že se měl Junák raději nechat násilím rozpustit, a uchovat si tak morální integritu. Podle jejich názoru byly ústupky Junáka normalizační komunistické moci příliš velké a český skauting kompromitovaly. Druhá skupina lidí kompromis obhajovala. Mělo se tím vytvořit podhoubí pro jeho další přežívání, což byla také pravda. Oddílů přežilo mnoho. Vždyť již v roce 1990 se do Junáka přihlásilo asi devadesát tisíc lidí a řekl bych, že významnou část z nich tvořily oddíly, které přešly jako celek.

Vraťme se v krátkosti ještě k roku 1968. Krátké období obrozeného skautingu intenzivně navázalo na jeho předválečnou tradici. Jak významné byly dva roky junáckého Pražského jara pro jeho další existenci?

Byla to doba velkého vzmachu. Vznikla tehdy spousta oddílů a skauting oslovil celou jednu generaci mládeže, která s ním nemohla mít žádnou předchozí zkušenost.

Existoval by bez tohoto mezidobí český Junák? Byl by tak silný?

Určitě ne. Asi by existoval, ale jeho situace by se velmi podobala zemím, kde skauting nesměl fungovat delší dobu, příkladem může být Pobaltí. Rozhodně by již v roce 1990 neměl okolo sta tisíc členů, to ani vzdáleně, spíše desetkrát méně.

Tomáš Řehák.Ideové rozpory spojené s rokem 1970 si mnohé frakce přenesly také do procesu obnovy Junáka v letech 1989 a 1990. Bylo z tohoto důvodu těžší konsolidovat a obnovit Junáka spíše ideově nebo organizačně?

Obojí bylo složité. Junák byl roztříštěný. Existovaly zásadní spory mezi čelními představiteli jednotlivých frakcí. Jádro organizace vlastně tvořili lidé, kteří se vrátili z jiných organizací. Skautské oddíly tehdy přežívaly guerillovým způsobem. Každý oddíl byl svého druhu samostatná jednotka, která si musela řešit metodiku, organizační zabezpečení, a i když se zapojovaly do sítí spolupráce, tak to bylo fakticky partyzánské hnutí. Když postavíte z partyzánů armádu, což se, obrazněji řečeno, stalo v roce 1990, zjistíte, že je každý vedoucí zvyklý rozhodovat se podle svého. Měli jsme rozhádané vedení, kde nebyla dostatečně silná osobnost, která by měla autoritu na to, aby Junáka sjednotila. Dělali si věci po svém a nebyli ochotni se přizpůsobit. Nebyly to tolik záležitosti ideové, jako spíše výchovné. Svět se změnil a český skauting bohužel neměl šanci po celou 2. polovinu 20. století reflektovat, co se v moderní skautské pedagogice děje.

Chápu-li to správně, obnovený Junák navazoval na 30. léta 20. století.

Metodický systém přebíral věci z šedesátých let, které však fakticky pocházely z let třicátých, protože poválečné období bylo velmi krátké. Šedesát let, to je příliš dlouhá doba. Náš oddíl měl vlastní metodiku, kterou jsme s těžkým srdcem obětovali, abychom zjistili, že co dostáváme, je o mnoho horší. Třaskavým problémem byla například koedukace. Náš oddíl nicméně zůstal spojený, mnoho ostatních vedoucích však „vyměklo" a rozdělili oddíly na dívčí a chlapecké.

Které události formovaly jeho ranou historii v roce 1989?

Jednou z prvních významných iniciativ bylo v listopadu 1989 založení Skautského informačního střediska. Tvořili ho především lidé z Foglarovy „dvojky", jmenovitě například Milan Žaloudek, její tehdejší vedoucí. Stalo se takovým neoficiálním koordinačním centrem. V prosinci se poté v budově Městské knihovny v Praze konalo něco, co sice ještě nemělo status sněmu, ale jednalo se o shromáždění, kde se řešily první organizační záležitosti. Do velkého sálu knihovny nakonec dorazilo tolik lidí, že jednání muselo být přenášeno audiomostem až na dvůr Klementina pro ty, kdo se do sálu nevešli.

Vy jste se do sálu vtěsnal?

Byl jsem v sále jednak proto, že jsem měl známé ve vedení, znal jsem se s Václavem Břicháčkem, který byl od roku 1968 do roku 1970 prvním místonáčelníkem a v roce 1989 se stal náčelníkem, ale také mě oslovili, zda bych na pódium nemohl přivést nějaké živé skauty, nebo někoho, kdo vypadá jako skaut. A tak kluci a holky od nás z oddílu seděli na pódiu a tvořili jakousi stafáž pro projevy.

Jaká panovala na tomto prvním neoficiálním sněmu atmosféra?

Na pódiu vypadalo všechno celkem konsensuálně, ale v zákulisí to už tehdy vřelo. Právě po tomto setkání jsme se s Milanem Žaloudkem, se kterým jsme se trošičku znali, rozhodli mezi mladými skautskými vedoucími iniciovat podpisovou akci, která se jmenovala Skautské prohlášení mladých. Její hlavní myšlenkou bylo sdělení, aby se jednotlivé frakce přestaly hádat a uznaly ve vedení lidi, kteří byli legitimně zvoleni, nebo byli ve vedení v roce 1970. Ti ať obnoví organizaci, a potom funkce předají do rukou novému, demokraticky zvolenému vedení.

Dosáhli jste něčeho?

Petici s podpisy jsme předali tehdejšímu fakticky nejvyššímu představiteli Junáka, což byl Antonín Sum, který byl starostou v období Pražského jara. Vedení pod Antonínem Sumem se chopilo práce a dotáhli vše k prvnímu oficiálnímu sněmu, který se konal v roce 1990. Na tomto sněmu byly zvoleny nové orgány a já jsem se, mimo jiné, stal členem náčelnictva. Volilo se v podstatě aklamačně, demokracie to ještě nebyla, ale organizace začala „jako" normálně fungovat.

Ředitel Městské knihovny Praha Tomáš Řehák.Jak si zpětně vysvětlujete, že docházelo k tak prudkým názorovým výměnám?

Je to přirozený výsledek historické diskontinuity. Organizace neměla šanci se normálně a zdravě vyvíjet. Vážných diskuzí se v každém velkém spolku vede spousta, je to normální, je to zdravá součást demokracie. V devadesátých letech na to však nebyly vytvořeny struktury, nefungovala komunikace.

Přenášela se rozjitřená atmosféra ve vedení i do oddílů?

To myslím, že úplně ne. Na některé oddíly to však dopadlo. Například v roce 1990 nějací skautští funkcionáři kontrolovali tábory, jestli se využívá skautská symbolika. Tehdy nás to strašně vytočilo. Léta nás pionýři buzerovali s červenými šátky a teď se dělo něco podobného. Já jsem to nějak skousnul, ale ti patnácti až sedmnáctiletí kluci z toho byli úplně nepříčetní. Vyrobili na protest dvoumetrovou skautskou lilii z prken, ohoblovali je, natřeli a umístili ji horizontálně někde na louce, kdyby to prý někdo kontroloval z vrtulníku. Byl to takový pubertální vzdor, ale hezky pojatý a já jsem je podporoval. Potom jsme tu lilii umístili na bránu, aby ji každý viděl. Takže ano, někdy tu podivnou atmosféru pocítily i některé oddíly.

Předpokládám ale, že jinak to byla doba euforie a nadšení.

Rozhodně. Ve většině případů byli lidé nadšení a i na sněmech panovala nadšená atmosféra. Vlastně zmiňované problémy se řešily o to hůř, že všichni byli velmi emocionální.

Existovaly vůči Junáku alternativní skautské organizace?

Vznikla jich spousta. Junák sice dnes má de facto monopol na český skauting, ale není jedinou organizací. Je však jedinou organizací, která je členem světových ústředí WOSM a WAGGGS. A samozřejmě asi 95 procent veškerého skautstva je organizováno právě v Junáku. Mezi větší alternativní skautské organizace patří například Svaz skautů a skautek České republiky, nebo Skauti ABS neboli Skauti Antonína Benjamina Svojsíka, YMCA skauti nebo ve Slezsku funguje přeshraniční buňka Harcerů (polská obdoba skautingu - pozn. red.). Samostatnou organizaci má církev Adventistů sedmého dne, která si říká Klub Pathfinder. Vznikla také spousta malých středisek, které se rozhodly, že nezůstanou v rámci TOM, ani se nespojí s Junákem, ale založí si vlastní organizace. Mají skautský program, jen fungují samostatně.

Jakou roli sehrála při obnově skautingu náboženská otázka? Duchovní rozměr bývá vnímán jako elementární součást skautského hnutí.

Sehrála roli jednoho z kontroverzních bodů. Přesněji nikoliv náboženství jako takové. Všechno má své historické kořeny. Antonín Svojsík zakládal skauta ještě v dobách Rakousko-Uherska a postavil ho primárně na vlasteneckém étosu, což vlastně znamenalo laický přístup. Odmítnutí Habsburské monarchie totiž bylo odmítnutím katolicismu. Takže český Junák byl od svého počátku jednou z nejlaičtějších a nejméně duchovních organizací mezi skauty vůbec.

Krátce odbočím. Skauting tedy nemusí být nutně hnutím křesťanským.

Celosvětově se skauting považuje za hnutí duchovní, prvním principem je povinnost k Bohu. Přičemž je nesmírně liberální v tom, co si pod tím kdo představí. Jen trvá na tom, že musí jít o transcendentní přesah. Faktem je, že je to součást obrovského celosvětového úspěchu skautingu. Skauting dokázal překročit hranice všech náboženství. A vidět, jakým způsobem spolu bratrsky komunikují třeba izraelští a palestinští skauti, to byl pro mě opravdu velký zážitek. V tom je skauting celosvětově výjimečný.

Vrátíme-li se do Prahy, český skauting je ale výjimečný spíše svým laickým přístupem.

Antonín Svojsík ve skautském slibu Boha neměl. Až na sněmu v Lucerně v roce 1996 byl přijat kompromis a ve slibu se objevil havlovský pojem Pravda a Láska, tedy nikoliv povinnost k Bohu, ale nejvyšší Pravdě a Lásce. Tehdy musel jet do Ženevy biskup Lobkowicz, aby ústředí WOSM přesvědčil, že nás nemají nutit, abychom tam měli pánaboha, že by to v danou chvíli nadělalo více škody než užitku. A tak tam máme nepříliš jasný a obtížně uchopitelný, na druhou stranu zase inspirativní, pojem nejvyšší Pravda a Láska.

Ředitel Městské knihovny v Praze Tomáš Řehák

Vytvářely se i v rámci Junáka nábožensky orientované oddíly?

Samozřejmě, i v rámci Junáka existují oddíly, které zdůrazňují náboženskou výchovu. Zdaleka tam však nejsou jen lidé, kteří se hlásí k nějaké církvi, ale náboženství je tam přítomno. Rodiče to ví, děti to ví, je to takříkajíc součást kontraktu. Když dáte dítě do katolického oddílu, tak vás nesmí překvapit, že na táboře se v neděli chodí na mši. Ale většina oddílů bylo laických a řekl bych, že dnes se nejenže nepouští do náboženské výchovy, ale dává si také velký pozor na to, jak uchopit nějaký duchovní rozměr. Osobně bych řekl, že někdy až příliš opatrně, že už je to na hraně stanov Junáka, kde je duchovní princip jasně zakotven.

Pro širokou veřejnost je ikonou českého skautingu Jaroslav Foglar. Jaká byla jeho role při obnově Junáka v letech 1989 a 1990?

Foglar, co já si pamatuji, nesehrál při obnově Junáka po 17. listopadu 1989 žádnou roli. Samozřejmě, že mohl začít vystupovat veřejně, a že začaly vycházet jeho knihy, což byl, alespoň pro mou generaci, zcela jistě obrovský zážitek. Do vedení se však nijak nezapojoval. Foglar byl vždy vnímán jako enfant terrible českého skautingu. Byl hodně svůj. Vlastně si vybudoval vlastní výchovný systém, který byl silně ovlivněný skautingem, ale dělal si věci tak trochu po svém. Hodně svá vlastně byla i jeho pražská dvojka, oddíl, který nedávno oslavil sto let kontinuálního fungování. Je však nepochybné, že Jaroslav Foglar je jedním z nejvýznamnějších metodiků 20. století. Nikdy se však nezapojoval do jakýchkoliv organizačních struktur, do nějaké vyšší politiky. To mu bylo zcela cizí a vzdálené. On prostě žil se svým oddílem. Se svými čtenářskými kluby, se svými knížkami a čtenáři.

Myslíte, že Junáku vydržela porevoluční euforie?

Ne. A nebylo by normální, kdyby vydržela. Bylo by to nezdravé. Co ale vydrželo, je poměrně hluboký pocit, že to, co skauti dělají, je opravdu důležité. Množství času a energie, kterou skautští činovníci a vedoucí dobrovolně odevzdávají, je ohromující.

Junáku tedy zůstává zřejmě to nejpodstatnější, vědomí jisté společenské odpovědnosti a důležitosti. Přeci jen, v čem se Junák od roku 1989 změnil?

Junák se samozřejmě evolučně proměňuje. Dnes máme efektivní organizační strukturu a ve vedení probíhají standardní spory. Máme profesionální vedení, které je schopno organizaci řídit. V tomto směru byla evoluce velmi očekávatelná a přirozená, protože v Junáku je spousta velmi schopných lidí. Ukázalo se to v posledních komunálních volbách. Byl jsem překvapen, kolik mých skautských kamarádů se pustilo do komunální politiky, a docela úspěšně. Vedla je k tomu i samotná skautská výchova.

Skauti v komunální politice. Toto mě vlastně vůbec nepřekvapuje. Prosadit něco v Junáku, to je samo o sobě velká politika.

Jasně. Logicky. Kdo byl v opoziční frakci na skautském sněmu a snažil se oponovat vedení, a strhnout názor sněmu na svou stranu, tak ví, co je to politika. Jestli si prošel tímto, je připravený.

Na politickou funkci?

Myslím, že toto byl vlastně jeden ze záměrů zakladatelů skautingu. Skaut je postaven na myšlence pojďte si to vyzkoušet, tedy „learning by doing", což je jeden ze základních pilířů skautské výchovné metody. Tím druhým je život ve společenství. Jednoduše se tak dostáváte k politice ve smyslu polis, tedy správa věcí veřejných, už ve třinácti nebo čtrnácti letech. Skauting je v tomto kontextu možno chápat jako výchovu lidí, kteří jsou poté schopni přebírat odpovědnost nejen sami za sebe, ale i za druhé, a to nepochybně funguje.

Trochu jste toto téma již otevřel. Přesto, z perspektivy 25 let od sametové revoluce, jaký má skaut pro společnost dnes význam?

Nepochybně má. Myslím, že skauting je jednou z osvědčených cest, jak vychovávat a vzdělávat lidi. Myslím, že skauting je mimo jiné výchova k úspěchu v tom nejširším a nejhlubším slova smyslu. Chceme pomáhat lidem, aby po celý život byli platnými a šťastnými členy lidského společenství. A funguje to.

Pětadvacáté výročí Sametové revoluce.