VYBERTE SI REGION

Ředitelka NPM: Chceme představit to nejlepší z českého školství

Praha /ROZHOVOR/ - Vydejte se na cestu do mládí. Stačí málo. Vzít za kliku dveří nenápadného domu v pražské Valdštejnské ulici. S prvními kroky ožijí vzpomínky na první školní den, slabikář, aktovku a máminy svačiny. Vstoupíte totiž do sídla Národního pedagogického muzea a knihovny J.A. Komenského.

30.8.2014
SDÍLEJ:

Ředitelka Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského Markéta Pánková.Foto: Deník/ Dimír Šťastný

Přední instituce zabývající se historií českého školství a vzdělanosti. Jaké zajímavosti skrývají depozitáře muzea? A jaký je zájem zahraničních návštěvníků o expozici Jana Amose Komenského? V rozhovoru pro regionální Deník odpovídala ředitelka muzea Markéta Pánková.

Můžete v krátkosti představit základní poslání Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského?

Muzeum by mělo co nejatraktivnější a nejefektivnější formou představit návštěvníkům tisíciletí vzdělanosti českého národa. Zabýváme se dějinami školství, učitelstva a vzdělanosti i s návazností na pedagogický odkaz Jana Amose Komenského.

Vyvíjíte také badatelskou činnost?

Samozřejmě. Naše základní výzkumy jsme promítli do stálé expozice pod názvem Odkaz J. A. Komenského Tradice a výzvy české vzdělanosti Evropě. Pořádáme mezinárodní konference, vydáváme odborné publikace na dané téma, spolupracujeme s řadou zahraničních univerzit i muzeí. Většinou se shodneme na tématu, které nás v dějinách školství „pálí" a společně na něm pracujeme. Na mezinárodní konferenci v Liberci jsme například hovořili na téma vývoj vzdělávání učitelů ve střední a jihovýchodní Evropě. Na stejné téma také bude vydána na počátku příštího roku odborná publikace v nakladatelství Academia.

S jakým zájmem historiků a studentů historie se vlastně dějiny školství a vzdělanosti v Česku setkávají?

Odborníků na dějiny školství mnoho není. Také je škoda, že se na českých univerzitách dějiny školství přestaly vyučovat. Faktem však je, že je to aktuálně fenomén, který pomalu povstává z popela. Nejvíce na vědecké bázi spolupracujeme s Technickou univerzitou v Liberci, ale naším partnerem je také Univerzita Pardubice. Právě odborníci z Univerzity Pardubice nám pomohli vytvořit expozici k českému předsednictví v Radě Evropy.

Zmínila jste zahraniční kontakty muzea. Můžete upřesnit, jak široký je váš „záběr"?

Spolupracujeme s pedagogickými muzei v Evropě, vytvořili jsme si partnerskou síť ze zahraničních odborníků. Máme krásné vztahy se všemi institucemi nesoucími jméno Komenský v zahraničí. Jedná se často o komeniologická sdružení a spolky prakticky z celého světa, ať už z Jižní Koreje, komeniologové z univerzity v Hirošimě v Japonsku, společnost Komenského v Německu, která je nejvýznamnější komeniologickou společností na světě. Se všemi těmito a nejen těmito institucemi máme výborné kontakty.

Když vidíte, jaký je o odkaz Jana Amose Komenského v zahraničí zájem, naplňuje vás to jistou hrdostí?

Jan Amos Komenský byl jedním z největších géniů české vzdělanosti, kteří tomuto národu dali základy moderní pedagogiky. Jeho dílo je ctěno po celém světě. Po roce 1989 v Česku převládala nálada, že musíme přebírat co nejvíce vzorů ze zahraničí, nálada sebemrskačství, a že v kulturních dějinách Evropy Češi prakticky nic neznamenají. Ale právě naše expozice o Janu Amosi Komenském ukazují, že Evropě máme co ukázat a Evropa by se v některých případech od nás mohla učit.

Jsem samozřejmě hrdá například na to, že podle jednoho amerického výzkumu, byla Komenského kniha Informatorium školy mateřské zařazena mezi sto nejvýznamnějších děl světa. To jsou věci, které si kolikrát neuvědomujeme a náš národ nedokáže úplně docenit své tradice. Jméno Komenský zmiňujeme v mnoha souvislostech, pojmenováváme podle něj nejrůznější projekty, je to artikl, který se nám hodí. Ale obávám se, že mnoho studentů dnes pořádně neví, kdo to Komenský byl a jaké je jeho dílo.

Jak náročná je to badatelská práce zpracovávat dějiny českého školství? Kolik má vlastně muzeum zaměstnanců?

Máme dohromady kolem čtyřiceti pěti kmenových zaměstnanců, ale samozřejmě spolupracujeme i s externími pracovníky. Je to práce krásná. Myslím, že v Česku jsme jediní, kdo celistvě prezentuje dějiny školství, učitelstva a vzdělanosti. Vlastně navazujeme na to, co naši předchůdci chtěli. Ukázat to nejlepší z českého školství. Jsme badatelským centrem a naši stálou expozici doplňujeme krátkodobými výstavami. Teď například je otevřena výstava Hurá do školy věnovaná základnímu školství.

Dovedu si představit, že vaše depozitáře jsou plné slabikářů a aktovek. Jak je to ve skutečnosti? Daří se vám úspěšně rozšiřovat sbírkové fondy?

Je to celkem složité. Školní pomůcky si schovával málokdo. Většinou se použily a vyhodily. Ale snažíme se je získávat, jak se dá. Některé památky i zachraňujeme. Podařilo se nám například zjistit, že žádaným vývozním artiklem do USA se staly staré školní obrazy. Jsou to nádherná díla, takže když máme potřebné prostředky, tak ty díla pro Česko fakticky zachraňujeme.

Dokážete zmínit nejzajímavější „kousky" z vašich sbírek?

Teď jsme nedávno koupili krásné plechové počitadlo z dob Marie Terezie, například. Velmi hodnotné jsou zmiňované školní obrazy, poté máme kopii nejstaršího slabikáře na českém území, vysvědčení známých českých osobností, historické fotografie ze školního prostředí, staré lavice, aktovky, penály, je toho mnoho. Pozoruhodnou učebnicí v našich sbírkách je osmijazyčný slovník z 16. století s konverzační příručkou a Kalendář historický Daniela Adama z Veleslavína, který se používal v 16. století v rámci výuky dějepisu.

Jak důležité jsou pro vás historiky školství důležité vzpomínky pamětníků? Zaznamenáváte například vzpomínky učitelů?

Velmi důležité. Máme archiv vzpomínek pamětníků, které bohužel mnohdy naši předchůdci nezpracovali. Je jich mnoho a v tomto fondu je velký potenciál. Tím, že je nás málo, tak jsme zatím neměli kapacity se tímto archivem precizně zabývat.

Dovedu si představit, že pro mnohé návštěvníky je velkým zážitkem vidět zase svůj starý slabikář, aktovku nebo učebnici. V návštěvní knize jsem nalistoval nejedno nostalgické „vyznání"… Jsou to především vzpomínky, které táhnou návštěvníky do vašeho muzea?

Ne všechny. Zahraniční návštěvníci přichází cíleně za Komenským. Často je u nich znatelný údiv, jak málo o nás ví. Mnohdy přichází opakovaně, aby tu hromadu informací vstřebali. Uchopit totiž dějiny pedagogiky formou expozice je náročné. Sice to jsou školní pomůcky, ale aby se člověk dostal od středověku až do současnosti, a jak danou materii podat, aby to bylo stravitelné, tak to bylo velmi těžké. Doufám, že to návštěvníci oceňují. Snad se nám to podařilo.

A když se vrátíme k té nostalgii?

Mnozí lidé se tak vrací do dětství. Je vidět, jak zážitky ze školy a dětství člověka v pozdějším věku silně ovlivňují. Většina lidí si pamatuje své první krůčky ve škole, většina si tady hledá svůj slabikář, takže někdy je to i ta nostalgie. Především je to vidět u aktuální výstavy Hurá do školy.

Jako ředitelka muzea tak trochu cestujete časem. Ubráníte se srovnávání, jaká byla škola a role učitele kdysi a jaká je dnes?

Za první republiky měl učitel své společenské postavení a byl respektovaných člověkem, ze kterého vyzařovala úcta a žáci z něj měli respekt. Politický vliv však z učitele učinil nástroj totalitní společnosti a tehdy pedagogové ztratili své postavení. Ale myslím, že dnes se dělá vše pro to, aby se postavení učitele změnilo. Učitel je stále finančně hůře ohodnocen, žáci si z učitele nic nedělají a nemá respekt. Ale příčina je také v tom, že k učiteli často nemají respekt ani rodiče. Pedagogové by si rozhodně zasloužili větší uznání. Chtěla bych vidět někoho, kdo by se dokázal několik hodin věnovat třídě plné dětí a udržet jejich pozornost. Bohužel podle mého názoru učitel má dnes více povinností než práv a žák více práv než povinností.

Jinými slovy, máme žáky vybavené ipady, ale bez úcty k učiteli a bez disciplíny? V takovém prostředí se současným učitelům asi špatně pracuje…

Když srovnám 18. století až po současnost a vycházím z Komenského Labyrintu světa a ráje srdce, tak charakter člověka a žáka se příliš nemění. Vnitřní disciplíně se člověk musí někde naučit, a když se to nenaučí v rodině, tak často škola supluje roli rodiny. Když totiž žák nemá disciplínu, tak se ani nemůže vzdělávat. A tak se táži, jestli tato společnost vychovává člověka vzdělaného, nebo informovaného. Informovanost je sice hezká, ale když nebudou mít základní vzdělání, v tom obrovském množství informací se nevyznají. Některé poučky a vzorce je prostě potřeba umět a základní informace z historie se musíte nabiflovat. Možná je současné tempo na žáky i učitele příliš rychlé.

Není dnes kladen až přehnaný důraz na nákup nových pomůcek a technologií a nezapomíná se tak trochu na obsah?

Dříve stačila tužka a papír a podívejte se na skvělé výstupy učitelů. Neměli počítače, iPady, a jak geniální obrazy a pomůcky byli schopni vytvořit. Celá společnost je trochu nemocná, a to ovlivňuje i vzdělávání. Příliš velký důraz je kladen na IT technologie a systémy.

S trochou nadsázky. Chtěla byste být učitelkou v 18. století?

Raději ne. Chudáci učitelé se zpovídali vrchnosti, neměli svůj plat, museli žít z toho, co jim dali rodiče a žili v bídných podmínkách. Třídy byly v domcích, které nebyly původně ani určeny pro školu, na zemi udusaná hlína a všude zima. Příkladem je příběh Jana Jakuba Ryby, úžasného učitele, který musel pracovat velmi těžce v chudých podmínkách. Dokonce tady máme zaznamenánu žádost jeho žáčka, který jej prosí, jestli by mu pan učitel nedal k využívání ponožky, až je obnosí. Učitelé to měli vždycky těžké.

V pondělí začíná nový školní rok. Bylo to v historii vždy 1. září, kdy školáci poprvé hodili aktovku na záda?

V 19. století začátek a konec školního roku nebyl pevně stanoven, zvláště na venkově se přizpůsoboval sezónním zemědělským pracím (senoseč, žně, sklizeň brambor), a proto lze říci, že školní rok začínal v říjnu-listopadu. Až od roku 1925 (Prováděcím výnosem MŠO z 12. července 1925, č. 68636) byl školní rok zahájen vždy 1. září a končí 31. srpna.

Autor: Martin Vaněk

30.8.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
AKTUALIZOVÁNO

Ve věku 69 let zemřel kytarista Radim Hladík

Praha -Ve věku 69 let zemřel dnes ráno kytarista Radim Hladík, který mimo jiné stál u zrodu legendární kapely Blue Effect, sdělil to současný zpěvák kapely Honza Křížek. Hladík podlehl následkům fibrózy plic, se kterou bojoval několik let. Sedmdesátiny by oslavil 13. prosince.

Záchranáři našli části těl obětí havárie indonéského letadla

Jakarta - Indonéští záchranáři dnes našli části těl v moři v oblasti, kde v sobotu havarovalo policejní letadlo se 13 osobami na palubě. Oznámil to na tiskové konferenci šéf Indonéské pátrací a záchranné agentury (BASARNAS) s tím, že ostatky pravděpodobných obětí byly nalezeny v místě, kde už vesničané dříve vylovili sedadlo z letadla a vak obsahující mobilní telefon a policejní doklady.

AKTUALIZOVÁNO

Koukalová ovládla stíhačku! Zazářili i Krčmář s Puskarčíkovou

Östersund /FOTOGALERIE/ - Biatlonistka Gabriela Koukalová vyhrála stíhací závod Světového poháru v Östersundu. Do vedení se dostala už po úvodní střelbě a do cíle dojela o osm sekund před Němkou Laurou Dahlmeierovou. Eva Puskarčíková skončila osmá, což je její nejlepší individuální výsledek v SP, Lucie Charvátová byla dvanáctá a Veronika Vítková osmnáctá. V mužské stíhačce se Michal Krčmář posunul proti sprintu o 31 míst a dojel sedmý.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies