VYBERTE SI REGION

Trenér: Poměry v českém fotbale jsou prohnilé. Chce to čas

Praha /ROZHOVOR/ - O poločasové přestávce v Saudské Arábii musíte častokrát počkat, až se hráči a rozhodčí pomodlí, řekl fotbalový trenér Jan Kmoch z Prahy.

31.7.2013
SDÍLEJ:

Jan Kmoch.Foto: Deník/Michal Pavlík

Se Spartou Praha získal dva tituly, v Saudské Arábii Královský pohár, s Al Ahli Jeddah se probojoval do finále asijské ligy mistrů. Kariéra fotbalového trenéra Jana Kmocha je na trofeje, medaile a poháry skutečně bohatá.

Dvaašedesátiletý trenér však zažil i fotbalové pády. S hořkostí vzpomíná na své odvolání z pozice hlavního trenéra prvoligových Českých Budějovic. Jeho cílem je teď opět návrat do nejvyšší české fotbalové soutěže. Nejdříve ho ale čeká náročná mise ve třetiligové Čáslavi.

Jste profesionálním trenérem už pěknou řádku let, a vzhledem k tomu, že sezona a přípravy začínají většinou již v létě, zažil jste v poslední době takovou tu běžnou, letní dovolenou?

Právě letos. Vrátil jsem se začátkem června po ukončení angažmá ve Spojených arabských emirátech a měl jsem celý měsíc pauzu.

To je za poslední léta asi vaše nejdelší dovolená…

Asi ano. Přidala se mi do toho bohužel ještě operace tříselné kýly, takže jsem tu dovolenou musel spojit ještě s touto nepříjemností.

A za normálních okolností? Vyrážíte na dovolenou v zimě?

Dovolenou si vybírám většinou na podzim, když skončí podzimní část. Týden po skončení soutěže ještě pracujete, kdy je potřeba ji vyhodnotit a podobně, a potom čtrnáct dní si někde odpočinu. Někde v klidu na horách, například na kole.

Jak jste se dostal k profesi fotbalového trenéra?

Hráčskou kariéru jsem ukončil v Čechii Karlín a tam jsem vodil syna do fotbalové přípravky. Později si syna vybrali do Slavie Praha, tak jsem začal se synem jezdit na Slavii, kde jsem sledoval tréninky, ale příliš se mi to nelíbilo, tak jsem jim chtěl pomáhat. Zapojil jsem se do toho a začal si dělat různé trenérské třídy. Nakonec jsem ve Slavii zůstal asi třináct let, kde jsem trénoval všechny mládežnické kategorie. Přitom jsem v sedmačtyřiceti letech dokončil trenérskou profi licenci.

Byl to pro vás přirozený trenérský vývoj, kdy jste se propracoval od žákovských kategorií až k mužským? Doporučil byste to i jiným trenérům?

Každý trenér by si tím měl projít. Za prvé, aby se něco naučil a něco si vyzkoušel a postupně získával zkušenosti. A za druhé, když se dostane výš, aby si vážil práce lidí, kteří s mládeží pracují. Trénovat Barcelonu je asi jednoduché, když ti hráči umí kopat, ale když máte srovnat desetileté kluky, tak to před těmi lidmi smekám.

Podařilo se vám nakonec ve Slavii něco změnit? Naznačil jste, že jste nebyl spokojen s tamní trenérskou praxí.

Rozhodně. Postupně jsem se stal hlavním trenérem mládeže. Bohužel jsme v té době měli silného soupeře ve Spartě. To byl ročník Rosický, Drobný a tato parta, která byla úžasná, takže jsme byli věčně druzí. Hlavně jsme ale pracovali na výchově. Nakonec, hráčů, kteří za dobu mého působení mládeží ve Slávii prošli a hrají nebo hráli ligu, je dodnes hodně.

Šikovných mladých hráčů je hodně

Říká se, že chybí silná generace fotbalistů. Souvisí to i s tím, jak se u nás pracuje s mládeží? Nebo je to prostě tak, že se tak dobří hráči nenarodili?

Samozřejmě to souvisí s trenérskou praxí. Šikovných hráčů je hodně, jen se musí najít, musí se podchytit, musí se nadchnout pro fotbal a to je hlavní úkol trenérů. A samozřejmě je potřeba s nimi neustále pracovat, ale aby se s nimi dalo pracovat, tak hráči musí sami chtít, musí mít chuť něco dokázat. Dnes jsou super podmínky, kvalitní trávníky, kvalitní vybavení. Je to jako s výchovou dětí. Když jsou správně vedení, tak mohou něco dokázat.

Vrátil jste se letos z působení v Emirátech. Jak na tuto část vaší kariéry vzpomínáte? Jak vaše arabská anabáze vlastně začala?

Letos to byla má čtvrtá štace. Začínal jsem tam sám v roce 2004/2005, kdy jsem dostal první nabídku do Dubaje na místo šéftrenéra mládeže v Al Ahli. Klubu se nedařilo, dorosteneckému klubu ano. Vedení odvolalo brazilského trenéra a přišli za mnou, jestli nevím o někom, kdo by v Čechách byl ochoten trénovat. Bylo to dáno i tím, že jsme tehdy na mistrovství Evropy v Portugalsku hráli výborný fotbal. Napadl mě Ivan Hašek, který mi následně nabídl funkci asistenta v klubu Al Wasl. Klub jsme nakonec zachránili, skončili jsme pátí. Dostali jsme nabídku pokračovat, ale Ivan odešel do St. Etienne a já jsem si také musel hledat jinou práci. Přijal jsem nabídku do Saudské Arábie u týmu Al Khaleej.

A ta nejaktuálnější zahraniční „štace"?

To bylo skvělé. Po skončení mého tříletého působení u A mužstva Sparty, kdy jsme získali ten poslední titul, který Sparta má, Superpohár a projeli jsme Evropu, tak jsem dostal nabídku od Karla Jarolíma a působili jsme v Al Ahli Jeddah, který v té sezóně před naším nástupem skončil sedmý, a my jsme to tam dali docela slušně dohromady a skončili jsme druzí, kdy jsme ještě poslední zápas hráli o titul. Vyhráli jsme Královský pohár, to je veliká soutěž, kdy dostanete medaili od krále Saudské Arábie, což je zážitek. Zažili jsme také úžasnou cestu asijskou ligou mistrů, kde jsme se dostali až do finále v Korei, kde jsme prohráli. To bylo neskutečné. Další sezonu jsem dostal nabídku od Josefa Chovance do Emirátů do Abu Dhabí. Tým jsme přivedli na čtvrté místo a vyhráli jsme pohár.

Jaká v Emirátech nebo v Saudské Arábie panuje na stadionech atmosféra?

Úžasná. Skvělí hráči, plné stadiony…

Fotbalově jste se aklimatizoval rychle. Jak to šlo kulturně?

Poznal jsem život v Saudi i v Emirátech. V Saudi je to tvrdé. To je typický muslimský stát se svými zvyky, které se ortodoxně dodržují. Je to černobílý svět. Svět, kde neexistuje koncert, divadlo, kino, diskotéka, tak je to složité. Ale děláte fotbal a oni ten fotbal umí a mají ho rádi a vytváří pro něj podmínky, takže to ten život kompenzuje. Samozřejmě jste na sluníčku u moře, jíte dobré jídlo, naučíte se vařit, když jste sám…

Zasahují kulturní odlišnosti i do fungování klubů?

Samozřejmě. Kluby musí respektovat tradice a rituály muslimského života. Čas tréninku se musí přizpůsobit modlitbám. Můžete trénovat večer, ale v čase, kdy není modlitba. Jsou zápasy, třeba od pěti hodin, a o poločase se jdou všichni do mešity modlit. Když je velký stadion, tak ta mešita je přímo na stadionu nebo v kabinách. Rozhodčí písknou poločas a hráči běží, aby stihli čas modlitby, zují si kopačky, umyjí nohy a všichni i rozhodčí se jdou modlit. Takže tam čtvrt hodiny čekáte, než skončí modlitba, a potom máte na instrukce hráčům jen tolik času, než si rozhodčí nazují kopačky a písknou do píšťalky. Takže je složité jim něco říct. Všechno musí být připraveno hlavně před zápasem.

Jak vaše pracovní pobyty v cizině zvládala rodina?

Protože měli své zájmy a profese, tak zůstali v Praze a já jsem jel sám. Co se týká první stáže v Dubaji, tam za mnou manželka i syn jezdili. Co se týká druhé stáže v Saudské Arábii, tam za mnou nebyl nikdo, tam jsem byl celý rok sám. Tam to mají ženy složité. Nesmí pracovat, nesmí samy řídit auto, nesmí samy do restaurace. Ta jen čeká doma, až přijdete a někam ji vezmete.

To pro Češku moc není.

To je strašný. Domů jsem se dostal snad jednou. Potom jsem byl zase v Saudské Arábii a teď v Emirátech za mnou zase párkrát byli.

Co považujete za dosavadní vrchol své kariéry?

Bezpochyby Spartu Praha. V podstatě jsem jediný, kdo má ve Spartě titul s dorostem, béčkem i A týmem. Úspěchy v Saudské Arábii a Emirátech stojí až za tím. Trénoval jsem také národní tým do 19 let. Úspěchem bylo, že jsem byl zvolen trenérem mládeže roku za sezonu 2002/2003.

Jan Kmoch
- Profesionální fotbalový trenér. V současné době působí v třetiligovém klubu FK Čáslav. Největší úspěchy však zaznamenal jako asistent trenéra ve Spartě Praha.
- Získal titul Trenér mládeže roku 2002/2003. Působil u národních týmů do 16ti, 17ti a 18ti let.
- Působil jako trenér v Saudské Arábii, Dubai a Spojených arabských emirátech.
- 62 let, ženatý, jeden syn.
- Krédo: „Dělat fotbal tak, aby to bavilo hráče i diváky."

Máte nějaký trenérský sen, kariérní cíl, kterého chcete ještě dosáhnout?

Dostat se zpátky do ligy. Bohužel se mi stalo v Českých Budějovicích, kdy jsem po dvacetiletém kariérním stoupání dostal až do ligy. Jednalo se o angažmá, které mi nabídly České Budějovice po úspěchu s juniorkou Sparty. Nevyšel nám ale začátek sezony a byl jsem odvolaný po čtvrtém zápase.

Tak to ale chodí, trenér na to musí být připravený…

Samozřejmě, trenér na to musí být připravený, ale na tohle jsem nebyl. Nečekal jsem, že po čtvrtém zápase to bude takto. Prohráli jsme v Teplicích, doma remizovali s Bohemkou, potom jsme v podivném zápase prohráli v Příbrami, která do té doby neměla ani bod, a přijela Sparta… Kadlec i Berger tehdy byli ve formě, prohráli jsme 4:1. Top hráči, a my jsme na to neměli. To mužstvo bylo dobře natrénované, v podstatě nikdy fyzicky nepropadlo a uhrálo slušný výsledek.

Je to pro trenéra těžké, vrátit se do ligy?

Je to hodně těžké. Trénuje asi dvě stě nebo tři sta lidí, kteří mají vyšší licenci, a mužstev je šestnáct, takže je to boj.

Máte svůj trenérský vzor, který by ovlivnil i vaši trenérskou filozofii?

Když jsem si dělal profi licenci, tak jsem jezdil do Německa, do Bayernu Mnichov, kde tehdy trénoval Trapattoni. Hrozně se mi jeho metody líbily. Uměl si připravit trénink a operativně ho změnit. Pozoroval mužstvo. Máte připravené nějaké cvičení, třeba na rychlost, a nejde jim to, tak to změníte a uděláte to další den, třeba líp.

A jaká je vaše trenérská filozofie?

Tréninky jsou s míčem. Když jsem byl u žáků, tak jsem si říkal, že i když budu trénovat někde výš, tak budu trénovat takto s míčem, aby to lidi bavilo. Něco nahradit nejde, něco musíte udělat bez míče, ale osmdesát procent je s míčem. O to se teď snažím i v Čáslavi.

Jak jste se dostal k místu trenéra FK Čáslav?

Po návratu z Emirátů sice přišla další nabídka ze Saudské Arábie, ale to se mi už nechtělo. Taky už mám nějaký věk, a když si uvědomím, jak tam ten rok trvá dlouho, to vedro… Navíc to byla nabídka do klubu, který nebyl u moře, ale 300 kilometrů od Rijádu, tak jsem to odmítl. Řešil jsem i nabídku, kdy se hledali trenéři k národnímu týmu do 19 let. Nakonec to nevyšlo, tak jsem slíbil Tomáši Haniakovi, že přijdu sem a zkusíme to tady nějak zrestartovat…Víme, jak to tady je. Chybí hráči, majitel nejasný. Není to jednoduché.

Jaký máte názor na kvalitu našich dvou nejvyšších soutěží?

Myslím, že úroveň Gambrinus ligy je slušná. Dnes se úroveň zvedla. Kolem Sparty vyrostly další týmy, které ji jsou schopny porazit. Dnes máte Plzeň, Mladou Boleslav, Liberec, Jablonec, když se zvednou Teplice… to jsou týmy, které se těžko poráží. Takže ta úroveň je dobrá, kluby jsou zajištěné. Druhá liga, to už je horší. Tam budou kralovat kluby, které spadnou z první ligy. Velký fotbal by se měl hrát ve velkých městech, aby tam chodili lidi, aby to mělo atmosféru, aby tam byly hezké stadiony. Aby to mělo trochu kulturu. Čáslav je sice hezké město, je tady pěkný stadion, tak ta třetí liga, maximálně druhá, proč ne. Ale něco to stojí a peníze ve společnosti nejsou a musí se tvrdě shánět. Tam, kde město funguje, podílí se na spolupráci s klubem, tak to je většinou dobře.

Jaký máte názor na situaci v českém fotbalu obecně? Hovoří se často o korupci…

Když jsem se vrátil z Emirátů, tak jsem četl, že na jedno divizní utkání přijeli němečtí rozhodčí a deset minut před začátkem je odvolali a přijeli tam jiní rozhodčí a ti vyloučili tři hráče. Vždyť to ani nemůžete nikde říct, vždyť to je strašné. To je prostě hnus. Z toho se mi udělalo úplně zle, když jsem to slyšel. Potom ty směšné volby do vedení České fotbalové asociace, kdy delegáti o tom strašném případě ví, a ty, kteří to způsobili, tak zvolí, to znamená, že takové věci podporují. To je pro mě strašidelné. Dva roky jsem tady nebyl, myslel jsem, že se poměry zlepšily… Sledovali jsme přes internet první ligu a výkony rozhodčích nám přišly normální, když se na to díváte nezávisle, tak mi to připadlo dobré, ale potom se vrátíte a vidíte tohle.

Co by se mělo stát, aby se to změnilo?

Je to prohnilé a chce to čas. Neschopní a neúspěšní lidé se postupně zruší sami. Jestli někdo podvádí a nechová se poctivě, tak musí odejít, vždyť hlavním posláním fotbalu je přece fair play, tečka.

Autor: Martin Vaněk

31.7.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies