VYBERTE SI REGION

Účastník pražského povstání: Rakušané nám v Karlíně zachránili život

Praha /ROZHOVOR/ - Šťastné náhody zachránily Eduardu Markovi život během druhé světové války. Ve svých osmadevadesáti letech má stále skvělou paměť, a vzpomenout si na těžké chvíle za protektorátu mu nedělá problém. Pro osvěžení paměti někdy pomáhá i prostředí. Když jdeme po chodbě k bytu, kde zasloužilý skaut a účastník pražského povstání bydlí, tak sám s ohledem na počet zamčených dveří říká: „Někdy mi to připomíná Pankrác."

16.5.2015
SDÍLEJ:

Bojovník z Pražského povstání a skaut Eduard Marek.Foto: DENÍK/Dimír Šťastný

Jak jste se vlastně dostal do pankrácké věznice?

Tatínek byl realitní zprostředkovatel a měl mezi židovskými obchodníky známé. Za okupace jim pomáhal. Když jsem se vrátil z vojny, tak jsem v pomoci pokračoval a jeho známé navštěvoval i po jeho smrti. Šlo spíše o morální podporu než finanční. Ale prasklo na to dvacet tisíc, což byly velké peníze.

Kdy se Němci o vaší podpoře dozvěděli?

Před odsunem Němci zmáčkli jednu Židovku, kterou jsem finančně podporoval. Einhornová se jmenovala. Ačkoli jsme byli domluveni, co má říci, tak z ní dostali pravdu. Vyslýchalo mě pak gestapo, ale poslali mě domů, že půjdu k soudu. Všechno už vlastně věděli. U Landgerichtu, zemského soudu, jsem měl obhájce, který mi přikázal, abych mlčel a nevypovídal, že jsem pomáhal Židům. „Za to jsou dva roky v koncentračním táboře," vysvětloval a dodal, že bych už se nevrátil.

Jak jste se nakonec vyhnul táboru?

„Já jim něco napovídám. To jsou Němci jak poleno, ti rozumí houby česky," pravil advokát. U soudu tedy řekl, že jsem měl realitní kancelář a s Židy jsem byl ve styku jen kvůli obchodu s realitami. Nakonec jsem tedy dostal jenom tři měsíce ve vězení. Byl jsem zavřený na Pankráci a v Jihlavě.

Co jste dělal, když vás pustili?

Když jsem se vrátil z basy, tak už byl rozpuštěn Sokol, skauti a jediné co zůstalo, byla Dělnická tělovýchovná jednota na Žižkově. Tam jsem s kamarádem pracoval s dětmi skautskými metodami. Přišel na to pověřenec místního kuratoria (protektorátní mládežnická organizace inspirovaná modelem Hitlerjugend - pozn. red.). Ale nevadilo mu to, sám byl bývalý skaut. Do konce války jsme fungovali v poklidu. Dokonce jsme měli možnost oblíknout všechny děti do skautských krojů. Obarvit si košile nebyl problém, ale získat manšestrové kalhoty. Nakonec jsme využili černé kalhoty po Hitlerjugend, ve kterých tak chodili první žižkovští skauti.

Sám jste však konec války v poklidu neprožil. Zapojil jste se do pražského povstání. Nevadilo to vaší rodině?

Odstěhoval jsem jí z Karlína, kde jsme bydleli, k dědovi do Holešovic, kde to bylo bezpečnější.

Co jste během povstání dělal?

Spolupracoval jsem s policií a dělal telefonickou spojku mezi četníky a vojenským velitelstvím. Také jsem sháněl bojovníky k rozhlasu. Obíhal jsem domy a říkal lidem, aby šli s námi na rozhlas. Vždycky se našel někdo, kdo se chtěl zapojit. Toho jsem pak poslal na policejní stanici, kde ho vyzbrojili.

70. výročí konce druhé světové války.

Cesta k rozhlasu byla volná?

Ne úplně. Ještě než jsme mohli vyjet k rozhlasu, museli jsme mít volnou cestu, jež však vedla kolem kasáren. V nich byli vojáci z Rakouska. Na vyjednávání s jejich velitelem, který uměl český, nás šlo deset. Byla celkem drzost po nich chtít kapitulaci, když jich bylo v kasárnách na čtyři stovky.

Vzdali se?

Policisté byli divocí a mysleli si, že je hned odzbrojíme. Tak to však nebylo. Velitel vojáků nám řekl: „My na vás nebudeme střílet, když nebudete střílet na nás. Jinak se vám vzdát nemůžeme. My už čekáme, jak se dostaneme domů." V té době už jim bylo jasné, že je konec. Ačkoli se nám tedy nevzdali, tak složili zbraně na dvoře.

Vše se tedy obešlo bez ztráty na životech.

V Karlíně nebyly žádné velké boje, padlo jenom pár lidí. Sice jsme zde stavěli barikády, ale vzhledem k dohodě nebyly nutné. Ještě před dohodou s tímto německým vojskem jsem dostal nápad. Na viaduktu u kasáren chodil německý voják. Jako voják jsem si řekl, že ho sundám. Zamířil jsem na něj, ale došlo mi, že blbnu. Když na mě nestřílí, tak proč bych měl já na něj. Voják se má bránit a ne střílet na toho, kdo neútočí. Jsem rád, že jsem se takhle zachoval, protože by mě to jinak mrzelo. Ovšem nechovali se tak všichni. Zrovna v Karlíně byl případ, že zastřelili jednoho vojáka z kasáren. Byl jsem u toho přítomen.

Jak se to seběhlo?

Rakouský voják šel do kasáren a viděl, že potřebujeme zbraně. Tak nám dal pušku, kterou si vzal člověk vedle mě. Za chvíli se vrátil voják zpátky, že má ještě náboje, které dal tomu člověku s puškou. Ten jí nabil a zastřelil ho. Křičel jsem na něj, že je vrah. „Nejsem vrah, já jsem partyzán," hájil se, ač zrovna zastřelil neozbrojeného vojáka. Vůbec to nebyl Karlíňák, spíš se na místo náhodou nachomýtl.

Když byla cesta k rozhlasu volná, vydal jste se také bojovat?

Poslali jsme asi čtyři auta, kolem žižkovského viaduktu do Italské ulice a pak do rozhlasu. Já jsem jel v posledním voze, ale byl jsem odvolán. Řekli mi, abych vystoupil, že se mnou potřebuje mluvit velitel, načež mi ujeli. Tak jsem se s velitelem chytil. „Ty si mě dal! Vždyť oni mi ujeli," řekl jsem mu. Na což mi odpověděl, že mi zachránil život. U viaduktu na auto narazili esesáci a všechny lidi v něm postříleli.

Dostal jste se k rozhlasu později?

Ne, zůstal jsem v Karlíně a pozoroval zde pohyb armády, která přitáhla na Prahu z Vysočan. Její vojáci se zastavili v kasárnách a chtěli tu udělat zásah. Rakouský velitel jim ale řekl, že je německý důstojník a slovo německého důstojníka platí. Tudíž na nás střílet nebudou. Příchozí vojáci zuřili, ale nic neudělali. Rakušáci nás v Karlíně zachránili.

Armáda šla dál?

Ano. Z Karlína šla na Masarykovo nádraží, kde se mstila. Vojáci tam nechali nastoupit nádražáky a každého desátého zastřelili. Je tam i památník na jejich počest.

Čtěte také: Bojovník z Pražského povstání: Cestou k rozhlasu rozstříleli naše auto esesáci

Autor: Benedikt Lederer

16.5.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Čeští vědci přišli na to, proč někteří lidé marodí častěji

Brno – Proč jsou někteří lidé náchylnější k infekcím a alergiím? Na tuto otázku možná našli odpověď vědci z Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně. 

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

AKTUALIZOVÁNO

Polský nejvyšší soud odmítl vydání Polanského do USA

Varšava - Polský nejvyšší soud dnes odmítl žádost o vydání světově uznávaného režiséra Romana Polanského do USA, kde mu hrozí trest kvůli sexu s nezletilou dívkou. Soudci zamítli stížnost podanou generálním prokurátorem a potvrdili verdikt soudu nižší instance. Dnešní rozhodnutí je konečné a není proti němu odvolání, informovala agentura PAP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies