VYBERTE SI REGION

„Uličnice“, která primátorovi své požadavky zazpívala

Praha /ROZHOVOR/ – První dáma pražského buskingu, tedy umění na veřejném prostranství, vstoupila do povědomí veřejnosti svým hudebním projevem na zasedání zastupitelstva, kde primátorovi hlavního města přednesla písní žádost o uvolnění přísných pravidel a omezení pro pouliční umělce.

21.10.2012
SDÍLEJ:

Iamme CandlewickFoto: archiv Iamme Candlewick

„Prakticky jsme za předchozí situace nemohli vystupovat. Pouliční projev postrádal svůj smysl, protože než jsme vyplnili všechny formuláře a vyřídili povolení, uplynul měsíc a veškerá spontaneita tohoto uměleckého projevu se vytratila," říká Iamme Candlewick, která tehdy u zastupitelů uspěla, a od letošního roku tak získali pouliční artisté volnost.

Po stížnostech, které však záhy na magistrát putovaly od rezidentů a podnájemníků čtvrtí, kde si „uličníci" rozložili instrumenty a klobouky, primátor Bohuslav Svoboda rozhodl o opětovném zpřísnění omezení. Ta prozatím mají pouze tyto benevolentní mantinely: zákaz vlastního pódia, maximální počet čtyř vystupujících, produkce pod 45 decibelů v délce nejvýše dvou hodin, zákaz hraní u škol v době výuky, u kostelů v době bohoslužeb, na Karlově mostě, v okolí radnice na Staroměstském náměstí a v noci a brzy ráno. Svoboda řekl: „Byla to fatální chyba." Nyní umělci čekají, jak bude nová vyhláška vypadat. Jisté ale je, že produkci v ulicích zkomplikuje.

Vyrůstala jste v Praze a Barceloně, městech, kde pouliční hudebníci patří k tradičnímu koloritu. Měla jste k hudbě vztah od dětství?

Měla. Máma se vždycky směje, když někomu vypráví, jak jsem už jako předškolní dítě chodila „meditovat" k velkému oknu u nás v hale v Barceloně. Nasadila jsem si její lodičky a na hlavu sluchátka, poslouchala klasickou hudbu a nikdo mě nesměl rušit. V Praze jsme bydleli se strejdou a ten celé dny pouštěl staré vinyly až do úmoru. Táta, Pjér la´Šéz, je taky muzikant a jeden z mála lidí, co znám, co kupuje desky podobným stylem jako knížky. Knihovna byla vždycky plná těch nejlepších kousků od Beatles dál.

Jaký je princip a v čem tkví vlastně půvab pouličního hraní ?

Princip pouličního hraní je moment, ve kterém se právě nacházíte. Stojíte na ulici všanc počasí, městu a momentální náladě kolemjdoucích i sebe sama a snažíte se něco sdělit. Mně se na hraní na ulici nejvíc líbí motiv tuláctví a hledačství.

Kdo vás kdy nejvíc v ulicích města uchvátil?

Nikdy nezapomenu na kluka, co hrál v New Yorku v podchodu metra. Neměl nohy, ale těma dvěma rukama, co měl, dokázal hrát na čtyři xylofony zároveň a napodoboval zvuky chůze různých lidí a druh bot a podpatků. Lidi se smáli, zastavili se, a pak klapali dál do rytmu jeho xylofonu.

Hrála jste někdy v zahraničí?

V cizině jsem si zahrála na ulici podstatně víc než v Čechách, odtud se taky vzala moje iniciativa změnit něco v našem pražském rybníku. Výborně se mi hrálo v USA, v západní Evropě, v Indii i na Blízkém východě. V americkém středozápadu se zaregistrujete do systému města, a pak si před vystoupením jen pošlete esemesku. Mnoho měst má rozumné nebo dokonce žádné regulace, co se týče pouličního umění, a všeobecně jsou vůči němu vedení měst velmi přívětivá, protože dobře vědí, že hudba město spoluvytváří a podporuje jeho věhlas ve světě. Výbornou legislativu má také americké město Melbourne, kde je k tématu buskingu do detailu vypracovaná celá příručka, kterou lze najít na internetu.

Jak tedy vaše iniciativa Busker Ville vznikla?

BuskerVille začal někdy před čtyrmi lety kolem klubu Wolkrovka, kde se odehrávaly různé undergroundové koncerty a meetingy, a pak se zrodila touha mít v Praze Svátek hudby, který stanovil francouzský ministr kultury na 21. června a je takovou pouliční oslavou hudby ve všech podobách. Když jsem se vrátila z Ameriky na druhý Svátek hudby do Prahy, byla jsem hodně nabitá pouliční kulturou ze západu a kluci z iniciativy už měli rozdělané jednání s úřady o změně legislativy, takže jsme se do toho pustili pořádně. Byli jsme jako ze Čtyřlístku, jeden diskutoval, druhý vařil čaj, třetí to všechno natáčel a já jsem tam zapadla jako Fifinka.

Jaké byly vaše argumenty v boji za svobodu pouličního umění?

My jsme nikdy moc nešli do boje, spíš jsme se snažili komunikovat tak, aby nás někdo slyšel a rozuměl tomu, co říkáme. Chtěli jsme se bavit a chtěli jsme, aby se bavili i lidi v ulicích. To, jak vypadala Praha dřív a hlavně zlatá éra pouličního umění 90. let, kterou brzo utnula touha po zisku, byly jedny z našich hlavních opěrných pilířů pro debatu s vedením Prahy a argument pro změnu legislativy.

Kde je vlastně hranice mezi vystoupením a žebrotou?

Ta je na první pohled jasná. Žebrák je skleslý, bere lidem energii už jen při pohledu na něj, dívá se do země a nenabízí nic než svou ošuntělou přítomnost a možnost vhodit mu minci do kelímku. Busker je člověk, který něco umí a nabízí to kolemjdoucím ke sdílení, pozoruje je a snaží se je vtáhnout do děje svého umění. Busker energii vytváří a když chcete, můžete mu za jeho příspěvek do vašeho dne přispět zase vy něco do klobouku nebo futrálu od kytary.

Jaké to bylo hrát u řečnického pultu primátorovi a dalším zastupitelům?

Bylo to takové divadelní a improvizační zároveň. Vymyslela jsem tu píseň pozdě večer před zasedáním, protože jsem chtěla najít způsob, jak mě v tom davu různých proslovů budou zastupitelé vnímat. Takže jsem vlastně využila hudbu, čili to, za co jsme se jako iniciativa postavili a to, co bylo shora potlačováno. A udělala z ní, jako na ulici, nástroj okamžiku. Šlo to lehce. Všichni přítomní mi jako po dobrém pouličním vystoupení zatleskali. Možná si i uvědomili, že tím popřeli pravidla panující v Praze.

Vnímáte postoj města jako nepřátelský, nebo cítíte, že zastupitelé hledají nějaký konsensus?

Postoj města není nepřátelský ale velmi rigidní, a jakákoli změna jde velmi pomalu. Uskuteční se mnoho debat, odkáží vás do mnoha koutů magistrátu, než se něco začne hýbat. Náročné je, že chuť něco měnit nepřichází moc často seshora, jako je tomu v jiných zemích západní Evropy, ale od nás zespoda, a všechno tak trvá ještě déle. Potkáte mnoho lidí, co mají vůli, ale ne moc to naplnit, takže vás pošlou zase za někým, kdo vás pošle zase dál… Nakonec ani nevíte jak, ale někde v tom hledání konsensu došla Praha z jednoho extrému do druhého. Z v podstatě úplného zákazu se stalo uvolnění pouličního hraní bez hranic.

Jak to vypadá s novými pravidly?

To je v procesu a budeme o tom ještě jednat s Komisí hlavního města Prahy v půlce listopadu. V podstatě je jasné, že po tom, co se dalo hrát asi na třech místech v Praze a platilo se za pronájem metru čtverečního, je pro Prahu šok, že se může hrát kdykoli, kdekoli a bez poplatku. Je nutné zvolit vhodnou formu regulace tak, aby se v ní všichni, kterých se týká, tedy muzikanti, občané a zaměstnanci Prahy 1 a město samotné, mohli spatřit.

Máte pocit, že uvolnění pravidel mohl někdo zneužívat?

Myslím, že toho lze těžko zneužít. Ulice Prahy se otevřely a objevilo se v nich mnoho kvalitních hudebníků, mimové, artisté, živé sochy a jak už to tak bývá, občas se na něm pokusil přiživit někdo méně talentovaný. Ale vzhledem k tomu, že se jedná o umění pouliční, které spoluvytváří daný moment, méně talentovaný příživník v něm příliš neobstojí a je brzy vyhoštěn. Jak se jako busker vztahovat k ostatním lidem v daném prostoru, by měl být jeden z bodů buskerské etikety v plánované příručce.

Iamme Candlewick

Písničkářka, zpěvačka, překladatelka a učitelka jógy Iamme Candlewick, vlastním jménem Andrea Knotková, se narodila v roce 1988. Jedna z členů a jediná žena Iniciativy Busker Ville, která spravuje pouliční umění v Praze, vystudovala anglistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Poslední dva roky strávila převážně na cestách po Spojených státech, Indii a evropských komunitách. Hudba a především zpěv ji provázejí od dětství. Na kytaru ovšem začala hrát teprve v loňském roce, v Americe nedaleko Chicaga. V zimě vyjde její první sólová deska s titulem I Am You.

Autor: Kateřina Chvátalová

21.10.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies