VYBERTE SI REGION

Vladimír Hanzel: Havlova důvěřivost mě odzbrojila

Praha /ROZHOVOR/ - Vladimír Hanzel, muž, který byl 14 let osobním tajemníkem Václava Havla, v rozhovoru pro Pražský deník vzpomíná na revoluční rok. Kdybyste si chtěli popovídat s člověkem, který sametovou revoluci prožil skutečně naplno a uprostřed dění, těžko byste nalezli vhodnějšího svědka, než je právě on.

16.11.2014 11
SDÍLEJ:

Vladimír Hanzel, který byl od léta 1989 do roku 2003 osobním tajemníkem Václava Havla, připravoval v pasáži Paláce Lucerna výstavu nazvanou Listopad 1989 v knihách.Foto: DENÍK/Dimír Šťastný

Muži, který prošel řadu pestrých zaměstnání, od uklízeče ČVUT a řidiče tramvají k hudebnímu publicistovi a programátorovi, Havel pár měsíců před listopadem 1989 svěřil svazek klíčů od všech míst, kde se pohyboval a jmenoval ho svým osobním tajemníkem.

„Spolupracovat s Havlem tehdy znamenalo být jednou nohou v kriminále, ale odmítnout jsem to nemohl,“ popsal. Byť měl k němu velký respekt, vůbec ho tehdy nenapadlo, že ten bigbíťák 
v jeansové bundě, s kterým chodí na pivo, se nedlouho nato stane prezidentem.

Hanzel byl až do konce jeho posledního funkčního období v roce 2003 Havlovým tajemníkem a ředitelem jeho sekretariátu. Byl také prvním, který 18. prosince 2011 oznámil světu smutnou zprávu o Havlově úmrtí. Jak se spolu spřátelili, prožívali revoluční dny roku 1989, či co soudí o tom, když dnes Václav Klaus Havla označuje za „reformního komunistu“, jsme si povídali tento týden v pražské Lucerně.

Vzpomenete si ještě na vaše první setkání s Václavem Havlem?


Naprosto přesně. Bylo to docela kuriózní. Zrovna jsem se přestěhoval do nového bytu na Novém Městě 
v Praze v Dittrichově ulici a manželka tehdy uklízela, tak abych nepřekážel, poslala mě pryč. Vyšel jsem ven a našel nejbližší hospodu, která se jmenovala Na Rybárně. Usedl jsem k volnému stolečku a za chvíli se ke mně posadili pán s paní. Nevěnoval jsem jim moc pozornost, nechtěl jsem samozřejmě poslouchat cizí hovory. Mezitím přišla moje žena, a když ti dva odešli, říká mi: Ten pán, co 
s námi seděl u stolu, má úplně stejný hlas jako ten Havel, co ho posloucháme ze Svobodné Evropy. Nezdálo se mi to. Byl takovej dlouhovlasej bigbíťák 
a měl jeansovou bundu, ten Havel musí být starší, seriózní člověk, povídám. Na to žena, že slyšela, jak říká, že musí jít, protože si v devět hodin potřebuje z Hlasu Ameriky poslechnout, co se děje s našimi kluky v Jazzové sekci. Ti tehdy zrovna byli zavření.

V kterém to bylo roce?

1986. Zpozorněl jsem. A pak jsem ho za týden potkal v té hospodě znovu. Tak jsem za ním šel, dal jsem se s ním do řeči, představil se a zjistil jsem, že je to opravdu Havel. Bydlel za rohem.

Jak na vás lidsky působil?

Jsem bohémská povaha a rocková muzika byla moje doména, takže když jsem ho viděl, byl mi na první pohled sympatický. Ale byl to zvláštní pocit, protože jsem znal věci, které Havel napsal, už tehdy pro mě byl fenomén… A najednou jsem s ním seděl v hospodě jako se sousedem a popíjel pivo.

Havel byl sice výraznou tváří protirežimní opozice, ale napadlo vás tehdy, že by se za pár let mohl stát tváří revoluce?

Vůbec ne. Aktivit, které stát pronásledoval, bylo víc a víc, někde ve skrytu duše jsme tušili, že to nemůže zůstat bez odezvy. Ale že se Havel stane prezidentem a komunisti půjdou, aspoň v tom začátku, úplně od válu, to si nikdo z nás nepředstavoval. Kdo to říká, si podle mě vymýšlí, nebo zpětně dodává událostem jiný význam.

Jak se to v létě 1989 seběhlo, že vás tento soused z nedaleké ulice oslovil, abyste mu dělal osobního tajemníka?

Kolem Havla se začalo koncentrovat mnoho aktivit, byl skutečně jakýmsi nepsaným lídrem opozice, jak ho nazýval Jakeš: praporečník. Když se někdo ozval ze zahraničí, zpravidla chtěl mluvit s Havlem, často možná ani nikoho jiného z našeho disentu neznali. Všichni chtěli mít rozhovor 
s Václavem Havlem. Občané k němu chodili domů, jeho adresa byla zveřejňovaná ve Svobodné Evropě, chodily mu dopisy, na které nestíhal odpovídat, což mu bylo strašně trapné. Už se to nedalo stíhat, proto potřeboval člověka, který by mu to organizoval, odepisoval lidem a tak dále. Potkali jsme se v restauraci Paroplavba, nyní jmenující se Vltava, na Náplavce, všechno mi to vysvětlil… a bylo jasné, kam tím míří.

Vzal jste to hned?

Byl jsem hudební publicista na volné noze, takže jsem si mohl den organizovat podle sebe. Jednoduše: na podobnou práci ideální. Dal mi tři dny na rozmyšlenou, protože věděl, že začít s ním spolupracovat, znamenalo být jednou nohou 
v kriminále. Abych zachoval dekorum, řekl jsem, že si to promyslím, ale rozhodnutý jsem byl hned.

Nebál jste se, že si pro vás přijde bezpečnost? Měl jste rodinu, malé dítě…

Když jsme si plácli, vytáhl 
z kapsy svazek klíčů a říká: Vladimíre, tenhle klíč je od domu, bytu, schránky, od Hrádečku… nech si z nich udělat duplikáty. Dal mi celý svazek 
a poslal mě do zámečnictví. Napadlo mě, že není možné, aby byl takto důvěřivý. Co kdybych byl agent StB? Tehdy jste si nemohli být jisti nikým. Ale on byl tak bezelstně důvěřivý člověk, že už jenom kvůli tomu jsem to nemohl nevzít.

V okolí Václava Havla se přitom objevovali lidé, kteří spolupracovali s StB. Třeba jeden z jeho nejbližších přátel, výtvarník Joska Skalník, u kterého jste se běžně scházeli. Čím si myslíte, že jste si získal takovou Havlovu důvěru?

Jeho důvěra byla skutečně taková, až mě to udivilo. Ale pár veselých zážitků nás propojilo. Potkali jsme se třeba o rok dřív na Letní filmové škole. Říkal mi tam: Vladimíre, ty děláš u počítačů, já mám na Hrádečku počítač a nefunguje mi tiskárna. Nemohl bys mi to opravit? Povídám, Vašku, ale já dělám software, tiskárna je hardware, tomu já absolutně nerozumím. A on, že to je jedno, jednou jsem přece od počítačů, tak to musím umět. Vzal mě s sebou a už jsem se připravoval, jaké to bude fiasko. Říkám si, že zkusím aspoň základ… vypnout to a zapnout. A ono to zafungovalo! Tím jsem se pro Václava stal expertem přes počítače. Nebo mi jednou, když jsme se bavili o hudbě, vykládal, že četl velmi zajímavou studii o folku v časopisu Obsah, že je moc dobrá a určitě by mě bavilo si ji přečíst. Já na to, že ji znám. On se ptá: Opravdu? No, já jsem to napsal, povídám. Tak jsem se zase stal expertem přes hudbu.

Začali jste tedy spolupracovat. Blíží se listopad 1989. Ta historická manifestace, co v pátek sedmnáctého v 16 hodin začala na Albertově, byla původně svolána jako celkem nenápadná pietní akce k 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty. Kdy to začalo vypadat, že by - nechce se mi citovat Lenina, ale řekl to trefně - z jiskry mohl vzejít plamen?

Celá doba byla výbušná. Děly se věci, které jsme si nedokázali představit. V létě u nás běžela petice Několik vět, kterou podepsalo 40 tisíc lidí, mezi nimi i známé tváře jako Jiří Bartoška nebo Hana Zagorová. Aby někdo takto známý z televize veřejně vystupoval proti režimu, nebylo zvykem. Na podzim v Německu probourali zdánlivě nezbořitelný symbol studené války, Berlínskou zeď. Z okolních zemí jsme se dovídali, jak se to celé začíná drolit a zároveň bylo zřejmé, že Sověti s Gorbačovem už do toho nebudou zasahovat jako za Chruščova nebo Brežněva. Viselo ve vzduchu, že manifestace bude daleko větší než dřív - a to, myslím, některé studenty podpořilo v jejich odvaze.

Jak jste ten den, který se později stal symbolem revoluce, s Havlem strávili?

Nestrávili jsme ho společně. Havel zůstal záměrně na Hrádečku, aby v Rudém právu nepsali, že v Praze organizuje nějaké protisocialistické manifestace. Nechtěl to svojí přítomností kazit. Byli jsme domluveni, že mi v devět večer zavolá. Neměl na Hrádečku telefon, tak musel chodit volat 
z pošty v Trutnově. Já to mezitím, jako taková jeho hlídka, obsluhoval v Praze, od Albertova přes Vyšehrad, kde nám namlátili, až po Národní třídu. Když se blížila devátá hodina, byl jsem nervózní, že mi má volat. Tak jsem proběhl domů, cestou udělal rozhovor pro Reuters a ukázal policajtům občanku. Ještě jsem nevěděl, jak to dopadne, Václavovi jsem ale popisoval, že to bylo odvážné, lidi volali „Jakeše do koše“ 
a podobné do té doby nemyslitelné věci.

Tím jste v pátek sedmnáctého domluvili?

Ano. V sobotu to pak pokračovalo, bylo velmi emotivní shromáždění v Realistickém divadle, kde v poledne dospěli k tomu, že se bude stávkovat. Ve dvě hodiny odpoledne přijel Václav Havel z Hrádečku, už jsme věděli o tom, že v pátek mlátili lidi a že odpor sílí. Na večer jsme měli lístky právě do Realistického divadla, kde měla být premiéra pásma Res publica, ve kterém byly použity úryvky z Havlových her. On se na to těšil, protože v Realistickém divadle dlouho nebyl, ale já mu povídám, že se hrát nebude, protože divadlo stávkuje. Začal jim vysvětlovat, že by mohli udělat symbolickou výjimku a odehrát aspoň ten kousek s jeho hrou, ale ani on je nepřesvědčil, byli odhodlaní stávkovat. Takže vypukl pracovní večírek až do ranních hodin, řešili jsme fámu o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi, Havel pak svolal na neděli domů Křižana, Vondru a další lidi, kteří mu pomáhali 
s Několika větami, s tím, že je třeba na ně navázat. Sepsat víc požadavků, tvrdších, zorganizovat kolem nich hnutí… něco jako bylo německé Das Neue Forum. Saša Vondra přišel 
s návrhem, aby se jmenovalo Občanské fórum. Havel už měl, podobně jako když stál u Charty 77, sepsané provolání. Joska Skalník přišel 
s tím, že Činoherní klub nabízí své prostory, tak jsem z jeho odposlouchávaného telefonu obvolal lidi, sešli jsme se, v neděli devatenáctého to přečetli, a pak už to šlo samospádem.

V pondělí 20. listopadu už o demonstracích podrobněji začaly informovat i tehdejší Televizní noviny, byť bylo zřejmé, že si úplně neví rady, na čí straně stát. Začala se objevovat hesla Havel na Hrad, byť on sám se tomu prý dlouho bránil. Kdy jste si uvědomili, že by na ten Hrad nakonec skutečně mohl dojít?

Nějakou dobu jsme tak vtipkovali. Havel sám to bral jako legrační poplácání po zádech: Ty bys byl dobrej prezident! Panovala představa, že pokud má na Hradě zasednout někdo, kdo by symbolizoval změnu, bude to Dubček. Ale v týdnu po 17. listopadu to začalo nabírat obrátky a veřejné mínění čím dál víc vnímalo Havla. On si skutečně představoval, že když se změní poměry, do politiky nepůjde, začne pracovat v divadle a vše bude zpovzdálí sledovat. Těšil se na to jako malé dítě. I proto je onu sobotu osmnáctého v Realistickém divadle tak přemlouval, aby aspoň zahráli kousek jeho hry. Protože léta neměl příležitost nic podobného vidět. Prezidentem být nechtěl. Ani v Občanském fóru nepanovala ze začátku shoda: říkalo se, že mimo Prahu není moc známý, že na severní Moravě za nějakým opozičním divadelníkem z Prahy nikdo nepůjde. Ale tehdy to šlo skutečně rychle, někdo něco navrhl a co platilo ráno, bylo večer úplně jinak.

Jiří Suk to popisuje v knize Labyrintem revoluce, když píše třeba o tom, jak krizový štáb Občanského fóra hledal v noci ze 4. na 5. prosince kandidáty na ministry: „Oslovení kandidáti byli nabídkou vesměs zaskočeni. Jak by ne! Nic netušili a najednou (třeba i uprostřed noci) se dozvěděli, že je chce Občanské fórum kandidovat do funkce ministra. Čas na rozmyšlenou neměli žádný, čekal je okamžitý improvizovaný konkurz ve Špalíčku.“

Ano, byla to jedna totální improvizace. Ale když už lidi dostali tuto příležitost v době, jejíž atmosféra nás všechny strhla, cítili obvykle velkou odpovědnost pokračovat dál. Tak se stal i Václav Havel prezidentem a vidíte, nakonec jím byl přes třináct let.

Pak ho vystřídal Václav Klaus. Co soudíte o označení „reformní komunista“, kterým Klaus Havla pojmenoval v nedávném rozhovoru v Mladé frontě Dnes?

Václav Klaus na Havla vždycky žárlil. On potřebuje být středem vesmíru, takže musel strašně trpět, když jezdil po světě a lidi jako reprezentanta České republiky vnímali v první řadě Havla a až někde daleko za ním Klause. Pořád na něho narážel. Dlouho to tlumil. Někdy nás až příjemně šokoval, třeba když na pohřbu Václava Havla vychválil za podporu občanské společnosti 
a všechno to, kvůli čemu ho 20 let plísnil. Ale teď už si asi řekl: Dost. A bude se to zhoršovat, protože byl zvyklý, že se automaticky dostane na titulní stránky novin. Zatímco teď je spíš na straně pět a dál, takže aby se zase dostal dopředu, asi mu nezbývá, než zkoušet takto provokovat. Za označením „reformní komunista“ nevidím nic než Klausovu těžkou žárlivost.

Jak vzpomínáte na první setkání
s Václavem Klausem v Občanském fóru?

Většina z nás ho moc neznala. Do Občanského fóra ho přivedla Rita Klímová, bývalá manželka Zdeňka Mlynáře. Byl to mezi námi samý umělec 
a bohém, tak jsme měli radost, že je mezi námi konečně nějaký vystudovaný ekonom.

A první setkání s Milošem Zemanem si ještě vybavíte?

To bylo po telefonu, když jsme sháněli řečníky na demonstraci na Letenské pláni. Havel pořád trval na tom, že to má být pestré. Že to nemá být nuda. O všem žertoval, mezi námi říkal, že jsou to estrády. Vždycky mi povídá: Vladimíre, kdo dneska bude hrát na estrádě? Tak si vzpomněl na Zemana a jeho kritický článek 
v Technickém magazínu a vystoupení v televizi, kde říkal, že Československo je na tom hůř než Nepál. Odborníci sice pak psali, že si trochu vymýšlel, ale bylo to vtipné. Tak mě Havel poprosil, abych ho pozval.

Také jste ho předtím neznali?

Ne. Když jsem se ho v telefonu ptal, jak ho poznám, říkal mi: Mě poznáte lehce, přátelé 
o mně říkají, že vypadám jako vlastní fízl. Vystoupil, mělo to ohlas, ale dál se v Občanském fóru na rozdíl od Klause nijak neprojevoval. Byl braný jako člověk, který umí vtipně mluvit, taky by nás nenapadlo, že se jednou stane prezidentem. Ale Havel měl radost, že tam byl. Stejně jako měl radost, když se podařilo sehnat nějakého horníka nebo dělníka, co se nebál promluvit. Takže byl úplně šťastný, když se tam vynořil Petr Miller z ČKD, který se pak stal ministrem práce a sociálních věcí. Teď to trochu zlehčuji, ale mělo to velký význam, protože komunisté se vždycky oháněli tím, že protestuje jen pár intelektuálů a odpadlíků, zatímco dělnická třída jde za nimi. Když přivedl Petr Miller průvod lidí z ČKD na Václavák, byl to jeden ze symbolů. V tu chvíli vám bylo jasné: totalita je u konce.

Kdo je Vladimír HanzelČeský hudební kritik a publicista (narozen 27. ledna 1951), od roku 1961 žije v Praze. Prošel pestrou řadou zaměstnání: referent na Federálním statistickém úřadě, průvodčí a řidič tramvají, uklízeč na ČVUT, prodavač ve stánku Národního muzea, programátor počítačů, samostatný matematik-analytik.

V osmdesátých letech jako hudební publicista přispíval do tiskovin oficiálních Melodie, Gramorevue i nepovolených či exilových Svědectví, Obsah (obsáhlý článek „Folkové rozjímání" podepsaný značkou -gfm-) a samizdatových Lidových novin. Spoluautor několika knih o hudbě. V létě 1989 se stal osobním tajemníkem disidenta Václava Havla. Aktivně se zúčastnil jak zakládání Občanského fóra, tak hlavních jednání s tehdejšími představiteli komunistické moci.

V letech 1990-2003 byl tajemníkem prezidenta republiky a ředitelem jeho sekretariátu, 2003-2006 pracoval jako vrchní ředitel Kabinetu ministryně školství mládeže a tělovýchovy Petry Buzkové. V letech 2006-2008 byl ředitelem vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea v Praze.

Od května 2009 pracuje v České televizi jako vedoucí redaktor internetu v Centru dětských a vzdělávacích pořadů. Podílel se na natáčení dokumentu Občan Havel a je autorem knihy o sametové revoluci Zrychlený tep dějin a spoluautorem publikace Albertov 16:00. Zdroj: Wikipedie

Autor: Ondřej Leinert

16.11.2014 VSTUP DO DISKUSE 11
SDÍLEJ:

Policie vyšetřuje učitele, který se ve škole zamykal s žáky

Šumperk – Nestandardní chování pedagoga v Základní škole Sluneční v Šumperku vyšetřují kriminalisté. Učitel se koncem minulého týdne zamkl s několika žáky čtvrté třídy v jedné z učeben. Co se za zavřenými dveřmi dělo, je nyní předmětem dohadů. Údajně si kantor na mobilní telefon fotografoval hochy vysvlečené v prádle. Později měl učitel vysvětlovat, že se jednalo o projekt do hodin anglického jazyka.

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

AKTUALIZOVÁNO

Trump pozval Zemana na návštěvu Bílého domu

Praha - Příští americký prezident Donald Trump pozval českého prezidenta Miloše Zemana k návštěvě Bílého domu. Řekl mu to v dnešním telefonickém rozhovoru, sdělil mluvčí Hradu Jiří Ovčáček. Návštěva by se mohla uskutečnit v dubnu příštího roku. Zeman zároveň Trumpa pozval na návštěvu České republiky, americký prezident pozvání přijal.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies