VYBERTE SI REGION

Výstava Lidice žijí vypráví o jejich současnosti

Chodov – O Lidicích toho bylo řečeno a napsáno už opravdu mnoho. Letošní 70. výročí vyhlazení této malé středočeské vesnice však vyvolalo nový zájem o její osud, a to zejména u mladé generace – zřejmě pod vlivem zhlédnutí filmu, který zpracovává lidickou tragédii z nového úhlu.

14.5.2012
SDÍLEJ:

Kateřina Hládková, vnučka jednoho za zachráněných lidických dětí. Foto: Deník/Jan Horák

Trochu z jiného pohledu než dosud nahlíží na drama z počátku heydrichiády také výstava Lidice žijí otevřená v pátek ve výstavním areálu Státního oblastního archivu v Praze Na Chodovci.

„Těžiště této výstavy – jak napovídá už název Lidice žijí – je v poválečné obnově Lidic. Vypráví také o aktivitách, které obnovení Lidic předcházely," říká kurátorka výstavy Květa Hrnčířová. Dodává, že zajímavé jsou například originální anglické materiály z roku 1942 a z let 1943 až 1945, které se týkají hnutí Lidice Shall Live – Lidice budou žít. Zakladatelem tohoto hnutí byl britský lékař Barnett Stross a jeho ustavující schůze se konala ve městě Stoke-on-Trent již 6. září 1942 za účasti prezidenta exilové vlády Edvarda Beneše.

Právě rozvoj hnutí Lidice Shall Live v Británii dokládá výstava na dokumentech a fotografiích velmi podrobně. „Cílem toho hnutí bylo obnovit Lidice po válce, až bude Československo osvobozeno," dodává kurátorka výstavy. Hnutí mělo velký ohlas po celém světě, například v Latinské Americe se po Lidicích přejmenovávaly některé obce a novorozená děvčátka dostávala Lidice jako křestní jméno.

Nešťastné nedorozumění

„Lidice dobře znám a jsem v kontaktu s lidickými občany. Ještě stále tam žijí ženy, jež byly za války deportovány do koncentračních táborů a děti, které byly dány na poněmčení. Vliv té tragické události je v Lidicích znát do dneška, a proto se k tématu Lidic musí přistupovat velmi citlivě a hlavně v souladu s přáním pamětníků či jejich přímých potomků," říká kurátorka Hrnčířová k současnému rozruchu kolem projektu Rozeznění, jehož zastavení nyní žádají lidičtí občané. V rámci projektu měli návštěvníci procházet pietním územím Lidic a ve sluchátcích měli slyšet umělecky ztvárněné audiodrama jednoho z posledních dnů Lidic před jejich vyhlazením.

Podle občanů z Lidic ale audiodrama zkresluje historii a zlehčuje období heydrichiády a stanného práva, které předcházelo vypálení vesnice. Lidičtí podle starostky Veroniky Kellerové uznávají, že osud vesnice bývá předmětem uměleckého zpracování a připouští uměleckou licenci. Dodávají však, že v případě projektu Rozeznění – Lidice 2012 o umělecké dílo v pravém slova smyslu nejde, a umělecká volnost tak nepřipadá v úvahu.

„Pokud se nevezme zřetel na názor občanů Lidic, tak může dojít k určitým střetům," podotýká Hrnčířová a zdůrazňuje, že tvůrci audiodramatu se měli předem poradit s lidickými občany.

Nezpochybnitelný symbol

„Archivní materiály o Lidicích pocházejí z větší částí z období socialismu a dá se na jejich základě říci, že Lidice byly výstavní obcí toho režimu. Ale zároveň i za minulého režimu – a to mohu zodpovědně prohlásit – fungovaly jako symbol míru, solidarity a přátelství mezi jednotlivci i mezi národy. To tak bylo vždy, ale samozřejmě, že různé politické síly mohly mít snahu využít i Lidic ke svým politickým cílům," podotýká Hrnčířová. Soudí, že ani lidické ženy nevyužívaly svého osudu k nějakým jiným cílům, než k varování před fašismem.

O neblahém stavu lidického památníku a také proslulého růžového Sadu přátelství počátkem devadesátých let Hrnčířová soudí, že šlo o důsledek toho, že památník přešel pod správu obce, ale ta na to neměla peníze. Vše se pak změnilo, když památník přešel pod správu ministerstva kultury.

Ideou Barnetta Strosse, kterou měl krátce před svou smrtí, byl vznik lidické galerie, jež by byla založena na sbírkové činnosti a darech. „V roce 1961 oslovil západoevropskou uměleckou scénu s tím, aby Lidicím darovala svá umělecká díla. Ta myšlenka se ujala a dnes má lidická galerie ve své správě na 400 uměleckých děl inspirovaných lidickými událostmi," dodává Květa Hrnčířová. Podle ní je zvláštnost nynější výstavy mimo jiné v tom, že se nezabývá jen lidickou tragédií, ale i současným životem obce a také ohlasem na osud Lidic ve výtvarném umění. Za asi nejzajímavější označila kurátorka výstavy dvě kresby malířky Toyen vytvořené v roce 1945 a také několik grafických listů a plastik. Tato díla spolu s exponáty zachráněnými z území ze zničených Lidic výstavu významně doplňují.

Expozice v budově Národního archivu na Chodovci je přístupná zdarma a potrvá do 27. června.

Kateřina Hládková, vnučka jednoho za zachráněných lidických dětí, řekla Deníku: Babička měla štěstí, že ji vybrali k poněmčení

Z Lidic se podařilo zachránit jen 17 dětí. Devět z nich bylo určeno k poněmčení v náhradních německých rodinách, další byly mladší jednoho roku nebo se narodily až po lidické tragédii. Jednou z odvlečených dětí byla Emílie Frejová-Chvalová. Na fotografii z roku 1942, která je součástí výstavy Lidice žijí, stojí se svou první třídou vedle pana učitele a ve vlasech má velkou bílou mašli. Na výstavě jsme hovořili s její vnučkou Kateřinou Hládkovou, která žije na Kladně a je se dvěma dětmi na mateřské dovolené.

Kolik bylo babičce let, když se odehrála lidická tragédie?

Bylo jí necelých osm let, chodila do první třídy. Měla vlastně štěstí, protože byla vybrána k poněmčení, válku přežila a po jejím skončení se v roce 1946 vrátila domů do Čech.

Kde prožila válku?

Vzala si ji německá rodina ze Sassnitz na Rujáně a tam babička zůstala až do konce války. Po osvobození se rozběhlo pátrání po lidických dětech a ji našli až v roce 1946.

Zbyl někdo z rodiny, kdo by se o ni mohl postarat?

Zbyla teta, která se vrátila z koncentračního tábora a ta ji potom vychovávala. Dostaly v Lidicích svůj domek a tam žily. Nějakou dobu ale byly i na Kladně a půl roku dokonce v Anglii. Když ale babička dospěla, tak začala natrvalo žít v Lidicích.

Bylo by hezké s ní promluvit, žije ještě?

Bohužel ne, teď před pár dny zemřela, bylo jí 77 let.

Jaké bylo její povolání a jakou měla rodinu?

Dělala průvodkyni v lidickém muzeu a měla dva syny a já jsem dcerou jednoho z těch synů.

Jak jste se dostala na tuto výstavu, byla to náhoda nebo něčí záměr?

Byla jsem asi před čtrnácti dny na Kladně na výstavě Tajemství skrytá v archivu a tam jsem dostala pozvánku na tuto vernisáž, takže o mně asi věděli.

Autor: Jan Horák

14.5.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Ústavní soud ve středu rozhodne o stížnosti vyhoštěného Iráčana

Brno - Ústavní soud (ÚS) ve středu vyhlásí nález s přímou vazbou na uprchlickou krizi a právní úpravu azylu v Česku. Rozhodne o stížnosti Iráčana zajištěného loni v listopadu a brzy poté vyhoštěného do vlasti. České orgány se podle stížnosti vůbec nezabývaly jeho obavami z mučení a násilí. Policie údajně také nezohlednila jeho úmysl požádat o mezinárodní ochranu.

Povstalci v Halabu řekli Američanům, že město neopustí

Damašek - Povstalci v syrském Halabu oznámili Spojeným státům, že obléhanou východní část města neopustí. Reagovali tak na výzvu Moskvy, která je prý připravena jednat s Washingtonem o stažení všech rebelů. Informovala o tom agentura Reuters. Podle syrského vojenského zdroje má Damašek v plánu získat plnou kontrolu nad Halabem během několika týdnů.

Z izraelského nákupu ponorek prý bude profitovat i Írán

Tel Aviv - Aféra kolem nákupu dalších tří ponorek pro izraelskou armádu nabrala nové obrátky. Objevily se totiž informace, že v německé společnosti ThyssenKrupp, která je měla dodat, má podíl i úhlavní nepřítel židovského státu Írán. Informovala o tom agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies