Sobotník Lídy Rakušanové Boženě Němcové

Střízlivě vzato, měla jste ve svých sedmnácti, když Vás provdali, našlápnuto k životu většiny svých vrstevnic: následovat manžela kamkoli ho osud zavane, rodit mu děti a pokorně se smiřovat s tím, že život se dá prožít, když na to přijde, i bez lásky. První dva předpoklady jste většinu svého vezdejšího bytí v podstatě naplňovala. Až na ten poslední.

Vaše okolí se na Vás kvůli tomu sice dívalo skrz prsty a doma jste měla peklo, ale kdyby tomu tak nebylo, nejspíš byste nikdy nevešla do dějin české literatury jako zakladatelka obrozenecké prózy. V ní jste si vytvořila ten lepší svět, kde lež a nenávist sice občas vítězily, ale láska a dobro nakonec triumfovaly. Ani tuhle literární slávu jste si ale neužila. Bylo Vám sotva dvaačtyřicet, když jste umřela v hladu a bídě, všemi opuštěná.

Zato pohřeb jste před těmi sto padesáti lety měla okázalý. Divila byste se, vážená paní Němcová, kdo všechno na něm byl. A z údivu byste asi nevyšla ani teď, kdybyste viděla, jaké ideály si do Vašeho nezáviděníhodného údělu promítáme.

Na to jsme tady v Čechách, vážená paní, machři dodnes. Stejně jako na velkolepé funusy.