Lída Rakušanová: Zemřel Václav Havel

Co ho neopouštělo, byl jeho břitký úsudek, pronikavý intelekt a především humor. Protože krátce předtím, k jeho pětasedmdesátinám, vyšel v Denících rozhovor s ním a jeho ženou, tak jsem mu za něj poděkovala. A rádoby zavtipkovala něco o tom, že až bude zase něco chtít sdělit „svým národům“, tak že to může nejefektivněji udělat v našich novinách, protože ty mají mezi zdejším seriózním tiskem nejvíc čtenářů.

Co se ale ten den, kdy jeho rozhovor na těchto stránkách vyšel, dělo na webu Deníku, s tím jsem se mu nesvěřila. Styděla jsem se totiž, a to do hloubi duše. Podobně jako v jiných internetových diskusních fórech v téhle zemi, reagujících na prvního českého prezidenta, čišela i z téhle záplavy anonymů tak koncentrovaná „zloba zášť a svár“, řečeno s veršem slavné písně, až z toho šel mráz po zádech. Naštěstí to tehdy administrátor deníkovského webu rychle ukončil.

Přesto stojí tento fenomén za úvahu. Určité zklamání z Václava Havla se totiž, zdá se, nikdy neomezovalo jen na pár anonymních výkřiků na internetu hluboko pod hranicí základní slušnosti. I řada jeho někdejších souputníků se netajila tím, že takhle si to nepředstavovali. Že se Havel jako prezident změnil. Že začal dělat kompromisy. A tudíž měl vinu na tom, jak to tady dneska vypadá.

Že život v politice není ničím jiným než neustálým hledáním kompromisu, to si ovšem Václav Havel uvědomoval vždycky. Vždyť co jiného byl už samotný jeho nástup do prezidentského křesla, kam ho jednomyslně zvolil komunistický parlament?

Až na samou hranu, v absurdně ritualizované podobě, to ztvárnil ve své poslední hře Odcházení. Jasným prohlášením se ale nevyhýbal ani jako prezident: nezapomenu na jeho projev v Rudolfinu v 90. letech, na sklonku jeho prvního volebního období v prezidentské funkci. Už tenkrát, a to naprosto otevřeně, kritizoval politickou situaci se všemi jejími mafiánskými a korupčnímu praktikami.

Václavu Klausovi v roli premiéra se to tehdy pranic nezamlouvalo a moc se to nelíbilo ani lidem. Prezidentovi většinou vytýkali, že nemluvil dost diplomaticky. Jinými slovy, že nám všem nastavil zrcadlo.
To je totiž to opravdové jádro problému: Havel, symbol svobody a úsilí o život v pravdě a o lidskou důstojnost, tím symbolem zůstal i jako prezident. Bohužel ale, zároveň zůstal i symbolem zdejších nadějí, že s takovou osobností v čele, jako je on, už všechno půjde samo. Když se pak ukázalo, jak namáhavé je budovat právní stát, a především, jak nesmírně dlouho to trvá a jak ošklivé peripetie to může nabírat, stal se z Havla –symbolu někdy i Havel-hromosvod.

Pro většinu lidí to ale určitě neplatí. I o tom jsem se přesvědčila, když Havel před lety nenašel v žižkovské restauraci, kam přišel pogratulovat autorce těchto řádek ke kulatým narozeninám, žádný televizor, aby se mohl podívat na večerní zprávy, takže jsme na ně zašli k sousedům v domě. Ti se z návštěvy hlavy státu, kterou nejdřív považovali za žert skryté kamery, dlouho nemohli vzpamatovat. „Nejhorší je, že nám to nikdo nevěří“, říkali, když jsme se občas na Žižkově potkali. Teď už jim to Václav Havel nedosvědčí….