Bláznivá operní komedie Příležitost dělá zloděje se v nastudování Jihočeského divadla (JD) představila divákům ve zcela netradičním, osvěžujícím pojetí. Lehkost, hravost a moderní vhled dodávající jedinečný náboj, se výborně doplňovaly s podmanivou hudbou Gioacchina Rossiniho, která přes svůj věk neztratila na půvabu.

Tvorba italského skladatele období romantismu (1792 – 1868) zahrnuje vedle několika málo instrumentálních skladeb především operní díla. JD zvolilo ne příliš známou operu, pro její komediální pospolitost a vícehlasý zpěv typově zvanou operu buffo, vzniklou v raném období autorova života. Hlavní zápletkou příběhu, vyprávěného s časovým odstupem vlastním dětem, jsou na dálku domluvené námluvy v italské Neapoli, do kterých zčásti nečekaně a zčásti záměrně zasáhne dvojitá záměna totožností. I přes velký zmatek doprovázený náležitým napětím a očekáváním nakonec vše dopadne podle prvotního plánu.

Díky četným úpravám scénáře, do nichž spadá rovněž částečný překlad z italského originálu, dosáhl Tomáš Studený, šéf opery JD a režisér v jedné osobě, zcela nového výrazu. Vedle posunu od původní záměny zavazadel k současné výměně osobních aut a dokladů se celkem nenásilně střídala čeština s italštinou, což posluchače udržovalo na italské vlně a umožňovalo jim snadno porozumět situacím. Dojem z těchto jazykových hrátek však nabourával nesoulad přeloženého textu se zpěvem spolu s lehkými vulgarismy, ne plně korespondujícími s jemným stylem Rossiniho hudby (Matěj: „A já vím… Taky je blbá. Dneska máš tři p*** technologií a nemůžou se spojit. Hele, ten trouba si tu taky nechal doklady a nějakej dopis…“).

Jihočeské divadlo uvádí operu Příležitost dělá zloděje, rané dílo Gioacchina Rossiniho.Zdroj: Deník/ Jaroslav Sýbek

Ztvárnění scén, věrně vycházejících z celkového pojetí díla, provázela hravost inspirovaná obrazovou stránkou současných jazykových učebnic i světem sociálních sítí a chytrých mobilů. Velmi osvěžujícím dojmem působily velkoformátové fotografie všech sólistů, které vhodně doplňovaly dění na jevišti a atmosféru. Podobný, ale výrazně intenzivnější efekt měla nápaditě ztvárněná projekce prostupující celým představením, jehož se stala důležitou součástí.

Nemalé uznání zasluhuje hudební interpretace. Ať už součinnost orchestru se zpěváky, mnohdy vyžadující přesné nástupy vícehlasého pěveckého ansámblu současně s orchestrem, nebo samotné výkony. Mladistvý duch výrazně podpořilo i to, že v obsazení zpívají mladí umělci, kteří – překvapivě – nejsou ani v jednom případě alternováni. Nadmíru sympatická byla neobvyklá srozumitelnost zpívaného textu doplněná občasnými recitativy. V sólovém zpěvu se velmi zdařile představila Kristýna Vylíčilová v roli Klementiny, v náročných partech často uplatňovala s velkou lehkostí svůj pohyblivý, koloraturní soprán. Z mužských protějšků vynikl v postavě Matěje pro svůj přirozený projev Aleš Janiga a svým plným hlasem nesoucím se celým divadlem okouzlil publikum František Brantalík coby Bonifác. Sdružování hlasů do vícehlasých kompozic, které je jednou z domén opery jako takové, se v různých obměnách hojně vyskytovalo i zde. Duetem počínaje až po závěrečné tutti: „Náhoda vše vyřešila, všichni mají, co si přáli, že by skončilo to špatně, jste se, doufáme, nebáli. Děláme čest svému žánru, komedii operní, i když je to volovina, hlavně, že to hezky zní.“

JAROSLAVA RODIČOVÁ
Autorka je muzikolog
(Psáno z reprízy 18. listopadu)

Hodnocení: 80 %

Noční můra. Jediný světlý bod byl BrantalíkNejstrašnější večer v Jihočeském divadle. Opera Příležitost dělá zloděje, moje nová noční můra. Díky, nechci. Proč? Klasicky podladěný orchestr (zvlášť violová sekce), zpěváci občas mimo tóninu, ale hlavně mimo rytmus, příšerná režie, nefunkční kulisy, místy velmi nevkusné projekce, děsivý „moderní" český překlad míchaný s italštinou (což by nevadilo, ale hlavně češtině nebylo pořádně rozumět, protože pořádně neartikulovali). Jediný světlý bod byla vedlejší postava Bonifáce, kterou zpíval František Brantalík. Díky němu jsem vydržel do konce.

VOJTĚCH ADAMČÍK, skladatel
(glosa z reprízy 29. listopadu)