VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Vzpomeň si. A vystřel…

Atom Egoyan zpochybňuje ve své road movie úsloví „nikdy není pozdě". Exceluje v ní Christopher Plummer.

22.4.2016
SDÍLEJ:

Diváci v kině. Ilustrační foto. Foto: Erika Benešová

O zpožděné pomstě, silné vůli, záludné paměti a také o tom, zda domýšlíme následky svých činů. Taková témata nastoluje nový film režiséra Atoma Egoyana Remember, který běžel na Febiofestu a teď vstupuje do distribuce pod názvem Vzpomeň si.

Autor scénáře Benjamin August líčí pozoruhodnou pouť muže, jenž v devadesáti prchne z pečovatelského domu a vydá se na cestu Amerikou. O staříka, který vylezl z okna a zmizel, nejde ale ani náhodou. Zev totiž na rozdíl od postavy stejnojmenného románu vůbec není rozverný a úporně zápolí s výpadky paměti, což mu výrazně komplikuje cestování. Zato má odhodlání a jasný cíl (byť to zpočátku vlastně moc netuší): najít muže s nacistickou minulostí, který je vinen ze smrti Zevovy rodiny a rodiny jeho přítele z pečovatelského domu.

Jak se ovšem postupně ukáže, je to především cesta za sebou samým. Neboť lidská paměť je milosrdná a v běhu času leccos vytěsní. Může to být i cílená sebeobrana, na niž člověk s přibývajícími vráskami a chátrajícím tělem prostě zapomene. Tvůrci filmu se pokusili podívat na útrapy lágrů, jako byla Osvětim, a zejména jejich následky jinak, než je obvyklé. A podařilo se. Jakkoli se zprvu zdá, že podobné příběhy jsme už viděli, autoři vás postupně vyvedou z omylu. Jejich způsob vyprávění jde totiž jinými cestičkami a hra, kterou s hrdinou skrze druhou postavu hrají, v podstatě krutá.

Ve filmu nenajdeme jediný záběr z období nacismu, a přesto je v některých momentech přítomen. A je o to drtivější, že jej autoři objevují ve všedních situacích, řadu let po válce a v civilizované společnosti. Zev na své pouti nachází nová přátelství, ale i trvalou nenávist, několikrát - zdánlivě u cíle - se zmýlí a musí jít dál. Paralelně s ním sledujeme i cestu jeho syna, jenž jde po mužových stopách. Veškerá tíha i síla filmu leží na bedrech sedmaosmdesátiletého Christophera Plummera, jehož s postavou pojí i věk. A je to úctyhodný výkon!

I díky němu je rozuzlení mrazivé a překvapivé (i poslední záběr nabízí různé interpretace) a otazníků mnoho: kde je hranice, za níž pomsta ztrácí svůj smysl? Je nutno se mstít? Nakolik naše rozhodnutí poznamená budoucnost našich potomků? A hlavně: Víme o sobě opravdu všechno? Jsou chvíle, jež nám vlastní životy ukáží v jiném světle. Takové, na jaké bychom možná chtěli zapomenout…

Autor: Jana Podskalská

22.4.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Útok před britským parlamentem
AKTUALIZUJEME
18 10

Teror před britským parlamentem: Útočník čtyři lidi zabil a 40 zranil

Ilustrační foto.
29

EET a fitness: trenéry čeká existenční dilema, zákazníky fronty

Zrychlí stavby? Politici chtějí vyšachovat ekology i spolky

Kuňkání žab zřejmě ještě více než dnes zanikne v hluku stavebních strojů. Důvod? Výhrady, které ke stavbám vyjadřují ekologové či různé občanské spolky, už brzy úřady nebudou tolik poslouchat. Připravit je o slovo může chystaná novela zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (tzv. EIA), která má omezit možnost vyjadřovat se tak jako dosud k chystaným velkým stavbám, jako jsou dálnice nebo továrny.

Katastrofa: Zelenina zdražila!

„Brutální zdražení potravin." „Salátová krize!" „Zákazníci zuří: Zelenina je moc drahá!" „Oběti letošní zimy: okurky, cukety, ledový salát." Češi jsou od počátku roku zásobováni katastrofickými zprávami o tom, jak letos zdražuje zelenina. Jeden by snad začal okopávat zanedbaný záhumenek či navezl na balkon pytle plné hlíny, aby si mohl vypěstovat pár rajčátek a nějakou tu okurku.

Poruchy spánku trápí stále více dětí. Mohou za to i chytré telefony

Ráno nedokážou vstát z postele a ze školy nosí horší známky. Neporadí si s běžným výkladem, který nedoprovází obraz. Ordinace dětských neurologů se stále častěji plní školáky, kteří jsou unavení a neudrží pozornost. Důvod je jednoduchý: české děti trpí poruchami spánku. Ty jim způsobují mobily a tablety.

Spíme málo. Trpíme proto nadváhou a depresemi

Spánek? Na ten jsem dlouho neměla čas, přiznává osmatřicetiletá manažerka Lenka Procházková. Snažila se totiž stihnout úplně všechno – práci si nosila domů, děti dirigovala hlavně přes telefon, k tomu se starala o nemohoucí rodiče. Během pracovního týdne strávila v posteli sotva pět hodin denně. Někdy musely stačit i čtyři hodiny. Dokud nepřišel zvrat.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies