VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Zachraňte školačku Nelu! Nebo propadne

České Budějovice – Dětem z rodin, které jsou na tom hůř než většina ostatních, pomáhají dobrovolníci z Diecézní charity. Ve středu byl jedním z nich redaktor Deníku. Přinášíme jeho reportáž.

28.5.2010
SDÍLEJ:

Bára Stluková a Václav John se věnují romským dětem i při doučování. Foto: Deník/ Radek Gális

Každou středu odpoledne vysvitne romským dětem bydlícím nedaleko českobudějovického nákupního centra IGY slunce naděje, že stráví dvě hodiny s lidmi, kteří se jim chtějí věnovat a těší se na ně. Dobrovolníci Diecézní charity České Budějovice v rámci projektu Street s dětmi hrají hry nebo plánují společné výlety, na které se pak v neděli vypraví. Slunce naděje těmto dětem vysvitne, i když prší.

Ve středu jsem se na pravidelnou schůzku vypravil i já, abych přispěl zábavnou troškou do mlýna, a v duchu si přehrávám nejrůznější hrátky a fígle, které jsem se naučil na dětských táborech nebo teď naposledy při sobotních skautských závodech.

Napřed vyžehlit!

Jenže ve středu odpoledne prší, tak se obávám, jestli děti vůbec přijdou. „Chodíme na místo srazu za každého počasí, protože kdyby tam někdo čekal, ať není zklamaný,“ uklidňuje mě do telefonu Bára Stluková, dobrovolnice na kupu dětí.

Je středa krátce před čtvrtou odpoledne a v dešti postávám před domem, kde Romové bydlí. Nikde nikdo. Vytáčím proto číslo Báry a ta mě ujišťuje, že je už uvnitř a že pro mne hned přijde.

Za chvíli se mladá žena objevuje v tmavé chodbě s pomalovanými zdmi a kolem sebe několik dětí s obrovskýma tmavýma očima.

„Dneska venku prší, takže nepůjdeme nikam do parku, ale budeme se doučovat matematiku a češtinu,“ říká mi na uvítanou.

Češtinu bych snad jako novinář zvládl, dodávám si v duchu odvahy a okamžitě zapomínám na pohybové hry.

Bára prochází temnou chodbou v přízemí, z otevřených dveří na ni vykukují děti.

„Ahoj, Báro, ahoj, pane,“ zdraví nás a ptají se mě, kdo jsem. „Dneska jsem tu s Bárou,“ říkám neurčitě, abych je nevyplašil.

Na chodbě se postupně objeví další tři dobrovolníci, z nichž pak nakonec kvůli mokrému programu pod střechou zůstane jediný.

Malé děti se na ně těší, skáčou jim do náruče a nechávají se chovat. Je vidět, že si osobní kontakt a mazlení vychutnávají, zřejmě na ně z domova nejsou zvyklé.

Otevřenými dveřmi do bytů zahlédnu uklizené domácnosti, které jsou v kontrastu s atmosférou jinak tmavé a ponuré chodby. Bára stojí ve dveřích a nabízí jedné mamince, že vezme její dceru na doučování.

„Nepůjde nikam, protože ještě nemá vyžehlíno,“ povídá žena. „A to žehlí už od půl jedné.“

Bára jen bezmocně pokrčí rameny. „Budeme v kavárně IGY, tak ať tam za námi když tak přijde,“ dodává s nadějí v hlase.

„Je škoda, že ji nepustila na doučování,“ shodneme se pak venku. „Máma vidí horu nevyžehleného prádla, ale už nevidí zítřejší pětku v žákovské knížce. Někteří Romové mají jiný přístup k potřebě vzdělání svých dětí. Ale nikdy nejdeme přes vůli rodičů, abychom jim nepodkopávali autoritu u dětí,“ prozrazuje jedno z pravidel téhle práce Bára.

Šance pro hrdiny
Někdo chodí ve volném čase do fitka, na squash, na bowling nebo na pivo. Někdo zase pomáhá dětem z rodin ohrožených sociálním vyloučením. „Dobrovolnictví probíhá tak, že se spolu schází dvojice dobrovolník a dítě aspoň půl roku, spolu se učí, hrají si, chodí na procházky, menší výlety ,“ říká Věra Michalicová. „Schůzky jsou týdně a trvají dvě až tři hodiny. Pro děti jsou dobrovolníci velmi cenní, jsou pro ně motivací ke školnímu vzdělávání, důležitými kamarády z majoritní společnosti. Díky nim mohou zažít spoustu zajímavých věcí a ještě se něco naučit do školy. Dobrovolníci by měli být starší 18 let, mít čistý výpis z Rejstříku trestů a dvě až tři hodinky týdně čas. Máme 12 dvojic, ale i 20 dětí, které dobrovolníka potřebují jako sůl. Příjem dalších žádostí od rodičů dětí jsme museli zastavit,“ dodává smutně Věra Michalicová.
Kontakt: Dobrovolnické centrum, Kanovnická 11, 370 01 Č. Budějovice, tel: 386 322 611, 731 441 760, www.charitacb.cz

Vytrhané obočí

Mezitím se objevuje další dobrovolník sedmatřicetiletý Václav John z Týna nad Vltavou. Děti ho nadšeně vítají, teď v neděli spolu byli na vydařeném výletě na Kleti.

„A v neděli jedeme do zoo na Hlubokou,“ říká dětem na chodbě a roznáší rodičům po bytech lístky s informacemi, co si mají vzít a kde se sejdou. „A ty s námi nejdeš, víš o tom, že?“ dělá bububu na malého kluka ve dveřích.

„Porušil jsi minule dohodu, zlobil jsi a pokazil jsi program všem dětem. Na příště máš tedy zákaz, taková jsou pravidla.“
Když jsme o samotě, tak mi Václav říká víc.

„Jedno dítě, které neposlouchá, naruší program ostatním. Nesmíš si je nechat přerůst přes hlavu.“
Natěšená děvčata se rojí dole u dveří.

„Vytrhala jsem si obočí, abych byla hezká,“ chlubí se dlouhovlasá slečna na chodbě Báře, zatímco ta spráskne nevěřícně rukama.
„Nelo, vždyť ti je teprve jedenáct,“ kroutí hlavou. Nela má štěstí, že ji rodiče na doučování pustí, přitom má doma ještě další menší sourozence a práce habaděj.

S několika dětmi pak vycházíme ven. „Víte, pane, jak se říká našemu domu?“ směje se jedna z dívek. „Dům hrůzy.“
Stále drobně prší, ale zanedlouho jsme v IGY, ve světě prodejen vábících návštěvníky na módu nebo občerstvení. Jdeme nahoru do patra a v rohu se uvelebujeme u stolu jedné z restaurací.

Dvě vzděláníchtivé dívky vytahují učebnice, čítanku a početnici.

„Baví mě hudebka, ráda maluji a zpívám,“ vypočítává Nela svoje oblíbené aktivity. A hned začala zpívat cikánskou písničku. „Ta je zamilovaná,“ říká.

„A ještě tancuji, je nás dohromady pět holek a ukážu vám tady dole v obchodě, co si koupím na vystoupení za tričko a kraťasy,“ září jí oči.
„Tyhle středy mám ráda, akorát že jindy lítáme venku a dneska se budeme učit.“

Na stole leží její žákovská knížka. Beru ji s dovolením do ruky a listuji stránkami. Známky ze září a října mě příjemně překvapují, většinou jedničky a dvojky, sem tam trojka. Od konce roku to ale jde strmě dolů a pokračuje až do května. Čtu: Domácí úkol – 5, dyktát – 5.
„Je třeba, aby se Nele někdo věnoval, protože propadne z ČJ a M,“ píše do žákovské učitelka červenou propiskou.

„Nela nemá štěstí na dobrovolníka. Nenašel se člověk, který by se s ní učil,“ říká Bára. „Ze začátku roku se jí i jejímu mladšímu bráškovi věnovala starší paní, učitelka v důchodu. Bylo vidět, že děti školní látku zvládají. Jenže pak odešla do pečovateláku a už se jim nevěnuje.

Byly tehdy smutné. Od té doby marně sháníme někoho, kdo by se s Nelou učil. Je to hodně znát. Teď jí hrozí, že propadne. Přitom stačí dvě tři hodiny týdně, aby spolu probrali češtinu, matematiku. Nechceš si pátou třídu zopakovat?“ obrací se na Nelu.
„Nechci propadnout, nechci,“ vrtí hlavou Nela.

„ Šlo mi jednociferné dělení, dvojciferné už ne. Proto dostávám pětky, a nejdou mi ani diktáty. Nejdou mi pády, zájmena, příslovce, slovesa, vzory, skloňování a časování,“ vypočítává nedostatky školačka, které chybí někdo, kdo by se s ní učil, měl trpělivost a vysvětloval jí, jak to má být a proč.

Jsi pasák, Krystofe

Zatímco se Nela moří s dělením, nastává moje chvíle. Jedenáctiletá Nikola totiž vytahuje čítanku pro čtvrtou třídu zvláštní školy a nalistuje stránku s textem, který má přečíst.

„Jsi pasák, Krystofe,“ slabikuje a prstem jede pod slovy. Upozorním ji na háčky, které písmena změkčují a dají slovům jiný význam. Místo pasáka je tu najednou pašák. Nikola jde do čtení srdnatě dál a úspěšně zdolává jedno slovo za druhým.

„A teď mi řekni, o čem ty věty jsou a o čem jsi četla?“ obrací se na ni Bára od rozpočítaného příkladu s Nelou. Nikola mlčí.
„Je třeba, abys četla a zároveň přemýšlela o tom, co čteš,“ radí školačce. Pak se obrací ke mně.

„Tyhle děti některá slova vůbec neznají. Nedokážou třeba napsat slovo včela nebo spojení drbu vrbu. České děti si ani neuvědomují, co je to za luxus, že mohou doma s rodiči mluvit stejným jazykem, jakým pak mluví ve škole.“

Přelouskali jsme s Nikolou pašáka Kryštofa a oslavili to půllitrem koly. Listuji čítankou, příběh O hasicím přístroji od Zdeňka Svěráka nebo Křemílek s Vochomůrkou a žlutý pes Barbánek teprve na své objevení čekají.

Obě školačky se jdou proběhnout mezi obchody, Bára se za nimi spokojeně dívá.

„Co znám tyhle děti, hned je člověku lépe na světě,“ říká upřímně. „Všechno mají obtížnější než my, bílé děti jsou víc rozmazlené,“ pokračuje hantýrkou pracovníků s Romy.

„Tyhle děti mají také smůlu, že je nevezmou jejich babičky na akce pro děti. Jsou za všechno hrozně vděčné. Děláme s nimi pravidelně od počátku roku. Nemám ambice, aby tyhle děti nosily ze školy jedničky nebo aby nekradly, ale aby vypadly z baráku a hrály si hry. Nebo se s někým učily, když to doma nejde,“ říká Bára Stluková.

Dům naděje

„Lidé, kteří mají dvě tři hodiny týdně čas, by jim mohli pomoci. Možná si to neuvědomují, ale mohou jim tím zachránit nebo přinejmenším ovlivnit jejich život. Naučí je pořádně číst, psát, počítat. Není to žádná oběť, ale radost, protože tyhle děti jsou bezvadné a vděčné. Umějí projevit nadšení a radost, že vás opět vidí. Jsou to obyčejné děti, jenže nejsou tak šťastné jako děti bílé, protože musí řešit spoustu problémů,“ dodává Bára Stluková.

Vracíme se zpátky. Obě děvčata mají během dvou hodin úkol z matematiky i útrapy čtení. Cestou se ještě zastavíme dole v přízemí v obchodě s módou, kde na ramínkách visí vysněné kousky oblečení pro malé tanečnice.

Konečně stojíme před domem. „Ty se ještě podíváš na matiku a ty si něco přečteš, ptřeba časopis,“ nabádá Bára obě školačky. Svorně přikyvují a přiznávají, že se už těší na nedělní výpravu do zoo.

Napadá mě, že díky dobrovolníkům to přestává být Dům hrůzy, ale spíš Dům naděje.

A přemýšlím, jestli bych nevyšetřil dvě tři hodiny týdně. Společné čtení o Křemílkovi s Vochomůrkou za to určitě stojí.

Kdo vyslyší volání o pomoc?
„Máte jednou týdně dvě až tři hodinky čas? Staňte se dobrovolníkem českobudějovické Diecézní charity,“ láká Věra Michalicová z dobrovolnického centra. „Největší poptávka je po dobrovolnících k dětem ze sociálně znevýhodněného prostředí. Tahle činnost patří k životu a přináší mnoho zkušeností, zážitků a také přátel. V poslední době několik dobrovolníků ukončilo svoji činnost kvůli závěrečným zkouškám ve škole a stěhování se domů na druhý konec republiky nebo kvůli zaměstnání. Děti pocházejí z rodin žijících v sociálním vyloučení. Naši klienti si jich váží a jsou rádi, že se s dětmi schází. Dobrovolnictví má v rodinách dobrý ohlas, klienti si mezi sebou předávají pozitivní zkušenosti s dobrovolníky,“ doplňuje Věra Michalicová z Diecézní charity České Budějovice.

Autor: Radek Gális

28.5.2010
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Rekreační areál Čapí hnízdo u Olbramovic na Benešovsku.
1 5

Audit Čapího hnízda ulítl na internet. Namočení Agrofertu nelze vyloučit

Miroslav Pelta (vlevo) v diskusi s Romanem Berbrem a Dušanem Svobodou.
7

Hádka o fotbalového předsedu: Fouska naštvaly Berbrovy "čachry"

DOTYK.CZ

Uřezaná hlava nebo razie esesáků: atentát na Heydricha ve vzpomínkách

Dotyk.cz shromáždil u příležitosti 75. výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha záznamy vzpomínek posledních pamětníků, které redaktoři Deníku pořídili v minulých pěti letech. 

AKTUALIZUJEME

Další krvavý útok na křesťany v Egyptě. Zemřelo více než dvacet lidí

Další střelecký útok v Egyptě šokoval svět. V pátek neznámí ozbrojenci zaútočili na skupinu koptských křesťanů. Podle posledních informací zabili třiadvacet lidí a pětadvacet zranili.

NATO se zapojí do koalice proti Islámskému státu, rozhodl summit

Severoamerická aliance podpořila mezinárodní koalici bojující v Iráku a Sýrii s Islámským státem. Na summitu NATO přislíbila pomoc proti této teroristické organizaci. Podle generálního tajemníka aliance Jense Stoltenberga to ovšem neznamená, že se zapojí do bojových operací. Jde prý hlavně o politickou podporu.

Šestkrát unikl vrah z Alabamy trestu smrti, popravili ho až po 35 letech

V roce 1982 spáchal nájemnou vraždu. Přes třicet let se odsouzenému vrahovi dařilo díky různým kličkám a řadě odvolání unikat trestu smrti. Díky tomu si vysloužil přezdívku „Houdini cely smrti". Až v noci na pátek ho americký stát Alabama v 75 letech popravil injekcí.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies