O tom, jaké tato role skýtá úskalí a kde se mohou přihlásit případní zájemci, povídal v rozhovoru pro Deník.

Jak jste se k roli vodiče dostal?

Původně jsem se několik měsíců předem přihlásil do RunTour na závod na deset kilometrů. Tři týdny před startem se mi však stal nepříjemný úraz a bylo jasné, že už pouhá účast bude pro mě taková malá výhra, i když bez jakýchkoliv osobních ambicí. Dva dny před závodem se na stránce RunTour objevila zpráva, že Nadace Leontinka hledá traséra pro slečnu Evu Lesovou. Bral jsem to jako znamení, tak jsem se přihlásil, ačkoliv jsem s vodičstvím neměl žádné zkušenosti.

Od koho jste tedy čerpal informace o tom, co vás čeká?

S Evičkou jsme se ještě týž den zkontaktovali a ona mi sama řekla, jaký má handicap, jak si to celé představuje a co čeká ode mě. Je velice sportovně nadaná a má spoustu zkušeností. Bylo jen důležité jí pozorně naslouchat.

Rybářské závody u Pecováku v Bohutíně.
Kolem Pecováku usedla polovina rybářů, závodníky odradil déšť

Čeho jste se před startem bál nejvíc?

Že se mi rozváže tkanička (smích). Bál je silné slovo, ale čím více jsem si uvědomoval, co se ode mě čeká, měl jsem z toho ohromný respekt. To, že vám cizí člověk musí bezmezně důvěřovat, mě na jednu stranu svazovalo, ale na druhou jsem věřil, že nakonec závod dobře dopadne hned na první a jediný pokus. Ovšem až v samotném závodě mi došlo, co všechno je potřeba sledovat, hlídat a hlásit.

Je hodně náročné držet tempo a zároveň sledovat překážky, které musíte hlásit?

Od trenéra jsme dostali pokyny, na jaký čas máme závod odběhnout. Nejsem běžecký začátečník, a tak poznám, jestli je tempo 4,5 nebo 6 minut na kilometr. Takže jsem veškerou svoji pozornost mohl věnovat dění před námi a vedle nás, protože na všechno je minimum času. Problémový byl hlavně samotný start. V těsné blízkosti se najednou rozbíhá několik běžců, každý jinou rychlostí, tak tady jsme museli dávat největší pozor. Trať byla pro nevidomého běžce, podle mého názoru, poměrně složitá. A to nejen změnou povrchů na došlap. Během jednoho pětikilometrového okruhu se vystřídaly malé a velké dlažební kostky, asfaltová silnice, tráva a měkká cesta v parku s kořeny, bylo i několik přeběhů přes mosty s prudkou změnou směru a i místa, kde byla zhoršená viditelnost, jako byl podběh pod viaduktem nebo jen pár stromů v lesoparku. Když se do toho započítá pár louží po dešti, děr a klacků nebo jen odházených kelímků na občerstvovací stanici. Je toho opravdu spoustu, kde nevidomý běžec může uklouznout a zranit se, zatímco pro zdravého člověka jsou všechny tyto věci plně zautomatizované. Ještě je potřeba zmínit, že ostatní běžci byli velice příjemní a vstřícní, když jsme je na úzkých cestách žádali o uvolnění cesty. Když jsme je předbíhali, skoro každý povzbudil Evičku potleskem nebo hlasitým povzbuzením.

Jaký jste měl pocit po doběhu v cíli, šel byste do toho znovu?

Pocit v cíli se dá jen těžko popsat slovy. Je to směs pocitů, které jednak vyjadřují obrovskou úlevu, že se Evičce nic nestalo, že všechno zvládla na jedničku a dokonce dokázala předběhnout 81 běžců a celých 170 jich nechala za sebou. Zároveň veliká radost z dobře odvedené práce a její výraz spokojenosti byl za všechny medaile světa. Tohle jsou situace, které mají smysl. Někomu pomoci v jeho snu a cíli je opravdu pocit k nezaplacení a pakliže se mi ještě někdy naskytne příležitost, rozhodně ji využiji. Je to ohromná událost a životní zkušenost, která vás prostě donutí najednou vidět úplně jiné věci.

Na co byste upozornil ty, kteří uvažují, že se do podobné role zapojí?

Ať už někdo přispěje Nadaci Leontinka finančně na podporu těchto lidí, aby se mohli i nadále rozvíjet a co možná nejvíce integrovat do společnosti nebo osobně absolvuje tyto závody po jejich boku v podobě vodiče, všechno toto je veliká pomoc. Upozornil bych maximálně na to, aby trasér měl vybudovanou alespoň nějakou základní kondici, aby se na trati netrápil sám se sebou a skutečně se mohl věnovat pouze a jen nevidomému a jeho potřebám. Strach není na místě, avšak respekt a pokora ano.

Sobota byla dnem plným vzpomínek na americké letce. Po bohoslužbě členové klubu vojenské historie, kteří jsou zároveň v klubu potápěčů, přešli k památníku na sedlčanském hřbitově.
Sedlčansko vzpomínalo na americké letce