VYBERTE SI REGION

Na drogovém tobogánu se Jiří vezl šest let

Havlíčkův Brod - Jiřímu Galařovi z Ostravy je teprve 29 let, ale už má za sebou vězení, šestiletou dráhu konzumenta drog a pochybnou kariéru výrobce pervitinu.

16.2.2011
SDÍLEJ:

Jiří GalařFoto: DENÍK/Štěpánka Saadouni

V současné době pobývá v psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě na oddělení léčby návykových nemocí a přeje si stát se terapeutem, aby mohl pomáhat stejně postiženým.

Jiří rozhodně trémou netrpí. O svých problémech hovoří zcela otevřeně. Jak upřesnil, „lítal v tom“ celých šest let. Kouření marihuany vyzkoušel už ve třinácti letech.

„Cítil jsem se po ní utlumený a ospalý, což se mi moc nelíbilo. Vyzkoušel jsem i alkohol, ale ty následné opice mi moc příjemné nebyly,“ vybavuje si Jiří. Ve čtrnácti letech mu kamarádi nabídli daleko „akčnější“ drogu – pervitin a on se chytil.

Proč vlastně mladý kluk vyzkouší drogu? „Na začátku byla zvědavost. Závislost se u mě rozvinula v době, kdy se moji rodiče rozváděli. Já si tehdy přál zůstat s tátou, protože jsem cítil, že u táty budu mít větší volnost, tudíž i dost času na svoje kamarády, partu i drogy,“ vzpomíná Jiří. Přílišná volnost se mu rychle vymkla z rukou. Fetoval, utíkal z domu, vyzkoušel si pobyt v dětském domově, základní školu dokončil jen tak tak, učiliště nezvládl vůbec.

Poté, co se seznámil s výrobcem drog, začal sám vařit pervitin. Ač neměl žádné potřebné vzdělání, zkušeným drogovým vařičem se stal během dvou let. „Zajímaly mě ty zajímavé chemické reakce. Tam se také moje drogová závislost prohloubila. Byl jsem přímo u zdroje, tudíž jsem samozřejmě musel vědět, co prodávám,“ říká otevřeně Jiří. Dnes se ke svým kumpánům už nechce znát.

Ve třiadvaceti letech měl Jiří první větší konflikt se zákonem. O rok později byl zatčen a odsouzen za výrobu a distribuci drog na dva roky. Ve vězení začal s odvykací kůrou. „Ve vězení je spousta drog, není problém se k nim dostat, ale já už nechtěl. Věděl jsem, že to takhle nejde dál. Policie není hloupá a jakmile o mně ví, budu mít problémy už pořád. I když jsem byl na svobodě, chtěl jsem přestat. Přemýšlel jsem dokonce o tom, že se zabiju a budu mít pokoj, ale měl jsem strach ze smrti,“ konstatuje Jiří a vzpomíná, že právě v té době se opět sblížil s matkou, která ho v odvykání podporovala.

Přestat se mu podařilo na čtyři roky. Našel si práci a přítelkyni, která věděla o jeho drogové minulosti všechno. Jenže vztah nakonec ukončily nesmyslné hádky, vzájemnému soužití nepomohla ani skutečnost, že se oba přestěhovali k dívčiným rodičům.

Detox prospal

„Hodně jsem se na ni upnul a když se se mnou rozešla, začal jsem fetovat znova a přestal chodit do práce,“ povzdechne si Jiří. V té době mu prý už ale drogy přestaly přinášet euforické potěšení.

Místo toho měl těžké deprese, podivné stavy, často myslel na sebevraždu. „Nakonec jsem se rozhodl jít na léčení, poprosil jsem o pomoc bývalou přítelkyni a nastoupil do Brodu. Jsem tady necelé čtyři měsíce. První dny jsem na detoxu prospal. Myslel jsem si, že jen potřebuju trochu času, abych se srovnal a všechno bude v pořádku, ale pak jsem pochopil, že tuhle léčbu musím začít brát vážně. Ani sám nevím, kdy ten pocit přišel, možná když jsem potkal některé spolupacienty a viděl, co s nimi drogy udělaly,“ krčí Jiří rameny.

Začal si potom daleko víc všímat práce terapeutů a nakonec došel k názoru, že by svoje neradostné životní zkušenosti mohl nějak zúročit, například tím, že bude pomáhat stejně postiženým. „Chtěl bych se stát terapeutem. Vím, že nemám vzdělání, ale možná by mi v tom pomohl nějaký kurz, pokusit bych se mohl studovat dálkově,“ uvažuje Jiří, který ale bude muset brzy řešit otázky daleko všednější, než je budoucnost protidrogového odborníka. A sice, co bude po opuštění léčebny dělat a kde bude žít. „Žádné práce se nebojím. Manuální už vůbec ne. Kdysi jsem dělal ve skladu,“ uvažuje Jiří.

Domů se vrátit nemůže a ani nechce. Ostrava je pro něho tabu území, neboť ho tam znají jako distributora a vařiče. „Feťáci by mi nedali pokoj a já bych do toho mohl znova spadnout. Možná bych mohl odjet na Moravu. Existuje tam sdružení pro drogově závislé Podané ruce, tam bych našel odbornou pomoc a podporu. Zůstala mi vlastně jen matka a sourozenci, kteří mě podporují, otce jsem patnáct let neviděl,“ uzavírá Jiří svůj příběh.

Autor: Štěpánka Saadouni

16.2.2011
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies