Nevidomí trénovali na Vysočině, překvapila je ochota místních lidí

„Myslím si, že vysočinská města, alespoň co jsme viděli, jsou k nevidomým velmi přívětivá. Samozřejmě, všude se něco najde, například támhle je třeba signalizační sloupek příliš daleko od přechodu, ale to jsou jen drobnosti. Trénovali jsme i v Havlíčkově Brodě, tam to také bylo dobré. Trošku těžší to bylo v Přibyslavi, kde centrum není zrekonstruované. Na druhou stranu si s tím ale nevidomý musí poradit – pes mu pomůže, najde okraj chodníku nebo místo pro přecházení,“ uvedla o soustředění na Vysočině Hana Jasenovcová z nadace Mathilda, která se zabývá výcvikem vodicích psů pro nevidomé.

V Kotlasech oslaví výročí 700 let od první písemné zmínky své obce

Ve středu její členové se psy a jejich pány nacvičovali pohyb v běžném provozu v centru Žďáru. „Rami, vpravo, vpravo jdi,“ zavelela panička a fenka na chodníku poslušně zabočila doprava. „Tak je šikovná,“ zazněla vzápětí pochvala doprovázená drobným pamlskem. „A kde jsou dveře, Rami, najdi dveře.“ Vzhledem k tomu, že v místě byly hned dvoje, pes postupně přešel od jedněch ke druhým…

Zhruba dvouletý výcvik vodicího psa stojí asi dvě stě padesát tisíc korun a za rok jich cvičitelé vytrénují až deset. Podle vyhlášky musí takový pes zvládnout čtyřiatřicet dovedností, přičemž nevidomému člověku nahrazuje zrak a každodenně zachraňuje život, když mu pomáhá vyhýbat se různým překážkám.

„Nepotřebujeme bezbariérový přístup, nohy máme v pořádku, potřebujeme spíše, aby například na chodnících nebylo příliš mnoho reklamních tabulí, i když i z takových situací vycvičený pes nevidomého člověka vyvede,“ poznamenala manažerka nadace Blanka Stará, která po Žďáře chodila s fenkou Ramonou, jež zatím ještě nemá svého nového pána.

Dolní hřbitov se otevřel turistům, k vidění je o víkendech

„Nejtěžší je pro psa naučit se vnímat, že člověk, kterého vede, k němu patří. To se týká třeba překážek, kde by pes sám prošel, ale s člověkem se tam už nevejde. Proto je třeba trénovat v cizím prostředí, aby nevidomý i jeho pes uměli reagovat na všechny situace, které mohou nastat,“ řekla Blanka Stará.

Vysočina nevidomé i cvičitele nadchla. „Překvapilo nás, jak jsou tady přívětiví a ochotní lidé, na ulicích i v obchodech, také jsme byli v muzeích v Přibyslavi nebo ve žďárském zámku, je to tady jako jiná planeta. V Praze je hrozný stres, všichni někam spěchají a jsou nervózní, dost lidí je nepříjemných,“ vyjádřila se Hana Jasenovcová.

Houby rostou. V lesích na Žďársku se dají najít i unikátní druhy

Soustředění na Vysočině, kam se pracovníci nadace s nevidomými a vodicími psy vrátí ještě v srpnu při druhém turnusu, tak oproti velkoměstům představuje nácvik v relativně klidném a lehce zvládnutelném prostředí.

„Nejobtížnější je, když je pes vystavený velkému množství různých vjemů naráz. To znamená, když je kolem hodně lidí, dopravní ruch, zahrádky restaurací, reklamní cedule a navíc do toho ještě prší nebo kolem jede houkající sanitka. Přece jenom je to zvíře, které má určité možnosti. Na soustředění se tak i nevidomí učí spoustu nových věcí, například právě poznat možnosti svého psa,“ doplnila Hana Jasenovcová.