Paleontologie je poměrně zvláštní obor zájmu. Jak jste se k němu dostal? A kdy jste se stal v tomto oboru profesionálem?

Profesionál nejsem, ale s profesionály, kteří jsou už řadu let mými přáteli a kamarády, jsem v úzkém kontaktu a spolupracujeme na výzkumech nejen v oblasti paleontologie, ale i v dalších oblastech geologie, především stratigrafie, což je obor studující stáří sedimentárních vrstev hornin. Snažím se být takovou jejich prodlouženou rukou v terénu. Sám jsem si nechal tyto geologické obory jako koníčka, nebo spíš „koně", protože tím žiju prakticky každý den. Přesto mám v tom, co dělám určitou volnost. Dostanu se například na místa, která mohou být pro profesionály málo perspektivní, a pracuji tak často i v oblastech, kam už hodně dlouho nebo nikdy nevstoupila noha paleontologa. Často v krásných krajinách, jako jsou Krkonoše nebo Ještědský hřbet.

A jaké byly tedy vaše začátky v oboru?

Dostal jsem se k tomu už jako malý kluk, když jsme bydleli ve Rtyni v Podkrkonoší, kam se stále několikrát do roka vracím. Je to malé bývalé hornické městečko se 400 lety historie dobývání uhlí pod Jestřebími horami. A právě toto pohoří je velice známou oblastí hojných nálezů 300 milionů let starých zkamenělých dřev, araukaritů. Ty mohou výjimečně dosahovat i rozměrů přes jeden metr v průměru a několikametrové délky, většinou se však setkáme s menšími „špalky" o rozměrech v řádu decimetrů. To byly první exponáty v mé sbírce. Začínal jsem na „kytkách" - domů jsem tehdy nosil kilogramy zkamenělých plavuní, přesliček a kapradin z haldy vedle štoly Ida.

Stála na začátku tohoto „koně" nějaká zvláštní událost, která vás do světa fosilií vtáhla?

Snad na každé zahrádce na Jestřebohorsku, včetně té naší, naleznete pár kousků araukaritů, coby prvků uměle vytvořené skalky nebo jako okrasu záhonů. Jako většina malých dětí, i já jsem byl často na zahradě a zkoušel různě pomáhat rodičům a dědovi na zahrádce, včetně práce se dřevem. To bylo ono! Přišlo mi hrozně divné, že ty tmavě hnědé „šutry" na naší zahradě jsou velice podobné dřevu, se kterým topíme. Zeptal jsem se na to dědy a jeho odpověď mě fascinovala. Vysvětlil mi, že kdysi ty kameny byly také dřevem, byly to části ohromných živých stromů tvořících a že jsou mnoho milionů let. Pro pětiletého kluka nepředstavitelné zjištění. Hned jsem sondoval, jak je možné, že dřevo zkamenělo, proč je tak tmavé a tak dál. Na takové dotazy už děda odpovědi neznal, a tak to pro mne bylo na delší dobu záhadou s nádechem tajemna. Zájem o prehistorii podnítily i filmy jako Cesta do pravěku nebo Jurský park. Rád jsem ale také sledoval a stále sleduji nejrůznější přírodovědné dokumenty.

Jak takové hledání fosilií v praxi vlastně probíhá?

Jde o to, co chcete vlastně hledat. Pokud toužíte najít trilobita, musíte se zaměřit na prvohorní usazeniny, když se vám budou líbit někdy až obludně velké schránky amonitů, pak se vaším zájmem stanou druhohorní usazeniny. Anebo byste raději nějakého toho mamuta? Potom musíte studovat sedimenty ze čtvrtohor. Zkrátka jde o to, abychom si nejprve ujasnili oblasti našeho zájmu, nastudovali základní informace o tom, co chceme sbírat a kde se příslušné sedimentární horniny toho našeho období nacházejí, a můžeme jít na věc. Ne, až tak jednoduché to zas není, ale na začátku je dobré si obstarat pár knížek a informace čerpat z internetu, kde jsou popsány stovky jednotlivých paleontologických lokalit. Sám, když se chystám „na lov", studuji předtím co nejvíce literatury vážící se k dané lokalitě a jejímu okolí, abych měl o situaci na místě co nejpřesnější obrázek.

Lovíte zkameněliny sám?

Někdy se mnou vyráží do terénu i kamarádi, většinou z oboru. V poslední době se připojují i ti nepaleontologicky zaměření, jako je třeba skvělý archeolog Filip Krásný, díky němuž vlastně vznikl i tento rozhovor. Sám bych se k němu asi nerozhoupal, a tak bych mu zde rád vyjádřil své poděkování. V poslední době jsme s Filipem projezdili množství lokalit a posledně jsme pod Michalovicemi vyzvedávali půlmetrovou, dosti těžkou ulitu amonita druhu Lewesiceras peramplum, který vězel ve skalním profilu bezmála šest metrů nad zemí. Filip mi hodně pomohl i s jeho transportem do Katusic, za což mu rovněž děkuji. Tady je vidět, jak je důležité míti Filipa. (smích)

Žijete v Katusicích. Povězte, jak bohaté je Mladoboleslavsko právě na zkameněliny ve srovnání se zbytkem ČR? A proč tomu tak je?

Mladoboleslavsko se rozkládá na mořských sedimentech z období svrchní křídy (přibližně 90 milionů let starých). Do dnešních dnů se nám jako důkaz dochovaly sedimenty s bohatou faunou a flórou, které zabírají většinu severní časti ČR a táhnou se od Drážďan přes jihozápadní Polska a na Moravu až k Blansku. Celkem to činí nějakých 14,6 tisíc plošných kilometrů sedimentačního prostoru. Vskutku pěkný vzorek moře tu máme, že? A to byl původní rozsah křídových sedimentů ještě mnohem větší, zub času však pracuje neúprosně a eroze odstranila a stále odstraňuje mnoho těchto uloženin. Naše české křídové moře je dochovaný relikt mořského zálivu. Když se podíváme do okolí Mladé Boleslavi, zejména jeho západní části, setkáváme se s pískovci nebo slínitými pískovci s bohatým obsahem zkamenělin, a jakpak by ne, když tu panovalo teplé klima, moře mělo přes 20 stupňů a dosahovalo hloubky několik málo desítek metrů. Navíc bylo dobře prokysličené.

Vládce prekambria: na výpravě v jednom z lomů.Zdroj: Archiv M. Součka

Vládce prekambria: na výpravě v jednom z lomů. 

Pozůstatky jakých tvorů tak můžeme i dnes nacházet?

Nejčastěji se můžeme setkat se schránkami ústřic a jiných mlžů, méně časté jsou ulity plžů. Velice zajímavé, i ze sběratelského hlediska, pak jsou velké ulity hlavonožců – loděnek dosahujících i 30 centimetrů v průměru. Z okolí Boleslavi mám spoustu takových nálezů, které patří hned třem druhům. Nejvíce šokujícím nálezem by ale mohlo být pro neznalého člověka setkání s obrovskou schránkou tvora jménem Amonit. Představte si ulitu velkou bezmála metr v průměru! Obyvatel tohoto domku nebyl nikdo jiný než hlavonožec příbuzný třeba dnešním sépiím či olihním. Pouze si navíc vytvářel vnější schránku. Několik takových nálezů se mi též poštěstilo a nejen na Mladoboleslavsku. Vězte ale, že takový drobeček může vážit i přes dva metráky! Z další fauny je v okolí Boleslavi možné nalézt třeba ostnokožce, jako jsou ježovky. Zejména na Radouči se vyskytuje nejméně sedm druhů těchto živočichů. Horší je to s nálezy obratlovců. Vinu na tom mají především predátoři, kteří vzali zavděk každým sebemenším soustem. V přírodě zkrátka nic nepřijde nazmar, a do sedimentu se tak dostalo jen pramálo různých fragmentů kostí, které později fosilizovaly. Tím nejčastějším, co po obratlovcích zbylo a s čím se můžeme u nás setkat, jsou jejich zuby. Vezměte si, že jeden žralok jich za život vystřídá i několik tisíc! Navíc jde o velmi tvrdý kompaktní objekt, a tak se spíš dochová jako fosilie.

Dnes žijeme ve vnitrozemí. Čím to, že před miliony let tu bylo moře?

Začalo to v období pozdní křídy, kdy panovalo na zemi „skleníkové klima". Za hlavní důvod tehdejšího velkého globálního oteplení je považován vysoký obsah oxidu uhličitého v atmosféře, který souvisí s podmořskou sopečnou činností a změnami proudění v Atlantickém oceánu. Rozlehlé oblasti byly zatopeny jako následek zdvihu oceánských hřbetů a vnitro-oceánského vulkanismu. Následkem toho došlo k vytvoření rozsáhlých šelfových moří a mělkých mořských pánví. Je potřeba říci, že zatopeno nebylo jen naše území, ale celý svět! Stopy v podobě sedimentů můžeme najít z tohoto období jak v Severní a Jižní Americe, tak v Rusku, Africe nebo Austrálii. V Evropě vznikla celá síť epikontinentálních moří a jejich relikty známe z území Anglie, Belgie, Čech, Francie, Holandska, Polska, Rakouska, Španělska a Ukrajiny. Je možné, že globální vzestup hladiny činil dokonce 200 až 300 metrů! Mořem zůstalo nepokryto pouze 18 procent zemského povrchu, dnes je to 29 procent. Mohu-li to tak nazvat, byla to potopa skutečně biblických rozměrů. Největší záplava v celé historii Země, o které víme. Ale nepředstavujme si ji jako jednorázovou rychlou katastrofu, vzestup hladiny byl pozvolný a měl oscilační charakter. Ekologická společenstva se tak přesouvala a vytvářela se nová.

Našel jste ve zdejším regionu nějaký opravdu zajímavý kousek?

Z našeho regionu bych rád vypíchl nález celé zkamenělé hvězdice rodu Nymphaster z Radouče, z míst, kde dnes vede nová komunikace první třídy. V Čechách je to vzácnost, kterou se povede najít jednou za život. Je to dáno tím, že skelet těchto živočichů se většinou dříve, než je překryje sediment, rozpadne po jejich úhynu na jednotlivé destičky. V tomto případě se sešly příznivé okolnosti a hvězdice se nám dochovala. Podobné je to i se dvěma kraby, které jsem našel v Řepově. U jednoho jsou dochována klepeta, u druhého jeho končetiny. Z Čech to jsou rovněž zatím jediné takto zachovalé kusy. Z Řepova též pochází hned několik mých nálezů malých rybek velikosti šprotů, které jsou zachovalé do nejjemnějších detailů. Jak je možné, že je nesežrali predátoři? Je to tím, že si je mořští ráčci zatáhli do svého doupátka, ale později se již z nějaké nejspíš pro ně ne příliš pozitivní příčiny nedostali k jejich konzumaci.

Hvězdice rodu nymphaster z Radouče.Zdroj: Archiv M. Součka

Hvězdice rodu Nymphaster z Radouče. 

Co lze z odborného hlediska považovat za váš největší úlovek?

Každá nová věc, každý nový poznatek s sebou přináší unikátní informace a nerad bych tedy jednu věc nadřazoval nad druhou, ale pokusím se tu uvést několik příkladů. O hvězdici z Radouče jsem se již zmiňoval, dále bych proto jmenoval třeba nález dinosauří stopy od Červeného Kostelce z lomu Krákorka. Je zajímavé, že narozdíl od dvou předešlých nálezů tato pochází přímo ze skalního profilu, a není tak vytržena z kontextu – máme přesnou pozici jejího nálezu a kde je jedna, mohou se objevit další. Před několika lety mě velice překvapil nález plžů bellerophonů v pokrývačských břidlicích na Železnobrodsku, konkrétně v bývalém lomu Tlukačka u Jílového u Držkova. Ti jsou unikátní tím, že se jim podařilo dochovat se v horninách, které prodělaly poměrně silnou přeměnu za působení nám těžko představitelných tlaků a teplot, když se nacházely kilometry hluboko v zemské kůře. Nikdo nepředpokládal, že v nich může objevit fosilní fauna, protože minerály tvořící se v těchto hloubkách pozůstatky případných zkamenělin stírají. Tady nastala výjimka, která potvrzuje pravidlo. Samotní plži v těchto břidlicích nejsou nijak vzácní, ale svou přítomností v tak složitém terénu, nám pomůžou s určením původního stáří a pozice těchto břidlic. Díky nim víme, jsou staré bezmála půl miliardy let! A málem bych zapomněl na jeden čerstv" unikát! Zrovna před dvěma týdny jsem se vrátil z výzkumu v lomu u Úpohlav na Lovosicku a přivezl odtamtud kus vápence, ve kterém jsou zachované kosti jedné skutečné obludy našeho křídového moře. Tím je některý druh plesiosaurida. Jak vypadal, to každý dobře ví. Stačí si vzpomenout na slavné a hlavně úsměvné obrázky lochnesské příšery, která se často s těmito tvory srovnává. Zkrátka velký rybožravý predátor dosahující několikametrové délky s tlamou plnou ostrých kolíkovitých zubů. Navíc jeho pozůstatky pocházejí přímo z konkrétní vrstvy, takže jej můžeme přesně časově určit.

Kolik takových objevů čítá vaše sbírka?

Vysoko přes pět tisíc evidovaných položek. I proto je těžké vyzdvihnout jen několik nálezů. Sbírka zahrnuje i množství dosud nepopsaného materiálu, který se nadále rozrůstá a bude vyžadovat do budoucna pozornost specialistů z různých oborů. Teď mě napadá, že bych čtenářům Boleslavského deníku mohl nabídnout své služby. Pokud někdo z nich našel zkamenělinu, s níž si neví rady, může ji klidně vyfotit a poslat mailem na adresu martin.soucek@atlas.cz. Pokud to bude v mých silách, rád ji určím a vysvětlím, o co jde.

Zub žraloka Cretoxyrhina mantelli z Úpohlav.Zdroj: Archiv M. Součka

Zub žraloka Cretoxyrhina mantelli z Úpohlav.

Kde jsou vaše objevy k vidění?

Zrovna v příštích týdnech chystáme rozšiřování expozice o mé nálezy na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Bude to ve fakultním Chlupáčově muzeu historie Země. Jmenuje se po panu prof. Ivo Chlupáčovi, což byl náš vynikající geolog - stratigraf, paleontolog, ale i skvělý pedagog. Svou sbírku jsem tam před pár lety daroval a nadále se starám o její doplňování o další vědecky cenné, ale i esteticky zajímavé exponáty.

Máte ve svém počínání nějaký cíl, nějakou metu, jíž byste rád dosáhl?

Mohl bych použít otřepanou frázi, že mým cílem je samotná cesta. Baví mě denně poznávat nové věci, přicházet jim na kloub, pozorovat ten vývoj, jakým se vše ubírá, a sledovat mnohdy netušené výsledky. Kdybych měl vytyčenou metu, jíž bych později dosáhl, velice by mě mrzelo, že už nemám co objevovat. Je to tak, že jsem si na „hrb" vzal pořádné břemeno v podobě velice širokého pole působení, nikdy jsem toho ale nelitoval. Mám možnost poznávat světy, které tu byly před desítkami a stovkami milionů let, vstupuji do nich, kdykoli vyrážím do terénu, a užívám si každý ten okamžik svojí „cesty do pravěku". A nemusím se bát, že přijde den, kdy bych už neměl co objevovat, vždyť oceán poznání je nekonečný…

Čtěte také: Odhalují tajemství prehistorických šelem. Lvů a medvědů z Moravského krasu