VYBERTE SI REGION

Průvodčího nemůžete dělat s děravou pamětí

Západní Čechy /REPORTÁŽ/ - „Dobrý den, přistoupili? Kontrola jízdenek!“ Vždycky, když jsem jako malá slyšela ve vlaku tuhle větu, nadskočila jsem a začala horečně hledat lístek. Snad nikdy jsem nejela načerno, ale stejně mám doteď k osobě průvodčího respekt. Možná za to může ta uniforma.

10.2.2011
SDÍLEJ:

Na každé zastávce musí průvodčí z vlaku. Nejen proto, aby spočítal, kolik lidí vystoupilo a přistoupilo, ale hlavně proto, aby dal strojvedoucímu pokyn, že může jet dál. Tedy, že jsou všude zavřené dveře a že už žádný opozdilec vlak nedobíháFoto: Pavel Polda

A tak jsem si řekla, že si tuhle profesi taky vyzkouším. S mojí takřka nulovou pamětí na tváře že by to mohlo být zajímavé.

„A kam byste tak chtěla jet?“ ptal se mě Jiří Kastner z plzeňské pobočky Českých drah, který mi pomohl ´den á la průvodčí nanečisto´ zařídit. „To je jedno, něco mi vyberte, jen ať je to zajímavý,“ odpověděla jsem. A bylo. Už jen tím, že nástup jsem měla v 5.35 hodin. Já, která bych mohla spát klidně do devíti desíti hodin dopoledne, kdybych mohla.

Hned po příchodu na plzeňské hlavní nádraží se mě ujal Robert Tamáš, který nastupoval do práce ještě o něco dřív než já. Už za mé asistence si vyzvedl přenosnou osobní pokladnu, takzvaný POP, a jdeme k vlaku. Právě s Robertem Tamášem absolvuji svou první jízdu – rychlíkem do Nepomuka.

Dojet do cíle jde i zadarmo

„Ještě než vyjedeme, musím zapsat čísla vagonů. To kvůli rychlosti a brzdným procentům. A pak si musím projít vlak a zkontrolovat ho – jestli teče voda, jestli se topí, nechybějí ručníky, nejsou poškozené sedačky a tak,“ vysvětluje mi sympatický průvodčí. I když, jak se později dozvídám, ani jediný z mých čtyř průvodců a ´parťáků´ není průvodčím, všichni jsou vlakvedoucí.

„Práci mají velmi podobnou, ale průvodčí nemůže být ve vlaku sám, vždycky s ním musí jet vlakvedoucí,“ vysvětluje mi později Martina Pospíšilová cestou do Domažlic. Jen doufám, že se nebude žádný z nich zlobit, když jim stejně budu říkat průvodčí.

Ale zpět do Plzně. Rychlík s názvem Petr Vok právě vyjíždí a Robert Tamáš začíná kontrolovat. Jdeme od kupé ke kupé a já jen sleduji, co se děje. Ve vlaku je skoro tma a sama bych některé cestující přehlédla, zkušený průvodčí však nahlédne do každého kupé a nikoho neopomene.

Všude všechno v pořádku, zasekneme se až na konci třetího vlaku. Slečna nemá jízdenku, občanský průkaz ani peníze. „Věrohodného cestujícího můžeme přepravit do cílové stanice na takzvanou hlášenku. Pak musí do patnácti dnů zaplatit jízdné s přirážkou čtyři sta korun,“ poučuje mě Tamáš. Slečna se tak do Českých Budějovic dostane, i když ji to přijde draho. Kdyby ale šlo o bezdomovce, situace by byla úplně jiná. „To bych musel volat policii, která by na něho počkala v nějaké další stanici,“ dodává.

Studenti vlak ucpali

„Chcete si to taky vyzkoušet?“ zeptá se mě Tamáš vzápětí a předává mi svůj POP a razítko. Ani pořádně nevím, jak strojek chytit, a už jdeme na věc. Načtu kartu, zkontroluji lístek a chystám se tam ´prdnout´ razítko. „Moment! To není jen tak,“ zadrží mě průvodčí a trpělivě vysvětluje, že při cestě tam se dává razítko vpravo, při zpáteční vlevo. Stačím zkontrolovat ještě čtyři pět lidí a už přijíždíme do Nepomuka. Tam se loučím, zpátky se totiž vracím osobáčkem.

Obsluha přístroje už mi celkem jde. Cestou do Domažlic je totiž vlak zpočátku téměř prázdný, takže si vše můžu v klidu vyzkoušet a osahat. Během poslední jízdy už se tvářím jako profík, i když jsou vagony skoro plné.
Čekám na něj jen pár minut, ale hned mě napadá, že tady to tak hladce nepůjde. Jede totiž už ze Strakonic a je plný studentů. Ujímá se mě Jana Hajšmanová, ale je jasné, že na mě moc času mít nebude. Za celou tu třičtvrtěhodinovou cestu do Plzně ani nestačíme dojít na začátek vlaku. „Tohle je zkrátka jeden z těch spojů, kde si ani nestačíte dojít na záchod,“ usmívá se Hajšmanová, která už je u Českých drah 22 let, jako průvodčí, ale jezdí až od roku 2006.
Proskakujeme mezi studenty, kteří na každé další zastávce přibývají. Do Plzně jich odhadem přijíždí tak tři stovky.
Moje předposlední jízda je po mně známé trase, směrem na Domažlice jsme totiž jezdili za prababičkou. Jak se ale okolí trati změnilo, si vážně všimnout nestačím. Spolu s vlakvedoucí Martinou Pospíšilovou procházíme vagony, kontrolujeme jízdné a téměř okamžitě dostávám i POP a pracuji sama – i když pod dohledem.

Jak 24 korun? Stávalo to 23!

Na trase je spoustu zastávek, kde nelze koupit jízdenku, takže se učím další věc. Prodávat lístek. „Tlučná – Holýšov, zákaznickou, zpáteční. Z Plzně do Tlučné mi totiž platí Plzeňská karta,“ hlásí mi první paní. Takže… Načíst Plzeňskou kartu. V pořádku. Načíst zákaznickou kartu. V pořádku. A teď naťukat odkud kam. Jé, vy jste vlastně chtěla zpáteční. Aha, to musím ještě zmáčknout tohle. Tak to by bylo. Dokonce se mi podařilo s nápovědou vytisknout jedné cestující odpolední spoje z Domažlic do Plzně.

Pořád mi ale připadá, že mám nějak málo rukou. V jedné držím strojek, v druhé razítko a ve třetí… Ne, tu nemám. Ale stejně si musím brát jízdenky i karty od cestujích. „Dřív byly místo razítka kleště. Byly sice těžší, ale daly se navlíct na prst a nepřekážely tolik jako razítko,“ vzpomíná Pospíšilová. Jak se později dozvídám, ztráta razítka by mě stála víc než čtyři stovky, takže si dávám pozor.

Naštěstí vlak není příliš plný, takže stíháme počítat i lidi, kteří vystoupí a nastoupí na každé zastávce. „Tohle sčítání se dělá tak čtyřikrát do roka. Zjišťujeme, jak je která trať vytížená,“ objasňuje mi Pospíšilová. Než se po dobrždění vlaku stačím rozkoukat, už mi hlásí počty a já je ťukám do strojku.

„Jak to stíháte?“ kroutím jen udiveně hlavou. „Počítám si lidi už na peroně a pak jen mrknu, kolik jich vystoupí. To je cvik,“ uklidňuje mě průvodčí. Počítání mi sice nejde, ale v prodávání lístků se zlepšuju, i razítka už dávám správně. „Osvračín – Domažlice, zpáteční. To máme 24 korun, prosím,“ osměluji se. „Ale stávalo to 23,“ podivuje se cestující. „Od prosince se mírně změnily ceny,“ zachraňuje mě právoplatná průvodčí. „Vy jste teď dlouho nejezdila, viďte,“ usmívá se na ženu a je evidentní, že se s ní ve vlaku potkává častěji.

Ale nás už jste přece kontrolovala

Spolu s námi jede tuhle trasu i ´zácvik´ Pavel Polda, student dopravního učiliště v Plzni, je tu na praxi. „K železnici mám blízko už odmalička, můj děda opravoval mašiny a pak s nimi jezdil, aby je vyzkoušel. Jezdil jsem s ním, takže toho už dost umím,“ pochlubil se Pavel. Plánuje, že si později udělá nástavbu. „Chtěl bych být strojvedoucí nebo vlakvedoucí,“ dodal student, který na trase Plzeň – Domažlice a zpět stráví celý tento týden.

Svoji poslední jízdu, tedy Domažlice – Plzeň, kterou absolvuji s Věrou Prokůpkovou, už si vyloženě užívám. „Dobrý den, přistoupili? Kontrola jízdenek!“ opakuji při každém vstupu do vagonu a snažím se tvářit jako profík. Přitom však marně lovím v paměti, jestli už jsem tyhle lidi kontrolovala nebo teď přistoupili.

„Vaši jízdenku prosím,“ vyzvu starší manžele, neboť vidím na stolečku připravené jízdenky a průkazy. „Ale nás už jste kontrolovala,“ opáčí mi s úsměvem žena. A je to tady, já to tušila. Moje paměť selhala. Omluvím se a jdu dál. „To je dobrý, mně se to stává taky často,“ chlácholí mě průvodčí. Zajímavé je, že hned při další cestě chci stejné manžele opět vyzvat k předložení jízdenky. Tentokrát si ale svůj omyl uvědomím dřív, než otevřu pusu, a pokračuji dál.

Filmovým hláškám nevěřte

Ptám se paní Prokůpkové, jestli ji ještě něco dokáže překvapit. „Zrovna tuhle mi nějací kluci dali dvě koruny. Prý jsem jim je minule odpustila a řekla jim, ať mi je vrátí, až mě znovu uvidí. Ale že já si je pamatovat nebudu, musí se přihlásit sami,“ směje se průvodčí. Že to však opravdu udělají, prý vážně nečekala.

Pomalu přijíždíme do Plzně a já slyším jen samou chválu. „Rovnou byste mohla dělat průvodčí, jde vám to,“ tvrdí mi Věra Prokůpková a já jsem ráda. Nejen za to, že jsem ráno nezaspala, ale i za to, že mě moje paměť během těch několika hodin podrazila jen jedinkrát. A mimochodem, nesmrtelnou větu z filmu Slunce, seno, jahody „Nezastavujeme, máme zpoždění!“ jsem nevyřkla ani jednou…

Autor: Miroslava Tolarová

10.2.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Ústavní soud ve středu rozhodne o stížnosti vyhoštěného Iráčana

Brno - Ústavní soud (ÚS) ve středu vyhlásí nález s přímou vazbou na uprchlickou krizi a právní úpravu azylu v Česku. Rozhodne o stížnosti Iráčana zajištěného loni v listopadu a brzy poté vyhoštěného do vlasti. České orgány se podle stížnosti vůbec nezabývaly jeho obavami z mučení a násilí. Policie údajně také nezohlednila jeho úmysl požádat o mezinárodní ochranu.

Při náletech v syrské provincii Idlib zahynulo nejméně 46 lidí

Damašek - Při několika náletech v syrské provincii Idlib, ovládané z velké části povstalci, zahynulo dnes nejméně 46 lidí. Většina mrtvých jsou civilisté, uvedli opoziční aktivisté ze Syrské organizace pro lidská práva (SOHR), která situaci v zemi monitoruje z Británie.

Z izraelského nákupu ponorek prý bude profitovat i Írán

Tel Aviv - Aféra kolem nákupu dalších tří ponorek pro izraelskou armádu nabrala nové obrátky. Objevily se totiž informace, že v německé společnosti ThyssenKrupp, která je měla dodat, má podíl i úhlavní nepřítel židovského státu Írán. Informovala o tom agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies