VYBRAT REGION
Zavřít mapu

REPORTÁŽ: Jak přežít noc na ústeckém nádraží

Ústí nad Labem /FOTOGALERIE/ – Nečum! Jednoduchá, ale účinná rada pro každého, kdo chce přežít noc na ústeckém hlavním vlakovém nádraží. V temném koutě centra města Ústí, kde to i po setmění „žije“.

20.11.2009 12
SDÍLEJ:
Fotogalerie
6 fotografií

Bezdomovec Honza. Jeden ze slušnějších obyvatel ústeckých ulic. Často tráví čas i na nádraží.Foto: DENÍK/Martin Klimeš

Na nádraží jsem dorazil po setmění, abych si na vlastní kůži „užil“ změnu z živého místa plného nadšených studentů a spěchajících pracujících v místo plné zoufalé beznaděje.

V to se totiž nádraží mění večer co večer, rok co rok. A nic na tom nezměnila ani jeho nedávná moderní rekonstrukce.

Tiché apartmá

Ústecké nádraží se s příchodem mrazivých dní stává velkým lákadlem pro lidi bez přístřeší. Nádražní halu jich okupuje více, dva mají v hale nejspíš „apartmá“, ze kterého vycházejí jen příležitostně. Postávají u topení a tiše si povídají o věcech, které považují za důležité.

Nebo si možná jen krátí čas, který se tu neskutečně vleče. Během nedělního podvečera kolem nich procházejí stovky studentů vracející se na kolej. Většina z nich si nejspíš nenápadné dvojky ani nevšimne.

Nikoho neobtěžuje, kolemjdoucí neruší.

Po deváté hodině v hale ubývá cestujících a značně přituhuje. Kovové sedačky brzo vzdávám i já. Obcházím nádražní prostory a čtu si informační cedule. Kniha, kterou jsem beztak zapomněl doma, by mě asi stejně nezahřála. Možná zapálená, ale tolik pozornosti jsem budit nechtěl.

Zima se pomalu rozlézá do kostí a zdá se, že bezdomovci mají v hale i jiný problém, nestálost svého „sídla“.

Bacha, policajti

„Jdou sem. Policajti,“ drmolí vyděšeně postarší žena, která se zrovna vrátila z krátké procházky před halou. Strážníci dojdou na sotva slyšitelnou vzdálenost k dvojici bezdomovců a ti se beze slova balí a odcházejí.

Policisté rychle procházejí nádraží a mizejí pryč. Od jejich odchodu uběhne sotva pět minut, když se zmrzlý pár vrací zpět k topení.

Trochu živo začíná být až ve tři čtvrtě na deset. „Bum. Prásk,“ rozléhá se téměř prázdnou nádražní halou. Snědý mladík tluče do automatu na limonádu a rozčiluje se, že mu automat nevrátil peníze.

Mladík oblečený jen v lehké mikině zamíří ven, aby se v mžiku vrátil s klackem v ruce. Zkušeně leze pod automat a šmátrá. Vypadá, že ví kudy, ale po chvíli nevydrží a pro jistotu vyzkouší opět hrubou sílu.

Několik málo přítomných klopí zrak a dělá, že nic nevidí. I já si uvolněnou dlaždici pod sebou prohlížím s nebývalým zájmem a doufám, že chybějící peníze nebude chtít ode mě. Snahu o dobytí automatu přerušuje až dvojice strážníků.

„Ale ten automat mi nevrátil peníze,“ brání se Rom. Strážníky čekající na doklady nepřesvědčil. Po důkladné kontrole policisté pokračují dál a mladík po chvíli odchází též.

V hale je opět klid, který jen občas přeruší nádražní hlášení. Euronight bude mít deset minut zpoždění…

„Aspoň chvilka navíc, kterou tu nebudu muset tvrdnout sám,“ říkám si a rozhlížím se studenou halou. Na vlak čeká jen studentík, kterému ujel vlak do Prahy. Alespoň bych ho tak tipoval. Případnému útoku trojice, která se s přestávkami střídala na nápojových automatech, by odolával jen stěží.

Přesto mi dává určitou naději. Naději, že domů dorazím živ a zdráv.

Dvojice bezdomovců dál klábosí u sotva hřejícího topení a nevšímá si trojice, která od nápojových automatů pravidelně odbíhá do nedaleké herny. Problémy zřejmě nepotřebuje ani pán ve středních letech za pokladnou. Nejspíš má doma rodinu, ke které se ráno rád vrátí. Zůstali jsme sami. Začínám pociťovat úzkost, ale zima je silnější. Silnější než strach.

S blížící se půlnocí se dvojice bezdomovců začíná pomalu ukládat k odpočinku na železné sedačky. Do haly se trousí další lidé zoufale hledající alespoň něco pro zahřátí či místo, kam složit hlavu. Poslední nedopalek a aspoň trocha spánku. Asi to jediné, co mohou obyvatelé nádraží od dnešní noci očekávat. Ačkoli si chodím pravidelně před nádraží zakouřit, nikdo z nich se na mě ani nepodívá. Každý si hledí svého a je rád, že je rád.

Až dlouho po půlnoci se odvažuji položit otázku, která mi na jazyku leží už několik hodin. Proč?
„Nemám kam jít,“ odpovídá poměrně čistě vypadající Rom v důchodovém věku. A že prý ústecké nádraží obývá již tři měsíce. „Poté, co jsem přišel o důchod, jsem sem přijel za známými, ti mají ale svých starostí dost a starat se o mě nemohou,“ vysvětluje pomalu.

Práci mu prý nikdo nedá a bez ní nemá jak sehnat peníze na azylový dům. „Co je na spaní na nádraží nejhorší?“ ptám se ještě. „Zima,“ odpovídá bez váhání. Souhlasím.

Za těch pár hodin, které jsem na nádraží strávil, mi pěkně zalezla za nehty. Od nosu mi téměř kape. Vděčně nasedám do auta, které mě odváží domů. K horkému čaji, vaně a vyhřáté posteli. Přežil jsem noc na hlavním nádraží a vyvázl jen s nachlazením.

Autor: Martin Klimeš

20.11.2009 VSTUP DO DISKUSE 12
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Stojící tramvaje. Ilustrační foto.
AKTUALIZOVÁNO
6

Prahu postihly rozsáhlé výpadky elektřiny, nejezdily tramvaje

Oto Košta
SLEDUJEME ON-LINE
30

Hejtman Olomouckého kraje Košta odvolán, vládnout by měl Okleštěk

DOTYK.CZ

Jako po válce. Podívejte se na kdysi výstavní čtvrť v Ostravě

Třeba to opravit a ne opustit! Těžko říci, zda sprejeři říkající si Deroj a Breck mysleli tyto slova vážně či ironicky. Nastříkali je každopádně mezi ruiny, které kdysi bývaly výstavními činžáky pro železničáře.

Sazka může na internetu provozovat Sportku nebo Eurojackpot

Sázková společnost Sazka může na internetu provozovat loterie jako například Sportku, Eurojackpot, Euromiliony nebo Kasičku. Dnes to sdělil mluvčí společnosti Václav Friedmann. Informaci potvrdilo i ministerstvo financí (MF), které Sazce licenci udělilo. Spuštění her online plánuje Sazka v nejbližší možné době.

Vraždu novorozence potrestal soud 15 lety vězení

Za vraždu novorozence potrestal dnes ústecký krajský soud ženu ze Štětí na Litoměřicku patnácti lety vězení. Matka dvou dětí těhotenství tajila, dítě porodila doma a životaschopného chlapce uložila do igelitové tašky, uvedla obžaloba. Tělíčko našel o měsíc později na poli traktorista.

Student z Brna vymyslel jedinečný výpočet. Dostal cenu Wernera von Siemense

Už jako středoškolák chodil občas o prázdninách vypomáhat do Ústavu přístrojové techniky Akademie věd. „Hrozně mě to bavilo. Tak jsem u toho pak už zůstal," vzpomíná pětadvacetiletý Tomáš Pikálek. Jeho diplomové práci letos v únoru udělila porota prestižní cenu Wernera von Siemense pro mladé talentované vědce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies