VYBERTE SI REGION

Slušností a plachostí Havel připomínal Karla Čapka

Liberec /ROZHOVOR/ - V bytě bývalého poradce prezidenta Václava Havla Jana Šolce vyzvánějí od neděle bez přestání telefony. Každý chce zprostředkovat vzpomínku na Václava Havla.

23.12.2011
SDÍLEJ:

Bývalý poradce prezidenta Václava Havla Jan Šolc.Foto: Deník/Petr Šimr

„Moje Jana už mi to zakazuje. Říká, že toho bylo dost a že mě začnou brzy bít i přátelé…“ začal naše vzpomínání i přes smutek, který na něm zjevně ležel, s náznakem humoru. Tak, jak by se to prezidentovi, ale především dramatikovi Havlovi, člověku, který měl smysl pro vtip a nadsázku, nejspíš líbilo.

Ve vánočně vyzdobeném bytě je hned za dveřmi několik fotografií. Jsou na něm děti, vnoučata a – těsně vedle dveří tři snímky Jana Šolce s Václavem Havlem. Pijí z hrnků v jihočeské keramické dílně.

Na první fotografii bývalý prezident zpívá, ačkoliv tohle mu prý zrovna moc nešlo. Tváří se na ní radostně, až trochu fanfarónsky. Na dalším snímku série jsou už patrné rozpaky. Na třetím si zakrývá oči. Odvaha, radost, vnitřní síla, a zároveň křehkost a nejistota. I to byl Václav Havel.

Co na vás v těch posledních dnech kromě samotné smrti Václava Havla nejvíc zapůsobilo?

Jednoznačně postoje lidí a účast mladých, dokonce dětí. Slyšel jsem v posledních dnech tolik moudrých myšlenek. Takových, co šly z nitra. Nadchlo mě to. V mnohém připomnělo rok 1968, kdy na podstavci sochy knížete Václava v Praze seděli mladí lidé, opírali se o vlajky a sálala z nich energie i koncentrace – to byl obraz národa. Něco podobného zažíváme v posledních dnech.

Silná slova teď zaznívají všude kolem nás a snad je v tuto chvíli na místě, když se zeptám, cítíte-li v tom nějaký odkaz, který Václav Havel svým odchodem zanechal?

Zdá se mi, že lidé, kteří poslední roky mlčeli, najednou s velkou radostí zjistili, že mají znovu nečekanou příležitost říci to, co je v nich skryto nejhlouběji. Jestliže americký prezident Obama nazve Havla svou osobní inspirací a polský premiér Tusk šampionem demokracie, jsou to významná a působivá slova. Ale to, co říkají s takovou opravdovostí prostí lidé, to má aspoň pro mne váhu větší. Jsou „solí země“. Ano, mám pocit, že započalo probouzení. A je to tím důležitější, že dnes po dvaceti letech už to není jen projev euforie z dějinné změny. Jsme poučeni, a tak snad něco z toho, co dneska prožíváme, zůstane něco zachováno.

Máte pocit, že kdyby se dnes dramatik Havel na chvíli mohl vrátit na jeviště života, naposledy uklonit, měl by z toho probuzení společnosti radost?

Pokud ho znám, tak ano. Takovéhle projevy ho přes všechnu únavu a oslabení vážnou nemocí, dokázaly znovu povzbudit. Vzpomínám si, jak před léty přijel do Liberce na Technickou univerzitu. Byl tehdy vyčerpaný náročným programem a studenti s nadšením zaplnili posluchárnu, seděli na schodech a stáli kolem zdí. A tu se odněkud ozvalo: „Pane prezidente, my jsem se na vás tolik těšili a vy spíše šíříte skepsi.“ Václav Havel zrozpačitěl a zeptal se: „Kdopak z vás tady uvažuje, že by šel třeba někdy v budoucnu do politiky?“

Čekal jsem, že se zvedne tak do patnácti rukou. Ale byla to bezmála čtvrtina posluchárny! V ten moment prezident ožil: „Tak to je jiná!“ A byl to rázem i jiný člověk. Stačil mu aspoň náznak naděje a jako by se mu vrátil elán a nová porce víry. Víte, každý politik má jednu povinnost. V každém jeho projevu, třebaže kritickém, musí nakonec zaznít alespoň kapka naděje. A to ty Havlovy promluvy, jakkoli rozdílné osvědčovaly. Až do období tak před půldruhým rokem.

Co se tehdy stalo?

Především se u něj dostavilo vyčerpání z uplynulého období. Kamkoliv jsem tenkrát přijeli, do restaurace, k benzinové pumpě… nosili mu lidé k podpisu, co měli příležitostně po ruce, dokonce noviny a jídelní lístky. Každý s ním toužil promluvit alespoň několik slov. Někdy neměl čas odpočinout si aspoň na chvíli. „Jsem prezidentem 24 hodin denně“, říkával.

Později se začala projevovat nemoc a kromě toho přišlo něco, čemu kriminalisté říkají „nápad“, nahrnuly se na něj stovky prestižních pozvánek, začal plnit přísliby setkání, které dal ještě ve funkci. Paní Dagmar nejednou zmínila na schůzce správní rady VIZE 97, značnou absenci soukromí, dokonce že je to horší, než to bývalo. Krom toho začal pracovat Václav Havel na filmu Odcházení, který nosil dlouho v hlavě a jehož režírování stálo mnoho ubývajících sil.

Říkáte, že z politiky pomalu odcházel, nicméně zmíněný film Odcházení byl tak aktuální, až z něj mrazilo. Podle mě se ho současná politická situace dotýkala mnohem víc.

To má svou logiku, tvořivá práce vás může vyčerpávat, ale současně vás nabíjí. Horšící se politickou situaci vnímáte v ústraní útrpně. On stejně jako Masaryk po odchodu z funkce sledoval to celé politické dění z povzdálí, jinak snad ani nelze. A tak Havel chtě nechtě anticipoval svým chováním model, jak by se mohl chovat exprezident, což v českých podmínkách nemělo precedens.

Jak by se měla chovat hlava státu ve výslužbě. Jeho posledním politickým činem bylo doporučení Rusům, aby ve vyhrocené atmosféře společenského protestu vytvořili stínovou vládu vůči Putinovi. Následný skon takové doporučení jenom zvýrazní a může být pro Rusy podnětnější. Právě tohle může mít souvislost se zatoulanou kondolencí ruské vlády…

Může se odchodem Václava Havla něco ve společnosti prolomit v tom smyslu, že si lidé více uvědomí určitý politický ideál, že začnou víc a důsledněji naplňovat své představy o politice a hlavně politicích?

To mě samotného zajímá, protože na změnu politického klimatu nestačí skon velkého a uctívaného muže. Apatie vůči politice by se musela změnit. Do demokratické politiky patří opozice. Jenže u nás se zahnízdil zvyk opozice proti celé politice a to není dobré. Nabylo to podoby zjevného znechucení a nelze dělt demokratickou politiku bez zúčastnění občanů. Rozhodně je současná situace pro politiky i varováním. Lidé dávají v těchto dnech svým postojem najevo, koho si váží a jak by to chtěli, které ideje je sjednocují. V tom vidím příslib. Myslím si, že to nebude jako předtím, ale ani zdaleka tak, jak bychom si přáli.“

V srpnu 1968 jste se spolu s Václavem Havlem, s nímž jste se tehdy ještě osobně neznal, setkal za dramatických okolností před libereckou radnicí. Ve chvíli, kdy tudy projížděly tanky a jeden z vojáků spustil střelbu do lidí. To bylo poprvé?

Ne, ale bylo to ve stejném roce, na jaře. V Liberci - Rochlicích, v Domě stavbařů se pořádal mítink s „hradním“ spisovatelem Janem Procházkou. A tehdy tam na rampu vystoupil rozpačitý mladý muž s nedobrou dikcí. Václav Havel. Dnes říkám svým studentům rétoriky – podívejte, básníkem se člověk rodí, ale dobrým řečníkem se stává a Václav Havel je toho důkazem! Tenkrát jsem ho viděl poprvé.

Pak jsme se setkali až po roce 89, kdy jsem působil jako předseda branného podvýboru Federálního shromáždění a tehdy mezi námi vznikl rozdílný náhled na některé generály. Havel se držel spíš příkladu Masarykovy velkorysosti vůči „rakušáckým“ českým velitelům a po slibu loyality je ponechal ve funkcích. Václav Havel byl ochoten k témuž. Já už je v té době znal jinak a některé jsem zpochybňoval. A tak zřejmě prezident získal pocit, že stojím proti němu.

A jak jste se tedy ocitl ve funkci jeho poradce?

Přibližně po smrti paní Olgy došlo k některým posunům, Luboš Dobrovský šel dělat velvyslance do Moskvy, Ivan Medek místo něj postoupil na post kancléře. Tehdy jsem se dozvěděl, že jsem byl navržen muži kolem Havla nastoupit na Medkův post. Ivan Medek si mě pozval a vybídl mě, ať mu o sobě něco řeknu. Zmínil jsem pouze, že se pokládám za nepraktikujícího křesťana a že jsem komunikativní.

„To stačí“, zasmál se kancléř, „za čtyři minuty máme být u pana prezidenta“. Asi jsem pak nebyl zdatným ředitelem odboru, protože jsem nikdy nebyl úředníkem, ale snažil jsem se to dohnat jinak. A hlavně jsem měl kompetentní spolupracovníky. Zaznamenal jsem zajímavý paradox – novináři a moderátoři se mi snaží přišít, že jsme byli přáteli. S rozhodností vždycky říkám, že to je vysoké svěcení, že náš vztah byl přátelský, nic víc.

Jaká to byla práce?

Předně to byla služba. Politikem jsem byl jako poslanec, na Hradě úředník. Václav Havel rád zdůrazňoval, že jsme jeho nejbližší spolupracovníci, což ovšem znamenalo, že zavolal třeba o půlnoci a řekl mi: „Jak víte, ráno letím tam a tam a potřebuji, aby byl na letišti v salonku v 7 hodin ten a ten člověk s následujícími podklady. Tak ho prosím najděte, já už musím jít spát.“ A my celou noc hledali toho příslušného člověka. Zpravodajci zjistili, že je v Polsku a když tam pro něj naši lidé přijeli, myslel si, že jsou to únosci… Práce v prezidentové týmu nemá pevné hodiny. Ale byla to jedinečná zkušenost, zejména pro někoho, kdo přišel „z venkova“ jako já. Po mně nastoupil Jiří Pehe, erudovaný odborník a v politickém smyslu veltman, který se politologii vyučil v podmínkách svobodného světa.

Často se mluví o „Havlově vládnutí“…

Rok 1990 lze nazvat s jistou nadsázkou rokem Havlovy „vlády“, a to v tom smyslu, že telefonáty některých politiků směřovaly na Hrad i několikrát za den, kdykoli se ocitli v nesnázích – učili jsme se všichni vládnout. Např. role Mariána Čalfy tu byla nezanedbatelná a i v dnech piety se k tomu vracíme. Havlova slušnost byla osvědčována i tím, že dokázal být vděčný lidem, kteří ho v těžkých chvílích podrželi. A Čalfa byl prezidentovi opravdu prospěšný, byl inteligentní a zkušený analytik, s čímž se mohlo pojit i jisté politické riziko. Tady sehráli pro Havla pozitivní, ochrannou roli novináři. Prezident tak záhy pocítil bolestivou stránku dialektiky vládnutí.

Tady trochu bouráte mýtus Václava Havla jako nesmělého člověka, idealisty. Z vašeho vyprávění ale vnímám i to, že dokázal naopak velmi rychle své představy prosadit. Kdy došlo k tomu, že Václav Havel přestal mít vliv i na to, co se zkraje devadesátých let začalo dít v ekonomice? Kdy skupina kolem Václava Klause začala prosazovat model ekonomiky bez zábran, ekonomiku neviditelné ruky trhu, která nás dovedla tam, kde jsme dnes? Kde se mu to vymklo? A lze mu to vyčítat?

Snad dvě skutečnosti se na tom stavu podepsaly. Předně, že Václav Havel neměl ekonomické ostruhy… vězeňské „semináře“ Václava Valeše to nemohly vynahradit. Na druhé straně jasné vědomí účelu a energické až bezohledné napření Václava Klause bouraly všechny alternativy. Zatímco Havel ke každému přistupoval – zejména zpočátku - s otevřeným srdcem, Klaus s otevřenou snahou dostat druhé, Havla nevyjímaje, pod svůj vliv. Havla to vyčerpávalo a vyvrcholilo to dokonce tím, že jednostranně ukončil jejich pravidelné pracovní obědy. Václav Klaus se začal už tenkrát projevovat jako bezskrupulózní a obratný politik, tvrdím víc politik než ekonom.

Co vám přineslo setkání s Havlem a vysokou politikou vůbec?

Že v politice můžete zůstat slušným člověkem, že si nemusíte nechat rozmělnit svou povahu a svůj charakter, ale předpokladem je osobnostní síla a pevná morální báze. Chce to nejen charakter, ale i kompetentnost. A především statečnost, což je za určité situace velmi těžké. Za dva roky propustil ze svých služeb dva lidi kvůli ztrátě důvěry. Jinak byl příkladně tolerantní a dopřával lidem právo na omyl. Věděl přece své… Měl osobitý humor a svým způsobem při něm odpočíval. Naše jednání bývala ve znamení humoru a ironie, jak dokázal s neskrývanou otevřeností Občan Havel. Z plachého člověka se stal vůdcem národa, jak to výstižně vyjádřil Vladimír Hanzel. A to je po desítkách let totalitarizmu pro zemi, v níž tolik let chyběly vzory, velmi důležité.

23.12.2011
SDÍLEJ:

Politici nechápou, co je věda, jak funguje, říká nositel Nobelovy ceny za fyziku

Brno - Vědci se musí místo výzkumu věnovat papírování, kritizoval nositel Nobelovy ceny za fyziku Claude Cohen-Tannou-dji. „Moje děti se věnují vědě také a tráví šedesát procent času sepisováním zpráv," řekl ve čtvrtek fyzik publiku na VUT v Brně.

Taneční soutěž StarDance vyhrál Piškula před Bankem a Plodkovou

Praha - Vítězem osmé řady taneční soutěže StarDance se stal herec Zdeněk Piškula, který tančil s Veronikou Lálovou. Ve finále dnes předstihl lyžaře Ondřeje Banka s Evou Krejčířovou. Třetí skončila v diváckém hlasování herečka Jana Plodková s Michalem Padevětem. Odborná porota v přímém přenosu České televize ohodnotila stejným počtem bodů dnešní výkony Piškuly a Plodkové, Bank v tomto pořadí zůstal třetí.

Veterinární správa varuje chovatele před ptačí chřipkou

Benešov – Odbor životního prostředí na základě výzvy Státní veterinární správy upozornil občany a zvláště drobnochovatele drůbeže na výskyt ptačí chřipky. „V současné době se už v několika státech Evropy objevila řada případů vysoce patogenní ptačí chřipky u volně žijících ptáků i v chovech drůbeže," uvedl vedoucí odboru Tomáš Heřmánek.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies