VYBERTE SI REGION

Ústečan v Afghánistánu: Jsi tam úplně sám, ačkoliv vás je v pekle šest

Ústí nad Labem, Afghánistán /FOTOGALERIE/ - Ústecký policista Marcel Prošek slouží v Herátu. Uprostřed pouště, válečného konfliktu a vysoké kriminality s negramotnými kolegy.

2.9.2010 4
SDÍLEJ:

Marcel Prošek před pancéřovaným automobilem, který je schopen ochránit osádku před palbou pěchotních zbraní a improvizovanými bombami Tálibánu.Foto: Archiv/ Marcel Proška

Dovolená znamená jít do města bez neprůstřelné vesty, kdekoliv se zastavit a poklábosit.

A pohodlně vidět na cestu, protože ve vzduchu není stále zvířený prach. Takový je den policisty, který si odskočil domů z Afghánistánu.

Policista s dobrodružnou povahou na dovolené se jmenuje Marcel Prošek. Je mu 31 let a u policejního sboru slouží dvanáctým rokem.

Šest let pracoval na ruzyňském obvodním oddělení, potom nastoupil do hor na hraniční přechod do Petrovic, a nyní pracuje na Inspektorátu cizinecké policie v Petrovicích.

Jak jsi se dozvěděl o mezinárodní misi pro policisty?
Z policejního intranetu. Česká republika má určité závazky vůči Evropské unii a OSN a dodává policisty do výkonu v zahraničních operacích, kterých je šest po celém světě. Obecně řečeno, vysílají se policejní experti, aby vedli výcvik místních policistů, měli by být také poradci pro jejich vysoké policejní důstojníky. V některých misích, například v Africe, policisté pracují přímo s tamními policisty na konkrétních případech. Naším úkolem je být spíš tou rolí poradce.

Sloužíš v Afghánistánu. Kde přesně?
V provincii Herát, což je na západní íránsko-afghánské hranici. Vláda Afghánistánu požádala Evropskou unii o vyslání jejich policistů, kteří by prováděli výcvik pro afghánské policisty a vytvořili tak policejní síly. Mise funguje od roku 2008 a my vlastně teprve vytváříme základní půdu pro další policisty, aby se tam o nás vědělo. Aby jejich policie a velitelé nás vzali vůbec na vědomí.

Co musíš splnit, abys šel do takové mise?
Na policejním intranetu jsem získal veškeré informace o misi, a prostě jsem se rozhodl, že chci a taky půjdu. Kvůli tomu jsem se před více jak třemi roky začal učit angličtinu, která je pro přijetí základní podmínkou. Na webových stránkách policejního prezidia se rovnou vyplní a pošle přihláška. Pak jsem čekal, až se mi někdo ozve. Přijímací řízení začínalo jazykovým předvýběrem, aby se vyloučili ti, kterým angličtina dělala problém a neuspěli by před komisařem OSN. Následoval jazykový test před komisařem OSN, my jsme měli komisařku. Následovala zkouška řízení terénních vozidel, jízda zručnosti, střelby a pohovor. Když tím projdeš, ještě zájemce čekají psychotesty. Psycholog rozhodne, kam jsi schopen být nasazený. Je hodně lidí, kteří projdou jazykovými testy, ale nedostanou se přes psychologa. Nebo s omezením - doporučí je jenom pro službu v Evropě. Takže pro mise do Iráku a Afghánistánu jsou testy nejnáročnější. Potom lékařská prohlídka a série asi na tři měsíce očkování, zhruba dvě injekce za čtrnáct dní.

Kolik se vás na začátku hlásilo?
Tuším, že 86.

A kolik vás nakonec prošlo?
To nevím, protože když jsem odjížděl, zbylo asi 12 lidí, kteří ještě neprošli všemi testy. Ale jenom po jazykových testech nás zbylo asi 30.

Když projdeš všemi testy, co dál?
Policejní prezidium ti nabídne pozici v konkrétním místě, kde by se s tebou počítalo, a také volná místa. A zase jdeš do výběrového řízení, takže musíš napsat životopis v angličtině, vyplníš spoustu papírů, musíš si udělat bezpečnostní prověrku na stupeň Tajné. To vše policejní prezidium pošle do Bruselu. Když tě vyberou, čeká tě ještě telefonický pohovor s bruselským personalistou, samozřejmě v angličtině. Potom tě policejní prezidium vystrojí a vyzbrojí na cestu, zařídí ti let a můžeš vyrazit.

Kolik českých policistů v Afghánistánu slouží?
Šest, ale z cizinecké policie jenom já.

Odletěl jsi 5. listopadu loňského roku. Jaké byly první pocity, když jsi poprvé v životě vystoupil z letadla na kábulském letišti?
Do Afghánistánu jsme přiletěli asi v devět večer. Byla tam strašná tma a nikde nikdo. Přiletěli jsme vojenským speciálem, takže vojáci přesně věděli, kam mají jít a co mají dělat, a za chvíli všichni zmizeli. Naše armáda se o nás taky postarala a odvezla z letiště. Byly to zvláštní pocity. Říkal jsem si, tak a teď tady stojím na letišti, ve tmě, někde bůhvíkde, potřebuji helmu, nepotřebuji helmu? Nakonec jsme se asi po půl hodině potkali s naším contingent commanderem, s ním jsme nafasovali zbraně a další potřebné věci, a přesunuli jsme se na velitelství Eupolu do Kábulu. Druhý den následovalo vyřízení veškerých formalit.

Co bylo dál?
V Kábulu jsem strávil asi měsíc, než jsem prošel různými kurzy, například zdravotní kurz. Říká se tomu Heat and medical training, kde nás připravovali na různé situace, co by se nám tam mohlo stát, třeba kdybychom se octli v minovém poli, nebo když bychom byli pod nějakým útokem, nebo kdybychom se dostali do nějaké pasti. Takže nás učili i taktiku, jak zachovat chladnou hlavu a podobné věci. Pak jsme absolvovali trénink řízení obrněných vozidel a další důležité věci.

Jak vypadá výstroj, kolik kilo musíš na sobě nosit?
Každý policista slouží v uniformě své země. Na ní je neprůstřelná vesta a taktická vesta. Povinná je helma, lékárnička, zbraně, samopal a pistole, zásobníky s náboji, náhradní náboje do batohu, náhradní voda, oblečení, jídlo, kdyby se něco stalo, sirky, baterky a spousta dalších věcí. Kdybych to na sebe nandal, dalo by to asi třicet kilo. Batoh sice můžeš odložit v autě, ale vesty a zbytek na sobě mít musíš. Ze začátku je to nezvyk, třeba do auta se pořádně nevejdeš, pomalu se tam soukáš, pak si ale zvykneš.

Jaký je Kábul jako město?
Nevím, jestli se tomu dá říct město (směje se), má asi pět milionů lidí. Je hrozně špinavé, je tam hrozně prachu. Když jsme jeli autem, za slunečného počasí bez mraků, nebyli jsme schopni vidět na 150 metrů před sebe, kvůli prachu. Znečištění ovzduší je veliké, a asi 70 procent prachu je z lidských výkalů. Kábul nemá kanalizaci, takže je to tam opravdu dost cítit.

Co místní lidé, kdy ses s nimi dostal poprvé do kontaktu?
Už v Kábulu přímo na velitelství Eupolu, protože je tam pár místních lidí zaměstnaných, hlavně v pomocných funkcích, třeba uklízečky, kuchaři, asistenti. Z bezpečnostních důvodů nemůžeme opouštět základnu a chodit mezi místní obyvatele. Přece jenom je tam ještě „válka“.

Jak vás místní přijímají?
Hodně záleží na tom, co po nich chceš. Když po nich nechceš nic, tak dobrý, když po nich něco žádáte, začnou se kroutit, ale protože pro ně znamenáš peníze a zaměstnáváš je tam, jsi pro ně kamarád.

Kam jsi jel, když jsi v Kábulu prošel všemi přijímacími formalitami?
Do Herátu. Přitom jsem narazil na další velký problém – cestování. Není totiž možné cestovat někam autem. Zbývá armádní let, který jsem jako ozbrojený policista ve službě mohl využít. Civilní letadla se z bezpečnostních důvodů nevyužívají. Musíš se vejít do nějakého armádního letu, který vlastně funguje jako autostop. Jezdíš na letiště a čekáš, jestli tě někdo vezme nebo ne. Takže i týden strávíš čekáním, jestli se vejdeš do letadla, prioritní je totiž přepravit vojáka do akce. Do Herátu jsem nakonec letěl s australskou armádou. Když přistaneš, zase musíš čekat, až si tě najdou správní lidi. To je způsobené tím, že vlastně nevíš, jakým letadlem přiletíš. Nejsou tam pravidelné linky, často jsou tam útoky na letiště, takže nic neletí, také může být špatné počasí, protože musíš letět přes hory Pamír - a tam strašně záleží na počasí.

Chce to tedy velkou trpělivost?
Kolikrát zůstaneš někde na letišti viset a jsi vlastně odkázaný jenom sám na sebe. Je to dobrodružství, protože je to nejnebezpečnější země na světě. Ještě tam je válečný konflikt, vysoká kriminalita, ale to si tam nesmíš moc připouštět. Na každém letišti je ale vojenská základna spojenců, takže když dodržuješ pravidla, nemělo by se ti nic stát.

Jak probíhá běžný pracovní den?
Oficiálně začíná v osm. Jenže vstaneš dřív. Všechno záleží na minaretu, ze kterého jsou brzo ráno docela hlasitě svoláváni věřící, takže s východem slunce vzbudí půlku tábora, ale ty jsi vzhůru daleko dřív. Potom když nejsou úkoly rozdané z předchozího dne, je menší porada, co se bude ten den dělat. Potom se vyrazí po úkolech. Dopoledne třeba trénink, mítink s generály, s vedením policie, spolupráce s OSN a spoustou dalších organizací, vojáky… Nedá se říct, že by bylo něco rutina. To máš do oběda, když se stihneš vrátit, když ne, je možné se najíst na jakékoli základně. Pak další úkoly, v pět hodin zase porada, kde se probírá, co se udělalo a co ne a co se bude dělat další den, takže se hrozně radíme… (směje se)

Když spolupracujete s místními policisty, komunikujete s vedením i přímo v terénu s řadovými policisty?
V podstatě ano. Oni mají svoje problémy a my jim máme radit, jak by měli důstojníci vést lidi, připravovat se na funkci a pracovat na svém zlepšení. Řadovým policistům v terénu ukazujeme, jak by měli vystupovat při různých kontrolách vozidel, lidí a tak dále.

A našlo by se něco, co byste se naučili vy od místních?
Tam vidím největší omezení z 30 let války. Ve sborech jsou lidi buď hodně staří, takže už nemají tolik sil, nebo noví lidé, kteří se teprve formují a nevíš, co všechno v nich a mezi nimi je. A další problém je, že 90 % z nich je negramotných, což je velký problém. A co se týká samotné taktiky a policejní práce, myslím si, že pro nás to takový přínos není.

Když jsou skoro všichni negramotní, jak je učíte, aby to mělo smysl?
Negramotnost se většinou týká jen výkonných lidí v terénu. Důstojníci a velitelé jsou většinou studovaní. Studovali často v Rusku, dokonce jsem potkal jednoho, co studoval v Brně. Ale je opravdu složité učit je bojovat třeba proti počítačové kriminalitě nebo pracovat s internetem, když nemají základní dovednosti. Další problém je, že místní nemají doklady. Oni je buď u sebe nenosí, protože se bojí, že je ztratí, nebo je někdo okrade. Také se lidé hodně bojí Tálibánců, protože ti by hned věděli, kdo jsou a doklady by jim sebrali a podobně. Válka je hodně poznamenala. Jsou v podstatě odříznutí od veškerých informací o tom, co se ve světě děje a jaký je svět kolem nich. Sice tam jsou lidé, kteří podnikají, cestují a studují v zahraničí, ale těch je strašně málo a spousta z nich se ze zahraničí nevrací zpátky.

Co lze říci o základně v Herátu?
Základna samotná je v centru města, takže je nebezpečnějším místem než kterákoli jiná základna. Bydlíme v obyčejných plechových kontejnerech, jsou do nich jenom vyříznutá okna a dveře. Jeden kontejner je pro dva. Díky všudypřítomnému prachu musíš jednou za dva dny uklízet. Společné záchody a sprchy jsou asi 100 metrů od nás. Aspoň potkáš po ránu spoustu lidí…
A je tam málo vody, protože Herát už je skoro poušť. Vodou musíš šetřit a hygienu stihnout rychle. Ale není to špatné, čekal jsem horší podmínky.

ZPRACOVALA Eva Jaklová

2.9.2010 VSTUP DO DISKUSE 4
SDÍLEJ:

Ústavní soud ve středu rozhodne o stížnosti vyhoštěného Iráčana

Brno - Ústavní soud (ÚS) ve středu vyhlásí nález s přímou vazbou na uprchlickou krizi a právní úpravu azylu v Česku. Rozhodne o stížnosti Iráčana zajištěného loni v listopadu a brzy poté vyhoštěného do vlasti. České orgány se podle stížnosti vůbec nezabývaly jeho obavami z mučení a násilí. Policie údajně také nezohlednila jeho úmysl požádat o mezinárodní ochranu.

Gymnazisté chtějí operovat, ne učit

Praha /INFOGRAFIKA/ – Když ministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD) ohlásila, že do konce roku platy učitelů vzrostou o osm procent, expert na vzdělávací systémy Daniel Münich pro Deník reagoval, že symbolické přilepšení o několik stokorun nic neřeší. „Aby to proměnilo zájem o obor, muselo by jít o zvýšení skokové, kolem deseti tisíc," míní Münich.

Z izraelského nákupu ponorek prý bude profitovat i Írán

Tel Aviv - Aféra kolem nákupu dalších tří ponorek pro izraelskou armádu nabrala nové obrátky. Objevily se totiž informace, že v německé společnosti ThyssenKrupp, která je měla dodat, má podíl i úhlavní nepřítel židovského státu Írán. Informovala o tom agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies