VYBERTE SI REGION

Kňažko: Do politiky se nevrátím, Listopad je pryč

Praha /ROZHOVOR/ - Dalším exkluzivním hostem v seriálu 20 sametových let byl herec a exministr Milan Kňažko.

30.11.2009 2
SDÍLEJ:

Herec a expremiér Milan Kňažko.Foto: DENÍK/Jiří Koťátko

Naposledy jste se objevil ve filmu Normal v roli padoucha. Když dnes člověk pročítá některé internetové diskuse, skoro si připadá, jako by snad někteří Češi a Slováci měli pomalu protagonisty sametové revoluce za padouchy…

To snad ne. Ne že bych se nesetkal s takovými úvahami, jestli to, co se před dvaceti lety stalo, bylo správné. Ale musíme si za prvé uvědomit, kdo to je. Jestli se podepsal, jestli je to klasický anonym, nebo je to někdo, kdo k tomu má nějaký důvod. Zejména by si měli uvědomit jednu věc – že to mohou říct a mohou se i podepsat. To dříve nebylo. Jak se transformovala ekonomika, měnil se náš život – ale charaktery, lidské vlastnosti jsou dost pozadu. Ty dost zaostávají za vývojem. Jestli někdo obviňuje revoluci, že proto je dnes tak či onak, nechť obviňuje poslední volby nebo systém jako takový, ale lepší není.

S Jánem Budajem jste byli hlasy „něžné revoluce“ na Slovensku. Věříte dějinám, které se o tomto období vytvářejí?

Správně jste to zakončil slovy „které se vytvářejí“. Dějiny jsou proces a doposud se vedou vášnivé diskuse třeba i o francouzské revoluci. Ale k té naší sametové: Vždy je to jen interpretace toho, kdo dějiny prožil nebo zblízka pozoroval. Bylo by chybné, kdyby všechny interpretace byly jedna jako druhá. Nic není úplně přesné a pravdivé, kromě záznamů. Chválabohu, v roce 1989 jsme už žili v době audionahrávek, videozáznamů, takže není problém rekapitulovat fakta. Jestli je někdo zpochybňuje…

…narážíte na Jána Budaje, který v minulosti pro deník Sme například říkal, že Václav Havel dělal tajné dohody s komunisty…

Nenanarážím. Já to nestuduju, věnuju se současnosti a budoucnosti. Vždyť mám celý život před sebou. (smích)

Jste zklamaný z toho, že za to, co prožila vaše generace, nebyl nikdo vzatý na zodpovědnost?

V té společnosti bylo strašně moc komunistů, desetitisíce estébáků. To jenom poukazuje na zrůdnost režimu, který dokázal deformovat lidské vztahy. S tím se snad vyrovná příští generace. Takové ty hlasy, že ten byl estébák, ten byl ve straně, jaký to má dnes význam? Uznávám, že měl být důkladnější lustrační zákon. Tak, jak jsem nedůvěřoval komunistickému režimu, těm, kdo StB řídili, stejně tak jsem ostražitý vždycky k informacím, že například někdo donášel StB… Nějaké dokumenty zmizely, nějaké se upravovaly. Teď se v tom vyznejte. Historici nám snad přinesou objektivní informace.

Takže zklamaný nejste?

S tím jsem se já osobně vyrovnal.

Vždyť ale nesvobodu jste zažíval odmalička. Jednou jste řekl, že když vám bylo devět, viděl jste, jak kamarád dostává výprask od táty a záviděl jste mu…

Byl jsem takové sentimentální dítě. (smích)

Jak jste prožíval období, kdy otec byl ve vězení?

Špatně. Jako pětileté dítě jsem tomu nerozuměl. Co mohli rodiče vysvětlit pětiletému dítěti? Že jsou to oškliví lidé, co sebrali tatínka. Pak jsem se tím zabýval víc. Dětství jsem měl ale nádherné, a to režim nedokáže vymazat.

Říkal jste, že jsme byli svým způsobem zbabělci. Vyčítal jste si, že jste neemigroval?

Zabýval jsem se tím dlouho. Hlavně od okupace v roce 1968. Nikdy jsem se těmi „bratry, co nám přišli pomoct“ nesmířil. Možná právě to jsem měl říct, když jsem mluvil o zbabělcích, neuměl jsem to vysvětlit kamarádům ve Francii, proč něco neuděláme.

Dva roky jste byl ve Francii. Každý se vás přece musel ptát, proč tam nezůstanete…

Určitě. Chtěl jsem tam zůstat. Ale maminka byla v nemocnici, a bráchové jeden v Austrálii a druhý v Kanadě v emigraci. Nebyl to dobrý pocit.

Stál jste u všech podstatných rozhodnutí, která se po revoluci přijímala. Věděl jste tehdy, když jste na náměstích „vytvářeli koridory“, do čeho jdete, v těch prvních řekněme deseti dnech revoluce?

Nevěděl. A jestli někdo říká o nějakých dohodách, tak ať je dá na stůl, kdo s kým se dohodl a o čem - a jestli mu to vyšlo. Osobně si myslím, že těm, kteří ty dohody dělali – o transformaci komunistických stran - to zjevně nevyšlo tak úplně, jak si představovali. A my, co jsme svým způsobem byli na čele toho pohybu, jsme neměli žádné dohody, spíš jen dohody mezi sebou a o koordinaci s OF. Pak až bylo tématem obsazení prvních vlád a prvních parlamentů v Československu do voleb.

Vraťme se na tribuny do prvních revolučních dnů. Byl v něčem ten slovenský průběh jiný?

Na tribuny se nikdo nehrnul. Nebyl tam prvních deset dnů nějaký nátřesk. Neměli jsme v prvních dnech ty problémy, které jsme měli pak, když se k nám přidaly široké vrstvy obyvatel. Ze začátku jsme byli studenti a herci, kteří vyhlásili stávku…Kdyby nebyli lidi, denně přes sto tisíc, na náměstích, ty tribuny bych nepřeceňoval, rychle by to lidové milice vyřešily po svém….Ale měli jsme hlášeno z telefonních centrál, že se přesouvají skupiny vojsk, s tím pravděpodobně někteří lidé z komunisticé moci počítali.

Rozpad Československa jste vždycky považoval za správnou věc. I teď si to s odstupem myslíte?

Jenom poukazuji na fakta a kontext. Svým způsobem se Československo řešilo oproti Jugoslávii na kultivované úrovni. V prvních měsících devadesátého roku, když se řešila ta pomlčková válka, tak otázka rozdělení byla na stole, ale neřešila se. Spíš se kamuflovala a dávaly se jí různé pejorativní přívlastky. Jasné to bylo až po volbách v roce 1992 při jednáních s ODS.

Prestiž vám přinesl v roce 1986 titul zasloužilého umělce. Pár let nato znovu – tentokrát tím, že jste ho šel jednoduše vrátit.

Jak jsem se později dozvěděl, nikdo předtím to neudělal. Byla to moje osobní věc, asi proto, že jsem neměl moc možností říct, co se mi nelíbí. Cokoli bych řekl, nebylo by uveřejněno.

To, že jste titul vrátil, ale komunisti uveřejnili…

Docela zajímavě. Pamatuji si to podrobně: titul jsem vrátil 13. října, soudruh ministr mě opakovaně nepřijímal, nechtěl vysvětlit, proč mě pronásledují, nepouštějí do zahraničí, kam jsem měl jet na týden československého filmu v Madridu. Ale jelikož jsem podepsal Několik vět a petici za propuštění politických vězňů, tak mi tu cestu škrtli a ministr se odmítal bavit. Tak jsem vrátil titul a napsal otevřený dopis. Poslal jsem ho na ÚV, na vládu a do Pravdy. Nicméně další den to bylo na Svobodné Evropě a Hlasu Ameriky, kam jsem to ale neposlal. Někdo z těch tří institucí si dal tu práci, aby tu informaci zprostředkoval. Ta rychlost mě překvapila. (úsměv) V tu chvíli jsem se rozloučil s herectvím. A říkal jsem si: tohle mi neprojde.

Jak se to dělá. To jste přišel za sekretářkou a dal jí rouru?

Přesně tak, ještě na té ceně, titulu, něco viselo. Ona říkala dost zmateně, že tam není žádný statutární zástupce, který by to mohl převzít. Tak jsem jí to položil slušně na stůl s odkazem, že se nechci chlubit tím titulem, když se ke mně tak nechovají. Když jsem zasloužilý umělec, tak by se se mnou mohli aspoň bavit.

Nebyl to ale jediný problém, který jste s komunisty měl.

Když jsem podepsal Několik vět – pokoušeli se mi sice dát distanc, ale měl jsem roztočeno několik filmů… Pak mi zase v rozhlase dali distanc. Ale třeba Julo Satinský odmítl chodit do rozhlasu do doby, kdy budu mít já zákaz. Jednou došlo k legrační situaci – byl jsem na zkoušce rozhlasové hry a chyběl Julo Satinský. Telefonovali mu domů, on jim zopakoval, že do rozhlasu nevstoupí, dokud Kňažko bude mít zákaz. Tolik jim nevěřil, že jsem dokonce jako důkaz musel osobně k telefonu. Distanc platil „jen“ pro pořady, kde bych mohl projevovat svůj názor…

Ještě někdo měl problémy?

Třeba Markovič, se kterým jsem dělal humoristický pořad, z toho měl pak problém. Zeptal se mě, proč jsem byl dva roky po okupaci 1968 ve Francii. Řekl jsem, že jsem tam byl sbírat vinnou révu a byla tak velká úroda, že jsem to dva roky obíral.

Kromě vrácení titulu. Řekl jste si ještě někdy, že jste byl odvážný? Někteří vám vyčítali, že jste příliš věřil Vladimíru Mečiarovi nebo že jste nebyl v disentu.

Tehdy jsem jednal dost emotivně a spontánně. Jak se to 20 let ve mně sbíralo, pohár trpělivosti a poníženosti se plnil, tohle byly poslední kapky. Pak jsem si říkal, jsem snad dospělej. Měl jsem syna, kterýmu bylo šest a nechtěl jsem, aby prožíval to samé, co jsem prožíval já. Sebral jsem poslední zbytky odvahy. Udělal jsem to sám. Nebyl jsem organizován, nebyl jsem v konzistentním disentu několik let.

Váš život je jako kruh: herec – ministr – šéfování televizi Joj – teď se kruh uzavírá a zase jste herec. Nezopakujete si kruh ještě jednou?

Kruh se uzavřel. Do politiky se nevrátím, jak jsem to před sedmi lety slíbil. Politika dnes, to není Listopad. Jde o něco jiného – chtěli jsme demokracii, svobodu, návrat do Evropy. To se podařilo. A můžu si říct – u všeho jsem byl. Teď se řeší, jestli to bude víc vlevo nebo vpravo, nebo jestli tam bude víc nebo méně osobních nebo ekonomických zájmů. Tomu se nechci věnovat.

O politických stranách jste jednou řekl, že jsou to napůl „eseróčka“ a napůl mafie. Jako prezident byste mohl víc hájit hodnoty. Vždyť kandidátka na prezidentku Iveta Radičová mluvila o krizi hodnot, o morálních autoritách…

Taky jsem měl několik nabídek i na tuhle funkci. Ale mám jen jeden život. A chci ho prožít svobodně – občas si něco zahrát, film, divadlo, golf. Nechci být ve výstavní skříni a udělovat metály. To není role pro mě. A jestli jde o morální obrodu společnosti – to je širší společenský problém, aby se vrátila morálka a trocha noblesy, kultivovanosti, mravnosti, vzdělání do politiky. Aby se něco vzedmulo, když veřejná osoba udělá nějaký kiks, to se nestává. Škoda. Morálka je destruována, když lidé vidí, že zákon nebyl respektován. Mnoho případů nebylo vyřešeno – arogance, politický a ekonomický vliv je nad zákonem – a to není dobré. Proto jsou možná lidé tak apatičtí.

Vladimir Mečiar, Václav Klaus – oba jsou u moci od revoluce. Premiér Robert Fico zase zlehčuje význam Listopadu 1989. Vy jste nejdříve Mečiarovi věřil, pak jste se rozešli a nejednou jste mluvil o nebezpečném mečiarismu. Podepsali se nějak oni na morálce společnosti?

Každý si může dosadit svá jména - je jich dost. Nechci se vyjadřovat ani k jednomu, ale je dost případů, kdy lidé zůstanou stát s otevřenými ústy, nic se neděje. Lehko se transformuje politický systém, ekonomika, ale společnost těžko.

Kterou událost z listopadových dní máte před očima dodnes?

Přijeli jsme za (premiérem) Adamcem koncem listopadu po dlouhé cestě na jednání. A on nám dal 19 minut. A pak nám arogantně řekl, že něco má. Proboha, co mohl mít v tu chvíli důležitějšího!?

Mnozí na Slovensku litovali, že jste se nestal viceprezidentem za Slovensko, po boku Václava Havla. Proč jste do toho nešel?

Byly takové návrhy. Několik lidí mě tehdá navrhovalo za prezidenta, což pro mě byla absurdní představa. Neměl jsem vůbec takové ambice a upřímně jsem si myslel, že Václav Havel je na tuto funkci příhodnější. Taky jsem to řekl ve Špalíčku, že se vzdávám této kandidatury ve prospěch Havla.

Pomalu každých 20 let se v Československu vždy odehrálo něco, co zemí otřáslo. Rok 1948, 1968, 1989. Vidíte nějakou hrozbu současné doby?

Ještě pár dnů a bude to. Ale teď vážně. Nerozumím lidem, kteří mluví o tom, že by se mělo vystoupit z EU (jak nedávno naznačil poradce prezidenta Petr Hájek, pozn. red.) Ale už neřeknou, co dál. Kam pak. Neříkám, že EU nemá problémy, ale jaká je pak alternativa? Jaké by to mělo důsledky? Druhá věc jsou extremismy. Mluvil jsem nedávno s francouzským novinářem, který přijel dělat rozhovor s šéfem strany Jobbik, co je napojena na krajně pravicovou Maďarskou gardu. Sekretářka mu doporučila, ať neříká nahlas své jméno – vyznělo, že je židovského původu. Kde to sakra jsme?!

Na náměstích jste vystupovali v hrozné zimě. Vaše černá čepice, ale hlavně „popelářská“ čapka Jána Budaje, se staly symboly revoluce. Dokonce „budajka“ je dnes v muzeu. Máte ji i vy?

Našel bych ji. Ne že bych ji měl někde ve vitríně, ale bundu určitě z té doby mám. Potřeba už asi nebude, móda se navíc od té doby změnila! (úsměv)

Milan Kňažko


Narodil se 28. srpna 1945 v Horních Plachtincích na Slovensku.

Po skončení stavební průmyslovky pracoval v roce 1963 jako kulisář a horník.

V roce 1964 šel studovat do Bratislavy Divadelní fakultu Vysoké školy múzických umění. O čtyři roky později získal dvouleté stipendium ve francouzském městě Nancy. Neemigroval. Po dvou letech se vrátil na Slovensko a našel si angažmá v bratislavském Divadle na Korze. Odtud vedly jeho kroky do Slovenského národního divadla, kde vydržel až do roku 1990.

V listopadu 1989 se stal vůdčí tváří sametové revoluce na Slovensku. Mohl být českým prezidentem – patřil mezi vážné kandidáty. I tak to ale v politice dotáhl daleko – byl ministrem zahraničí, o roku 1998 čtyři roky ministr kultury.

Spoluzakládal hnutí Veřejnost proti násilí, slovenskou obdobu Občanského fóra.

V politice byl třináct let, pak ještě čtyři roky vedl slovenskou televizi Joj. Od té doby se ale znovu naplno věnuje herectví. A své druhé vášni – golfu.

Hrál v desítkách filmů – například Zánik samoty Berhof, Dobří holubi se vracejí, naposledy po boku Dagmar Havlové ve snímku Normal.

Autor: Tomáš Procházka

30.11.2009 VSTUP DO DISKUSE 2
SDÍLEJ:
AKTUALIZOVÁNO

Průměrná mzda v ČR se ve 3. čtvrtletí zvýšila na 27.220 Kč

Praha - Průměrná mzda v Česku ve třetím čtvrtletí meziročně vzrostla o 1170 korun na 27.220 Kč, tedy o 4,5 procenta. Reálně, po odečtení inflace se lidem výdělek zvýšil o čtyři procenta. Informoval o tom dnes Český statistický úřad (ČSÚ). Podle něj na růst mezd v mnoha oblastech tlačil nedostatek pracovníků, o které zaměstnavatelé mezi sebou soutěžili. Růst výdělků se shoduje s odhady analytiků.

CNN: Pražské vánoční trhy jsou mezi desítkou nejlepších na světě

Praha - Mezi desítku nejlepších vánočních trhů na světě zařadila americká televizní stanice CNN tržiště na Staroměstském a Václavském náměstí v Praze. Reportér zaměřený na cestování ocenil každodenní otevírací dobu stánků i blízkost obou hlavních tržišť, stejně jako kvalitu zdejších klobás a piva.

Do Iráku odletěl polní chirurgický tým, pomáhat bude u Mosulu

Praha - Do Iráku dnes odletěl sedmnáctičlenný český polní chirurgický tým. Podporovat bude koaliční a irácké vojáky na americké základně několik desítek kilometrů od Mosulu. Sdělil to mluvčí generálního štábu Jan Šulc. O vyslání jednotky rozhodla vláda a schválil jej Parlament.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies