Pánek: Dodnes mě překvapuje, jak to šlo snadno

O listopadovém převratu někteří z tehdejších studentských vůdců hovoří jako o ukradené revoluci. Ztotožňujete se s takovým pohledem?

Nikdy jsem si nemyslel, že ta revoluce – pokud už to tak musíme nazývat – patřila studentům, takže jim jí nikdo nemohl ukrást.

Nebyla-li to revoluce, co to tedy před dvaceti lety bylo?

Pád režimu, který proběhl zajímavým a elegantním způsobem, kdy Češi, studenti, herci, Občanské fórum a jistá část veřejnosti přispěli ke konci komunistického systému. Ale on by skončil tak jako tak, protože nedlouho předtím padla Berlínská zeď, v Maďarsku probíhaly reformy a Gorbačov z Moskvy stále silněji vzkazoval: My reformujeme a nebudete-li i vy, nečekejte naši podporu. Pojmu revoluce ve smyslu velké konfrontace by odpovídalo maximálně prvních deset dní mezi 17. a 27. listopadem.

A pak šlo oč?

O obsazování prázdných pozic. Režim už byl tak chatrný, že se zhroutil sám.

Sám, nebo proto, že mu někteří jeho představitelé zevnitř vydatně pomohli a moc vlastně plánovaně předali?

Přestárlí komunisté utekli ze svých pozic. A pak tam byli mladší lidé, kteří přemýšleli pragmatičtěji, byli schopnější, jezdili do zahraničí a v zásadě chtěli, aby ten přechod nebyl moc násilný. Konfrontace by totiž znamenala daleko tvrdší postih těch, kteří režim drželi.

Zatímco takhle jim kus té moci mohl zůstat i poté?

Jistá část stranického vedení, včetně Mohority (tehdejší předseda Socialistického svazu mládeže – pozn. red.) pochopila, že komunismus nelze udržet. Pro ni mohlo být strategicky zajímavé přechod ulehčit tak, aby se nestali úplnými nepřáteli a mohli v nových podmínkách nějak fungovat.

Kladli jste si podobné otázky tehdy na fakultách a ve studentských koordinačních centrech?

Takhle hluboce jsme to neanalyzovali. Naším cílem byla svoboda, změna 4. článku ústavy o vedoucí úloze KSČ a vznik pluralitní demokracie stojící na svobodných volbách.

NEBYL JSEM DISIDENT

Spolupracoval jste už tehdy s někým z disidentů, s lidmi kolem Václava Havla?

Ne, já nejsem žádný disident, patřil jsem mezi běžné vysokoškoláky, studoval jsem přírodovědeckou fakultu. Pravda, můj otec v 50. letech seděl ve vězení a partner mé maminky patřil do okruhu lidí kolem Charty 77. Fakt je, že od srpna 1988 jsem chodil na demonstrace a patřil do struktury, která si říkala STUHA, což znamenalo studentské hnutí a zároveň symbol trikolóry. Cílem bylo aktivizovat studenty na pražských vysokých školách. Naší první akcí byla demonstrace na Vyšehradě, takže s troškou nadsázky se dá říct, že to byla velmi úspěšná organizace.

Jak se na její svolání dívali tehdejší oficiální místa, třeba představitelé SSM v Praze?

Velmi překvapivě zhruba deset dní před 17. listopadem navštívil Marka a Martina Bendu představitel české vysokoškolské rady s nabídkou, že pokud nechají promluvit na Albertově jejich zástupce, oni zajistí povolení.

Co jste odpověděli?

Proběhl střet mezi idealisty a pragmatiky. Ti zvítězili, takže jsme souhlasili a díky tomu byl pochod na Albertově povolený. Tím byla zajištěna velká publicita, všude byly vyvěšeny plakáty na kolejích, a proto se tam sešlo tolik lidí. Uvědomte si, že tehdy neexistovala svobodná média ani internet. Oficiální souhlas s demonstrací byl z tohoto pohledu důležitý.

Po pátku 17. listopadu události nabraly rychlý spád. Jak jste ty dny prožíval?

Především jsem v Praze 17. listopadu nebyl. Až o víkendu jsem se vrátil ze šumavské geologické brigády. Vůdčí roli přebrali studenti DAMU a FAMU, aktivní bylo i Studentské tiskové informační středisko, které existovalo pod SSM. V něm působili třeba Martin Mejstřík nebo Monika Pajerová. Tyto různé proudy se začaly potkávat a z neděle na pondělí jsme pak sepsali první prohlášení se studentskými požadavky. Ráno jsme se odebrali na své domovské fakulty.

Vy na přírodovědeckou. Jak vás přijali?

Kamarádi mi přitáhli popelnici, abych si měl na co stoupnout. Bylo tam odhadem tisíc lidí a během půlhodiny jsme odhlasovali, že vstupujeme do okupační stávky, zvolili jsme stávkový výbor a převzali kontrolu nad fakultou.

Co na to učitelé?

Část nás podpořila už na tom shromáždění, většina potom. Děkan, pokud vím, už se na škole nikdy neobjevil.

Jaká byla vaše role při předávání moci?

Reprezentanti fakult zvolili centrální koordinační stávkový výbor, který měl asi deset lidí, včetně mne. Tak jsem se dostal do týmu Václava Havla, který s komunisty vyjednával ustavení vlády národního porozumění a odstoupení prezidenta Husáka.

Uchováváte si z těchto dní nějaký základní dojem?

Dodnes mě překvapuje, jak to šlo snadno. Jen zkraje prvního týdne komunistická moc uvažovala o použití síly, povolala do Prahy asi patnáct tisíc milicionářů. Nakonec to ale neudělala a po odstoupení prvního ústředního výboru KSČ už jí došel dech. Veřejné mínění bylo jednoznačně na straně Občanského fóra a ta energie byla tak silná, že strana neměla sílu na odpor. A hlavně neměla podporu z Moskvy, Berlína či Varšavy. Zůstala osamocená.

Šimon Pánek (1967) patřil k nejznámějším studentským vůdcům sametové revoluce v roce 1989

Studoval Přírodovědeckou fakultu UK, už v minulém režimu organizoval pomoc Arménii postižené zemětřesením

Díky preferenčním hlasům byl v roce 1990 zvolen do Federálního shromáždění, ale mandátu se vzdal

V roce 1992 byl zakládajícím členem humanitárně reportérské organizace Epicentrum

Od roku 1994 působí v obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni, jejímž je ředitelem a která během let působila ve 43 státech světa a je největší humanitární organizací ve střední a východní Evropě

V roce 2002 mu prezident Václav Havel předal medaili Za zásluhy, o rok později získal cenu Evropan roku

POLITIKA MĚ NELÁKALA

Komunistické Federální shromáždění zvolilo koncem roku Václava Havla prezidentem, vše směřovalo ke svobodným volbám a vy jste se rozhodl politiky nechat. Proč?

Chtěl jsem bojovat proti komunismu, totalitě, za svobodu cestovat, říkat, co si myslíme, volit, koho si vybereme. A proč jsem nepřijal nabídku stát se kooptovaným členem parlamentu a pak složil mandát, když jsem dostal plno preferenčních hlasů? To byla kombinace rozumových i citových důvodů. Chtěl jsem si nabyté svobody užít, odjel jsem také posléze do Indie. Navíc jsem se čerstvě zamiloval a hlavně jsem se nechtěl stát kolečkem ve stroji.

Nicméně obloukem jste se ke své misi bojovníka vrátil.

Já jsem se vždycky zajímal o svět. Cestoval jsem hodně už za komunismu, především do Sovětského svazu a na Balkán. Léta jsem pracoval v hnutí Brontosaurus, které se zabývalo otázkami životního prostředí. Byl jsem vedoucím skautských oddílů. Takže zájem strkat nos do věcí veřejných jsem měl vždycky. Když k tomu přidám ochotu podstupovat riziko, touhu po dobrodružství, vychází z toho humanitární práce. První sbírku jsme pořádali už za komunismu při zemětřesení v Arménii.

Počátky společnosti Člověk v tísni sahají do roku 1992. Představoval jste si, jak velký projekt z toho vznikne?

Samozřejmě že ne. Začínali jsme jako malá skupinka lidí, filozof, speciální pedagog, já a novinář Jaromír Štětina, který byl v prvních letech tahounem. Chtěli jsme pomáhat tam, kde politika selhává. Zpočátku to bylo zejména v zemích bývalé Jugoslávie. Tam jsme vozili léky nemocnicím, potraviny matkám s dětmi a zpátky fotky, články, reportáže.

V čem politika na Balkáně selhala?

Válka tam byla nesmyslná a neřešená, prostě klasický appeasement. Demokratické státy zasahují, ale většinou až dávno po dvanácté, jako to bylo za 2. světové války. Svět nakonec v Bosně také konal, byl uzavřen Daytonský mír. Přitom výchozí a závěrečné podmínky mezi lety 1992 – 95 byly velmi podobné. Rozdíl byl jen v tom, že mezitím padlo dvě stě tisíc civilistů.

ČLOVĚK V TÍSNI POMÁHÁ I DOMA

Pak přišla pomoc demokratickým hnutím v Bělorusku, na Kubě, v Barmě, stavíte školy v Africe, mírníte nespravedlnost po celém světě. Nemáte ale dojem, že by vaši péči potřebovala i Česká republika?

Ale naše činnost je tady velmi rozsáhlá. Například do vzdělávacího projektu Jeden svět na školách se zapojilo dva tisíce škol. Film se v nich používá jako moderní didaktická pomůcka k debatám o tématech, která se těžko učí, jako jsou sociální vyloučení, solidarita, lidská práva. Motivovat mladé lidi je velmi těžké, protože v jejich generaci se nosí být cool, free, in a příliš si nezadat. Film je způsob, jak se jim dostat pod kůži.

Angažujete se i v romské otázce?

Problémy s Romy jsou také naše problémy, naše neschopnost nabídnout lepší způsob vzdělávání, investovat do rekvalifikací, překonat hloupé předsudky. V rámci sekce Programy sociální integrace působíme ve čtyřiceti lokalitách v ČR, kde pracujeme jak v sociálně vyloučených lokalitách, kde žijí většinou Romové, tak s radnicemi, policií, školami.

Jste největší nevládní organizace ve střední a východní Evropě s obratem 400 milionů korun a zhruba sedmi stovkami zaměstnanců. To vypadá, že svět přece jen není tak cynický, jak by se občas mohlo zdát.

Velká většina lidí jsou místní v zemích, kde působíme, ale je fakt, že o práci u nás je i doma obrovský zájem. My moc neplatíme, ale nabízíme zajímavé zážitky, velkou zkušenost, prostor. Motiv přispět k tomu, aby aspoň někde věci byly lepší, než jsou, je silný. Jsem za každou pomoc vděčný a budu rád, když se co nejvíc lidí s naší prací zprvu aspoň seznámí, třeba kliknutím na webové stránky www.clovekvtisni.cz.

A co vylepšit českou politiku? Neláká vás to po 20 letech?

Čas od času si člověk řekne, že by možná stálo za to něco zkusit, když je chvílemi politika tak hrozná. Ale nejsem naivní. Je to dávno řemeslo, komplikovaná a náročná práce. Představa, že do ní někdo zvnějšku vstoupí a spasí, je nesmyslná.

Někdy ale zafunguje. Po zvolení Baracka Obamy se zdálo, že přišel jakýsi novodobý Mesiáš. Lidé ho vnímali jako naději pro bezpečnější svět. Co vy?

To se ukáže. Jeho charismatická ofenzíva ideálů je zajímavá. Možná, že je dobře, když se jednou za několik desetiletí taková osobnost objeví. V některých neuralgických bodech světa to může skutečně přinést zlepšení. Důležité je, aby ruku v ruce s ideály šel velmi principiální přístup a idealismus nesmí znamenat naivitu.