Historik: Vojenský zásah byl nepravděpodobný

Vojenský zásah proti demonstrantům byl nepravděpodobný

Podle historika Jiřího Suka z Ústavu pro soudobé dějiny akademie věd si Sověti silové řešení nepřáli a vedení ÚV KSČ se v listopadu 1989 rozhodlo stejně

Co by se stalo, kdyby se stranické vedení rozhodlo potlačit listopadové demonstrace silou za pomoci milicionářů a armády?
Ani zásah ozbrojených sil proti demonstracím by nevedl k dlouhodobému udržení tvrdé diktatury. Československý komunistický režim ztratil vnější oporu – v Sovětském svazu i v sousedních satelitních zemích. Pravděpodobně by vojenský zákrok vynesl do čela strany nějakého komunistu, který by tak či onak musel uplatňovat či alespoň předstírat nějakou odnož politiky přestavby. Návrat k 50. létům byl nemožný. A ryze vojenská diktatura je vzhledem k našim politickým tradicím a zeměpisné poloze nepředstavitelná. Československo se nenacházelo v jižní Americe, ale ve střední Evropě.

Nicméně možnost ozbrojeného zásahu nad Československem visela.
O nasazení armády a milicí se uvažovalo. Tisíce milicionářů se 21. a 22. listopadu sjely do Prahy, ale nakonec je generální tajemník Miloš Jakeš odvolal, protože je představitelé obvodních výborů KSČ v Praze 1–10 nechtěli ubytovat na území své působnosti. Zřejmě odmítali vzít na sebe tuhle velkou odpovědnost. Komunistická strana již byla rozklížená a nejednotná. Československá lidová armáda byla k 24. listopadu uvedena do stavu bojové pohotovosti a ministr národní obrany to večer sdělil na mimořádném zasedání ÚV KSČ. Nenavrhoval ovšem ozbrojený zásah proti demonstracím, ale obsazení rozhlasu a televize v rámci tzv. akce VLNA. To do určité míry potvrzuje i pozdější svědectví Miloše Jakeše: režim pouze chtěl demonstrovat sílu pohybem svých ozbrojených složek (zejména tzv. pěsti dělnické třídy – Lidových milicí) v ulicích a shromážděním svých příznivců někde na veřejném prostranství.

Armádní vedení by se samo k akci neodhodlalo?
Tehdejší ministr obrany Milán Václavík byl poslušný pokynů poltického vedení země, tzn. předsednictva a ústředního výboru KSČ. Bez jejich pokynu by rozkaz k výjezdu armády nedal. Zcela ctil princip tzv. demokratického socialismu, jak dokládají historické prameny. Rozhodující slovo mělo vedení strany.

Byl silový postup vzhledem k stanovisku moskevského vedení vůbec představitelný?
Myslím, že byl velmi nepravděpodobný. V dochované šifrovce ministerstva vnitra odeslané ještě 24. listopadu po zasedání ÚV KSČ všem posádkám, se píše, že „zachránit stranu“ je možné dvěma způsoby: vojensky, nebo politicky. Vojenský zásah byl ovšem „jednomyslně nepřijat z hlediska podstatně odlišné vnitropolitické a zvláště mezinárodně politické situace“. Skvěle informovaný zpravodaj konstatoval, že páteční mimořádné zasedání ÚV KSČ je nejzávažnější od roku 1948. Realisticky viděl stranu ve dvou zcela odlišných situacích: v únoru 1948 jí hrálo vše do karet; v listopadu 1989 se všechno proti ní spiklo. Je „všestranně diskriminována“ a „ČSSR izolována“. Z toho celkem jasně vyplývá, proč se věci odehrály právě tak a ne jinak.

Kdyby se armáda utrhla, myslíte, že by proti ní zasáhla sovětská Střední skupina vojsk usídlená v Milovicích?
Myslím, že by Sovětská armáda umístěná v ČSSR do situace nijak nezasahovala. Bylo by to v naprostém rozporu s tzv. politikou nevměšování, kterou všude ve světě opakovaně prezentoval Michail Gorbačov – vždyť Sovětská armáda nezasáhla v roce 1989 v žádném satelitním státě, ani v NDR. Navíc na počátek prosince byla svolána schůzka nejvyšších politiků SSSR a USA na Maltě a Gorbačov si určitě nepřál, aby se velmocenské rozhovory, které již měly svého ducha a svůj rytmus, jakkoli zkomplikovaly.