Noc v mrazu ve spacáku na chodníku před obchodem, aby na vás ráno zbyl vytoužený modrý favorit, galuskáč s přehazovačkou. Ani jste už večer nestihli Televizní noviny, kde se líbali slavní sportovci s komunistickými pohlaváry, kteří jim dávali řády práce. A nakonec vám hlasatel s jízlivým úsměškem oznámil, že známý hokejista opustil republiku ošálen imperialistickými dolary…

Uběhlo 20 let…

Kolo, lyže, tričko se třemi proužky, nebo třeba hypermoderní závodní jachtu si koupíte za pár minut. Záleží jen na stavu vaší platební karty. Na desítkách televizních kanálů si vyberete, kterého českého profesionálního sportovce toužíte sledovat. Z Havaje, New Yorku, Šanghaje? Volte pečlivě, neboť řada z nich už (jen) český „repre“ dres oblékat nechce. Tak se změnil český sport za dvě desetiletí od listopadového uragánu. Jen někteří lidé zůstali stejní… i když se snaží tvářit jinak. „Možnosti jsou jiné. Ale někteří sportovci nechtějí tolik trénovat. Chtějí makat míň, ale přitom mít lepší podmínky a pak dosáhnout na lepší výsledky,“ říká Imrich Bugár, bývalý mistr světa v hodu diskem.

Hymna bez balastu

„Fungování vrcholového sportu se moc nezměnilo. Vždycky byl, je a snad bude podporován státem. Zmizel jen ten ideologický balast okolo,“ porovnává František Dvořák, sportovní místopředseda Českého olympijského výboru. Ano, tehdejší „hrdinové socialistické práce“ byli naoko „amatéry“, kteří v lítých bitvách ničili slouhy imperialismu, odporné profesionály. Přesněji, sportsmeni zpoza železné opony si sice žili relativně dobře, ale nesměli vydělávat jako hvězdy na Západě.

Větší sci-fi než kniha 1984 by zazněla informace, že český hokejista v Rusku jednou dostane skoro půl milionu korun denně, nebo fotbalista v Anglii téměř milion! Anebo že hokejista odmítne reprezentovat na mistrovství světa, protože je po sezoně unavený, čeká na kontrakt a nechce se poranit.

Slováci jsou pozadu

Česko stojí po všech stránkách výš oproti Slovensku, s nímž do roku 1993 fungoval společný stát. „Vydělávalo se tu královsky, ale vládnoucí garnitura neměla o sport zájem, hůř propracovaný je systém danění loterií a podobně,“ říká čtyřicátník Tibor Duducz, sportovní novinář. I proto se Česko nyní chlubí moderními stadiony – víceúčelovou 02 Arenou, stadionem fotbalové Slavie i jiných klubů. Zato Slováci mají jen Národní tenisové centrum, „soukromý“ fotbalový stadion v Žilině a halu v Košicích.

Masivní státní podpora sportu se tenkrát táhla od tajných dopingových programů až po propracovaný systém výchovy mládeže. Ten dnes chybí asi nejvíc, jen pár svazů udrželo alespoň omezený provoz sportovních center mládeže. „Při utahování státních kohoutů začínaly šetřit na zdravotní péči, mládeži a dalších ‚zbytnostech‘,“ vysvětluje Dvořák. Jenže co je hlavní, sport přišel o mnoho nadšených trenérů. Ti se začali věnovat jiné, lépe placené práci.

Nejlepší čeští sportovci současnosti jsou tak častěji plodem úsilí rodinných minitýmů než systematické výchovy. Například lyžařka Šárka Záhrobská nebo cyklista Roman Kreuziger. Ovšem kolektivní sporty, kde tento způsob práce často není možný, ztrácejí ve světě pozice… „Přitom Britové poté, co dostali olympiádu v Londýně 2012, pečlivě studovali naše staré systémy a řadu věcí převzali. Za šest osm let se v mnoha odvětvích dostali nahoru,“ připomíná Dvořák. I proto teď vznikla nová Koncepce státní podpory sportu, jež počítá s 3,1 miliardy korun ročně.

Tomáš Nohejl

IMRICH BUGÁR, bývalý diskař, nyní sportovní funkcionář: Říkali, že špatně trénuju, tak jsem si připisoval tréninky

Závodil za komunistů i po sametové revoluci, může tedy porovnávat. Z olympijských her v roce 1980 přivezl z Moskvy stříbro. O dva roky později vyhrál mistrovství Evropy, hned následující rok se stal mistrem světa. Na olympiádu v Los Angeles roku 1984 však z politických důvodů odjet nemohl. „Když jsem se v květnu o bojkotu her dozvěděl, byl jsem zrovna v Los Angeles,“ vzpomíná bývalý český diskař Imrich Bugár, dnes mezinárodní sekretář pražské Dukly.

Jak jste rozhodnutí tehdy přijal?
Odmítl jsem ho. Řekl jsem, co jsem ve Státech viděl. Nepřišlo mi, že by se tam dělo něco proti naší republice. A tak jsem to řekl. Později jsem dostal vyčiněno, že jsem špatně mluvil do médií. Tak jsem pověděl, že už nebudu říkat nic, a byl chvilku klid.

Tehdejší politruci vás nechávali na pokoji?
Byl jsem vcelku bezproblémový. Mohl jsem závodit všude, viděl jsem kus světa. Ale třeba když jsem byl na závodech venku, moje manželka nesměla nikam vycestovat, abychom náhodou někde spolu nezůstali. Taky mi funkcionáři říkali, že špatně trénuju.

Jak to myslíte?
Podle nich jsem měl špatnou techniku. Ale pro mě bylo důležité, že disk letěl daleko. Házet na krásu, ale aby mi to žralo metry, to by bylo na nic, ne? Navíc u nich platilo: co je na papíře, to je správně. Aby neměli pocit, že trénuju málo, připisovali jsme s trenérem tréninky. Prostě jsme si něco vymysleli.

Takže vlk se nažral a koza zůstala celá?
Oni byli spokojení, že už konečně trénuju víc (směje se) a já si jel to svoje. Hlavně kvalitu.

Dovolil jste si funkcionářům oponovat?
Moc se to nedalo. Jen když jsem vyhrál Evropu, chtěli mi dát odměnu deset tisíc. Mně to ale připadalo málo, proto jsem ji odmítl. Po týdnu sami přišli na to, že je to opravdu málo a přidali mi jednou tolik.

Jaký byl tehdy váš plat?
Měl jsem klasický plat vojáka. Akorát jsme dostávali nějaký příspěvek na stravu, protože vrcholový sportovec potřebuje lepší jídlo, víc vitaminů, ovoce, zeleninu. Dostávali jsme to ale ve formě jídla, žádné peníze na ruku. Měli jsme dvojnásobnou stravní dávku.

Vzpomenete si na svou největší odměnu?
Za vítězství na mistrovství světa jsem dostal třicet tisíc.

Co říkáte na to, že dnes sprinter Usain Bolt dostane jen za start 250 tisíc dolarů, což je skoro pět milionů korun?
Je to úplně o něčem jiném. Za nás to bylo tak, že když jsme náhodou byli někde venku, tak nám ČSTV (Československý svaz tělovýchovy a sportu) všechny peníze, co jsme vydělali, vzal. Třicet procent si pak nechal a zbytek nám dal na bony. Jenže startovné se tehdy pohybovalo v desítkách dolarů a ne v desetitisících.

Markéta Hůrková