VYBERTE SI REGION

Malá komorní revoluce aneb Úvaha o světovládě

Dvě elegantní kolečka kouře se vznesla ke nízkému stropu, chvíli se obtáčela kolem kovového lustru a nakonec se rozplynula. Chvíli jsem je sledoval očima, ale pak jsem se vrátil zpátky do přítomnosti. Seděli jsme stále v tom samém salonku, jakoby náhodou přistavěném do rohu místnosti, a od zbytku budovy odděleného těžkým závěsem. Jediné další spojení s vnějškem bylo malé okénko s hustou ozdobnou mříží, a to nám vyhovovalo. Nikdo nás nerušil a my jsme se mohli v klidu bavit, nerušeni ostatními.

10.4.2014
SDÍLEJ:

Ilustrační fotoFoto: Deník/Kucej Miroslav

Velmi rádi jsme zde trávili čas. Vlastně, když se nad tím tak zpětně zamyslím, asi jsme trávili až moc času. Strávili jsme zde mnoho dní, vypili mnoho konvic čaje, vykouřili spoustu dobrého tabáku (a ještě více toho špatného), ale hlavně jsme debatovali. Byli jsme čtyři, jak už to tak bývá; mladí a mysleli jsme si, že nám patří svět. Nebo spíš že bude. Ani nevím, čím to vlastně začalo. Dost možná jenom někdo během našich sezení první prohodil nějakou nevinnou poznámku o penězích, nebo moci, nebo o obojím. A o tom, jak je získat.

Jenže místo toho, aby to bylo jen krátce zmíněno a pak nějak odbyto, nebo abychom to zastrčili někam do pozadí, chytili jsme se této myšlenky více, než jsme si chtěli připustit. Postupně se naše pozornost při setkáních obracela tímto směrem a pozvolna vytlačovala jiná, pro nás méně podstatná témata. Zbytek už byla jen úvaha. Vzhledem k tomu, že jsme mysleli dosti podobně (proto jsme se, koneckonců, scházeli), museli jsme přirozeně dojít k některým společným závěrům.

Jedna ze zásadních věcí, ke kterým jsme dospěli už na začátku, byla teze, že moc (nebo bohatství; nakonec nám to začalo splývat a začali jsme občas tyto dva pojmy v hovoru zaměňovat) zpravidla neleží v rukou jednotlivce. "Vezměte si," pamatuji se jednoho z nás v obzvlášť zapálené řeči, "že jeden člověk toho moc udělat nemůže. Můžete mít majetek, ale stejně tím skutečný rozdíl neuděláte. Moc se nesoustředí v rukou jednotlivců. Zatímco jednotlivec může mít vliv na lidi kolem sebe, společnosti oslovují masy; v tom je jejich skutečná podstata. A tím to nekončí; pak to pokračuje úměrně tomu, kde se společnost bude pohybovat. Kdo má největší vliv? Ty nadnárodní. OSN, WTO, CIA… Evropská Unie," vypočítával a oči mu divoce plály za skly brýlí.

"Jako jednotlivec se můžete akorát angažovat v politice, abyste mohli něco změnit. Musíte být prezident nebo premiér, abyste mohl nějak podstatně ovlivňovat právo, a i pak potřebujete svolení vlády. Zatímco organizace…? Ty si zákony prostě vytváří. Myslíte si, že někdo se hádal s NATO, když chtěla někde rozmístit jednotky nebo něco vybudovat? Že jim někdo dokázal odporovat? Ne! Měli dost vlivu na to, aby toho dosáhli jenom svým jménem. To je společné pro všechny tyhle společnosti. Když mají dostatečné renomé nebo autoritu, lidé je budou poslouchat. To je správná cesta. Většina těchto společností je dost stará nebo složitá natolik, že se nedá jen tak shodit, nebo se jí zbavit. Nedá se vysledovat, kde končí a kde začíná. Kde všude operuje. Jaký je její záměr. Možná jenom několik lidí úplně v čele ví, kam tohle směřuje. Představte si ty jejich možnosti!" dokončil svůj projev, kterým si okamžitě získal náš obdiv.

Skutečně, ty možnosti jsme si dokázali představit (a to, že tato řeč byla spleten z polopravd, mi v té době nedošlo. Anebo možná došlo, ale nechtěl jsem na to myslet) a pro nás byly velmi reálné. Ta idea, ta byla velmi lákavá. Že lidé jsou jen masy. Masy, které mají určitou sílu a na jejichž zádech se staví velké věci. Člověk sám nic nezmění, ale může posloužit jiným, aby se dostali výše. Dále. Aby mohli někoho převýšit, udělat rozdíl. Samozřejmě, ti nahoře bychom byli my. Ti, co budou vést lidi a svět jim bude ležet u nohou. Z nějakého důvodu mi k tomu dokonale sedí jakási popkulturní reference; "Moje matka tu s ním sedávala často. Popíjeli svoje drahé martini a spřádali plány na to, jak ovládnou svět".

My sice nebyli Ilumináti a byli jsme o něco mladší, ale jinak to přesně takhle cítím. Možná jsme svým způsobem ani nebyli zas tolik odlišní. Koneckonců, spousta lidí v našem věku (a zvláště v té době) chtěla šířit do světa svoje názory. Jenže my chtěli společnostmi, oni dlažební kostkou. Tímto jsme samozřejmě pohrdali, toto dávalo lidem pocit, že jejich slova mají moc. Protestující možná mění zákony nebo shazují režimy, ale velící pozice poté stejně zaujmou úplně jiní lidé než ti, kteří skandují na barikádách. Nejenom tomu jsem se při těchto našich debatách přiučil. Nebudu si nic nalhávat, také jsem často hovořil a byl jsem stejný jako ti tři.
Po té nezapomenutelné řeči byl nějakou dobu klid, všichni jsme si ji různě vykládali a vyvozovali různé závěry.

A pak jsme se pohnuli dál; začali jsme se o jednotlivé společnosti zajímat. V té době sice nebyl takový přístup k informacím jako teď, ale ono jen stačilo vědět, kde se zeptat. My to věděli. Spoustu času jsme tedy strávili tím, že jsme dopodrobna začali rozebírat konkrétní organizace - sledovali jsme jejich vznik, vývoj a zaměření. Ze všech, které jsme probrali, nás nejvíc zajímaly dvě - NATO a EU. NATO zřejmě kvůli tomu, jak dokázala soustředit tolik moci najednou. Tento vojenský přístup nás velmi zaujal, společně s tím, že Aliance byla schopná fungovat, i když původnímu účelu již sloužit nemohla. Jenže i tento nápad jsme opustili poté, kdy jsme se dozvěděli o Evropské unii.

Nám, lačných světa, přišla myšlenka společnost ovládající celý kontinent jednoduše fantastická. Unie pro nás byla ztělesněním našich cílů - měla dlouhou historii, sjednocovala státy pod svým velením, prosazovala vlastní zákony a nařízení. Ještě víc nám možná imponovala myšlenka, že většina lidí s touto unií souhlasí. Sice nám lehce nevyhovoval způsob vlády - absolutismus nám byl o něco bližší než oddělená rada, komise a parlament, ale jinak se stala naším vzorem. Obdivovali jsme i její úspěchy. Zavedení jednotné měny, jednotného trhu, spletitá síť smluv a ujednání, zacházení s ekonomikou . . . Mohla i klást požadavky na členské státy, vymáhat od nich příspěvky či služby, podporovat jejich projekty. To vše jsme si tak působivě vykreslovali v onom zastrčeném salonku kdesi ve městě, kde jsme my čtyři chtěli něco změnit. Věřili jsme tomu, že můžeme něco změnit.

Jenže pak došlo k vystřízlivění. Zjistili jsme, že naše odpolední debaty nejsou zdaleka vše, co člověk potřebuje k získání moci pro sebe a že v celém tomto ohledu jsme byli poněkud naivní. Pokud to dříve fungovalo tak, že k získání moci stačil člověku nějaký majetek do začátku a určitá osobní vize, my jsme celkem drsným způsobem přišli na to, že okolní svět takhle nefunguje. Vzdělání a možnosti uplatnění jsme neměli podceňovat. Když nám tyto skutečnosti začaly docházet, jako by najednou něco zaniklo. Scházeli jsme se čím dál tím méně, a když už jsme se sešli, většinou bylo ticho. Ne takové zamyšlené jako jsme tak důvěrně znali, ale takové nepřirozené, ve kterém se mísily nenaplněné ambice s obyčejným zklamáním.

A kromě toho, už jsme si neměli co říct. Jednoho dne jsem prostě odešel. Odhrnul jsem závěs a v tom stále stejném mrtvém tichu jsem vyšel ven. Cestou po ulici jsem si vzpomínal na naše staré ideály. Jak budeme vyčnívat nad ostatní. Že to jsou jenom masy, které nám poskytují prostředky. Jenže jsme asi na něco zapomněli, protože jsme se od nich vůbec nelišili. A bylo jedno, jaké jsme měli vznešené cíle nebo touhy, navenek za nás mluvily naše činy, které koneckonců zas tak významné nebyly. Najednou jsem se vůbec nelišil od ostatních.

Teď dopisuji svoji krátkou historii, ve které jsem vylíčil malou část ze svého života. Někdy si říkám, jak by to vypadalo dnes, kdybych zase měl po boku svoje tři společníky a dlouze jsme debatovali jako tenkrát, ale je to zbytečné. Nikdy jsem je už neviděl.

Jan Pinc, Gymnázium Ostrov, téma: Moje Evropa

Autor: Redakce

10.4.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Hlavní třídy se zcela promění, Praha dá na jejich obnovu miliardu

Praha /INFOGRAFIKA/ - Během dvou let se velké třídy v metropoli zcela promění. Začnou rekonstrukce čtyř ulic, které dostanou úplně novou podobu. Vše vyjde na více než miliardu korun.

Klub Kanál dostal "trest" za rvačky. V lednu musí zavřít

Písek – Dance club Kanál v Chelčického ulici v Písku bude mít po celý leden zavřeno. Rada města schválila stejně jako před rokem u nedalekého podniku La Noche odejmutí výjimky prodlužující provozní dobu. Důvodem byly rvačky, ke kterým zde letos došlo. „Musíme měřit všem stejně," podotkl místostarosta Písku Jiří Hořánek.

Britové poprvé utratili více za vinyly než za stažené desky

Londýn - Příjmy z prodeje vinylových desek v Británii minulý týden poprvé předstihly příjmy ze stahování nahrávek, oznámilo britské sdružení maloobchodníků v zábavním průmyslu (ERA). Za vinylové desky lidé podle ERA utratili 2,4 milionu liber (asi 76 milionů Kč), zatímco za stahování 2,1 milionu liber (zhruba 66,5 milionu Kč). Loni ve stejném období přitom tento poměr činil 1,2 milionu liber za vinyly ku 4,4 milionu liber za digitální hudbu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies