Díky šumperskému pěveckému sboru Motýli jsem několik z nich navštívila. Mohu tak srovnávat rodiny, u kterých jsem bydlela ve městě i na vesnici či dokonce skoro na samotě. Každá z nich má svůj životní styl. A každá návštěva mi dala nové zajímavé zkušenosti a příjemné zážitky. Hlavně, co se týče způsobu přijetí jednotlivými rodinami. I když jsou z různých zemí, vždy nás přijmou s otevřenou náručí a srdečností. A ze všeho nejvíce si přejí, abychom se u nich cítili jako doma. A proto i vztahy, které se mezi námi vytvoří, jsou velice dobré. Ráda na tyto chvíle vzpomínám.

Každá země má své zvyky. Je to dáno například i tím, zda se nachází u moře či ve vnitrozemí. Na některé zvyky „se těžko zvyká". Tak například ve Francii večeří až kolem 21. - 22. hodiny, což pro mě a můj žaludek rozhodně přívětivé nebylo. Většinou totiž jde o tradici, kterou dodržují. Věřím, že kdybych tam pobyla delší dobu, určitě bych se přizpůsobila. Možná je to dáno i tím, že po obědě mají odpočinek, a tak jsou plní energie a zvládnou být vzhůru déle. Mají prostě jinak nastavený režim.

Jednou jsme ve Francii bydleli v krásném kamenném domečku uprostřed kopcovité krajiny. Stál téměř na samotě. Místní rodina bydlela daleko od civilizace a tak si spoustu produktů pro život vyráběli sami – například sýr. Když jsme jednou společně s našimi hostiteli odzpívali koncert a vraceli se domů, zastavili jsme u podivné schránky, o níž jsem nevěděla, k čemu slouží. Má hostitelka mi vysvětlila, že jedna paní z okolí pravidelně peče chleba a nechává jim ho právě na tomto místě, až pojedou kolem. Je to krásná vzájemnost. Víte o něčem takovém u nás?

Z Francie jsme se vraceli přes Lucembursko, také zde jsme měli koncert. Koncerty mám moc ráda, protože člověk zpívá pro potěšení svoje i ostatních. Nejpěknější je vždy vidět ty spokojené zářivé tváře plné úsměvu a zážitku. Vůbec nevadí, že zpíváme pro obecenstvo, které nerozumí našemu jazyku, protože to má velkou sílu. I zde v Lucembursku jsme spali v rodinách. Byli jsme docela daleko od své rodné země, ale přesto, věřte, nevěřte, jsme mohli mluvit česky. Bydleli jsme totiž u rodin pocházejících z Čech a Slovenska a tak se nám zdála Evropa vlastně úplně malinká.

Na začátku března jsme měli možnost seznámit se s italským sborem a přivítat ho u nás v Šumperku. Hudba nás propojovala stejně jako vždy, ale poznali jsme, že zvyky jsou jiné. Italové se podivovali tomu, jak teplo máme v bytech, oni prý v tomto období nepoužívají topení skoro vůbec a mají v domech chladněji. Také komentovali naše ulice, které jim připadaly široké a prostorné ve srovnání s jejich křivolakými uličkami.

Dnes se právě chystám na soustředění, které proběhne tady u nás v Jeseníkách. Ten, kdo má srdce otevřené, může se zaposlouchat. A to nejen do zpěvu sborového, ale i ptačího. Je to sice jiný zpěv, ale i z něj může mít člověk radost. A naše země je jím bohatá a krásná. Na těchto soustředěních se připravujeme na další koncerty a další cesty, budeme poznávat nové přátele i určitě i další země.

Přátelství s různými sbory a jejich členy nespojuje hlavně jazyk, ale především hudba, která je silnější. To pociťuji hlavně, když zpíváme společné písně. Každý sice mluvíme jinak, ale ty písně v nás probouzí radost, přátelství a sounáležitost.
A chtěla bych jen dodat, že ať je člověk odkudkoliv –z Francie, z Itálie, z Lucemburska, z Čech nebo z jiné země, existuje řeč, která všechny spojuje dohromady. A zpěv je jí velmi blízko.

Karolína Navrátilová, Gymnázium, Šumperk, téma: Jak se (ne)známe