VYBERTE SI REGION

Zůstaňme chvíli chvíli sami se sebou. Uvědomíme si mnoho chyb, příčin i dobrého

Představte si, že jste sami v jedné místnosti. Uvnitř se nachází pouze jedna židle. Posaďte se na ni a dívejte se proti zdi. Židle je umístěna přesně uprostřed pokoje. Jakou vidíte zeď? Řekněte si, že je to odraz vás samotných. Je barevná? Nebo je černobílá? Nevadí ani jedna odpověď. Pouze si dokažte představit, že jste uzavřeni sami se sebou v jedné místnosti. Žádná okna, žádné dveře. Jste tu jen vy. Jak se cítíte?

22.4.2014
SDÍLEJ:

Evropská unie. Ilustrační snímek.Foto: DENÍK/ Vít Šimánek

Přecházejme do stavu, kdy zvolna dýcháme a snažíme se vzpomenout. Vybavte si váš nejkrásnější zážitek, o kterém víte, že se může stát jen jednou za život, aby to bylo v ten pravý okamžik a se správnými lidmi. Jenže - kdo je ten pravý? Co je správný okamžik a vhodná doba?

Mnoho lidí, kteří se narodili v České republice, kolikrát ani nevytáhli paty z jejich rodné země. Neustále si stěžují na režim, na nepřizpůsobivé občany, ale zapomínají na to, že jelikož viděli maximálně krásnou pláž v Itálii, nemohou znát chudobu jiných států. Neustálé stížnosti na státní dluh naší země, které vlastně ani neznají druhou stranu mince, rostou jako z vody. Pravda je taková, že my vidíme dluh jako několik milionů korun, což je pro nás nepředstavitelné. Vidíme ho jako dluh nás samotných, jako bychom sami měli dluh ve výši několika milionů. Jenže ve skutečnosti je oproti jiným státům v normě. Například Řecko. O jejich dluhu se začalo mluvit, až když se něco stalo. Ale ten dluh tam musel být již delší dobu, no ne? Proč se lidé zajímají o věci kolem nich, až když jsou v akutním stavu? Každý problém dřímá uvnitř státu a uvnitř národa, ale začnou jednat, až když se stane něco vážného. Jenže národ by měl být rozdílný od lidstva. Národ je ten, který zná problémy svého státu a respektuje je, který se snaží o reformy, ale ne válkami a vzpourami, jako můžeme vidět na Ukrajině. Upřímně si myslím, že nebýt vůdců, jako byl například Hitler, by naše státy a národy byly naprosto odlišné. Horší. Sice nechal umírat nevinné, ale dával tím do našich těl velký strach a lepší chování. To je podle mě současný problém našich zemí. Chtěl ovládnout svět a sjednotit nás do jedné velké země, přežili by jen ti nejsilnější, to nepopírám. Ale kdybychom byli jedna velká země, asi by se žilo lépe. Každý národ je jiný, ale jeho pevná ruka a tvrdý režim by z nás udělal jedno tělo. Nejsem žádný jeho fanoušek, jen si myslím, že problém v tom, že se naše národy neznají a neznají problémy druhých (mnohdy i sousedních států), je to, jací jsme uvnitř. Do okolních států cestujeme pouze na dovolenou nebo na služební cestu. Lepší by bylo, kdybychom doopravdy chtěli nějaký národ poznat a případně jim i pomoci, pokud je u nich nějaký problém. Jakási solidarita, která se uměle vytváří uvnitř jednoho státu. Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne. Mnoho z nás našeho prezidenta nenávidí a raději by žilo v jiném státě. Ale nejde se nikdy zavděčit všem. Nikdy. Koho jsme zvolili, toho máme, ačkoliv někteří volili někoho jiného. Ale ačkoliv nadáváme na tento stát (bez znalosti států okolních), měli bychom se na něj podívat jako na svět, který nám leží u nohou. Měli bychom si představit ty nejkrásnější krajiny a tradice, které tento stát má. Přehrávat si naše staré pocity opět uvnitř, jako bychom znovu na tom nádherném místě byli. Je možné, že tyto tradice a místa brzy zaniknou. Možná to bude o něco později, ale je to možné. Jelikož si umíme jen stěžovat, ale neumíme chválit a něco udržovat při životě. Zdokonalovat. A v tom je právě ta krása – v pomíjivosti věcí kolem nás. Nic z toho, co jsme zde zažili, se nebude opakovat. Proto bychom si měli vážit okamžiků, které v této zemi zažijeme, protože může přijít den, který nám z této země udělá jen jednu velkou zašedlou vzpomínku. Jen šedobílou mlhu, která se líně převaluje nad středem Evropy. Ať jsou naše vzpomínky krásné, či bolestné, podporují nás při životě v tomto jinak krásném a nezadluženém státě.

Vybavme si proto všechny pocity, pohledy, počasí, vše, co jsme cítili, když jsme zde vyrůstali, když jsme zde žili. Vše, co jsme v určitých chvílích vnímali. Vydejme se na chvíli po cestě, která nás zavede do ráje minulosti. Stačí se jen posadit na onu židli, uklidni t a uvědomit si, že život za to stojí. Ať žijeme v České republice nebo v jiném státě. Nebojme se budoucích chyb, ale vycházejme z chyb minulých, abychom je znovu nemuseli zbytečně nepravovat. Věřme, že jsme schopni sami se sebou vycházet. Ať jsou zde nepřizpůsobiví občané, či nikoliv. Myslím, že minimálně jeden takový občan se najde v každém státě, který se pro nás zdá jako měřítko, jako něco dokonalého.

Nyní si představme, že proti vám se zobrazuje druhá židle. Na ní je osoba, které něco vyčítáme, která nám ublížila. Nebo celý náš národ, náš stát. Nějaký důvod, kvůli kterému tento stát nemáme rádi a jiným přičítáme lásku. Podívejme se jí do očí a řekněme jí, že je vše odpuštěno. Že ačkoliv to byl neskutečný hřích, který rozdupal naši duši na milion částic, naše srdce roztrhal na ty nejmenší skleněné střepy, potopil nás do vlastní krve, dokážeme odpustit. Pokusme se říct vše, co jsme cítili tenkrát, když nám bylo ublíženo a vše, co cítíme teď. I když v sobě cítíme spoustu bolesti, pokusme se mu říct, že i přes to nechceme žít v jiném státě. Takto se postupně zbavíme lidí, kteří nám ublížili, a získáme nadhled nad námi samými. Nad celým národem.

Stačí jen zůstat chvíli sami se sebou a uvědomíme si mnoho chyb, příčin, mnoho dobrého. Můžeme se v tu chvíli sžírat nenávistí, ale po té se konečně začne objevovat malé světélko, které prosvěcuje znovu nalezené okno. V poslední řadě se objeví dveře, abychom mohli odejít a nechat naši minulost minulostí. Minulost celého světa. Nyní je na čase žít! Stačí si jen uvědomit, že vše není tak dokonalé, jak se zdá. Většinou se to zdá být dokonalé, když se jedná o blahobyt někoho jiného. Ale kdybychom to zkusili, byli bychom opět nespokojeni. Nikdy nesmíme zapomenout na okamžiky, na chvíle, kdy umíral někdo pro náš národ důležitý, který pro nás hodně udělal. Nebo na chvíle, kdy náš hokejový tým bojoval o vítězství. Protože právě v těch chvílích jsme jeden národ, jedna duše, která neřeší války. Ve chvílích, kdy nám jde o život, je láska a boj všude kolem nás. Poslední věta většiny lidí, kteří jsou v nebezpečí, zní „a řekni, že jsem jí měl rád." Na tohle nikdy nesmíme zapomenout a nesmíme si to nechat nikým vzít.

Kamila Voděrová, SOŠ pro administrativu EU, téma: Jak se (ne)známe

Autor: Redakce

22.4.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Aston Martin postaví 25 nových exemplářů modelu DB4 GT. Cena je astronomická

Britská automobilka Aston Martin se vrátí k výrobě vozu, jehož život byl původně vymezen lety 1959 až 1963. Příští rok totiž obnoví produkci slavného modelu DB4 GT, v plánu je stavba 25 kusů.

Loučení s tratí do Koutů: končí barevné motoráky i soukromník

Údolí Desné – Největší změna za devatenáctiletou historii nastala v noci ze soboty 10. na neděli 11. prosince na Železnici Desná. Osobní vlaky zde přestala provozovat soukromá firma, nahradily ji České dráhy.

Žloutenka stále řádí. Chybí vakcíny, hlásí nejen lékárny

Vyškov – Jde o agresivní infekci, člověka může zabít za pár hodin od prvních příznaků. Mnoho nakažených se i po vyléčení po celý život potýká s následky, jako jsou třeba amputace končetin nebo hluchota. K nejohroženějším patří děti. Přestože je možné se proti meningokokovi typu B očkovat, vakcíny chybí. Na Vyškovsku podle dětské lékařky Anežky Bahníkové z Vyškova už zhruba čtyři až pět měsíců.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies