Sledujte s námi seriál: Trek kolem Annapurny (3)

Káthmándú leží ve výšce 1350 metrech nadmořema díky tomu je tu příjemné podnebí. Teploty v létě skoro nikdy nepřesáhnou třicítku. Často pofukuje vítr a kdybychom si odmysleli znečistění z výfukových plynů, bylo by to příjemné místo k životu. V zimě se sice ochladí, ale nemrzne skoro nikdy. Až v loňském roce, kdy, jak mi řekl jeden pamětník, tu po 62 letech napadl sníh.

Všichni do ghetta

Taxikář na letišti se ani nemusí ptát, kam že to vlastně bude. Všechny bledé tváře míří do Thamelu, turistické čtvrti nepálské metropole. Thamel je ovšem od pravého Nepálu na hony vzdálen. Je to klasické turistické ghetto, kde není nic jiného než hotely, obchody se suvenýry, cestovní a trekingové agentury, restaurace a hospody.

Uličky jsou úzké a klikaté, asi jako na pražském Starém Městě. Tady však podobnost končí.

Po Thamelu se neustále proplétají taxíky, rikši i soukromé automobily, davy turistů nestačí uskakovat a vzduch je tu chvílemi k nedýchání.

Banány i mlýnky

Opár set metrů dál, v uličkách starého Káthmándú, se věci mají jinak. Tady se pohybují skoro výhradně domorodí Nepálci. Místy je tu tolik lidí, že se nedá pořádně projít. Některé ulice jsou prašné a četná tržiště hrají veselými barvami.

Na trhu se prodává převážně ovoce a zelenina, ale taky oblečení i krásně tepané bronzové nádoby. Přibližně každých třicet sekund se ke mně přitočí prodejce a nabízí kde co. Od skvělých banánů přes tibetský modlicí mlýnek až po prohlídku města zdarma.

Ta však vždy skončí v nějakém obchodě, kde byste si měl něco zakoupit. Ale obchodní snahy nejsou agresivní, takže pokud zřetelně řekněte, že teď opravdu z obchodu nic nebude, zazubí se a tím to končí.

Staré Káthmándú je prostoupené stovkami svatyní, buddhistických i hinduistických. Chrámy stojí většinou na nějaké křižovatce nebo ve výklenku. Nemají žádný odstup z ulice a na schodech často Nepálci nabízejí zboží, hrají šachy nebo jen tak vleže zevluji. Je tomu tak i na hlavním náměstí Durbar, které je součástí světového dědictví UNESCO.

Dnes je to ovšem památka dosti zanedbaná, mnohé pagody jsou pod lešením, jiné těžce poškozené. To ovšem nepálské vládě nebrání, aby vstup na náměstí zpoplatnila. Samozřejmě pouze pro „bílé“ cizince.

Cizinec neuteče

Ať se blížíte k náměstí Durbar z kterékoli strany, narazíte na budku s výběrčím. Místní ji nevšímavě míjejí, ale jakmile se přiblíží cizinec, vyběhne voják a „zkásne“ vás o 200 nepálských rupií (asi 60 Kč). To pro Evropany sice není velký peníz, ale pro mnoho místních to znamená asi celodenní výdělek.

Okousek dál, u cedule s emblémem UNESCO, sedí svatý muž, sádhu. Správně tuší, že se s ním leckdo z cizinců bude chtít nechat vyfotit. To by bylo, aby z toho nekápl nějaký bakšiš.