Mohou být i v těch, které si připravíme doma z vlastnoručně vypěstovaných surovin. Stačí, když k nim přidáme například kyselinu citronovou: ta se totiž na etiketách označuje jako E 330. Rozeznat, která „éčka“ škodí a která ne, je tedy pro spotřebitele prakticky nemožné. Spolehnout se nemůžeme ani na neviditelnou ruku trhu, protože té jde především o to, trhnout na prodávaném zboží co nejvíc i za cenu chemických přísad značně podezřelých.

V zájmu zdraví občanů tedy musí složení potravin kontrolovat úřední autorita a je vždycky otázka, na jakém společném jmenovateli se shodne. Když Švédové vstupovali do EU, prosadili, že si budou smět ponechat své přísné normy dalších deset let. Udělali tak v naději, že mezitím se směrem k jejich pohledu na ochranu zdraví posunou i ostatní členové unie.

To se skutečně děje, ovšem nejspíš mnohem pomaleji, než by si švédští spotřebitelé přáli. Zemím, kde mají navrch výrobci, to jde zase rychle až moc. Všude je to ale nakonec spotřebitel, kdo do značné míry rozhodne, jaký trend se prosadí.