Jednou za dva týdny se seberu a toulám se, říká herec Luboš Veselý

Co vím, jste dost dobrodružná povaha. Proč vás zlákalo zrovna divadlo?
Maminka herce Ondry Pavelky, divadelní pedagožka Soňa Pavelková, mě učila v lidušce a připravovala mě i na konzervatoř. Ondra je o čtyři roky starší, moc jsme si nepovídali, ale byl můj vzor, něco jako velkej bratr. Jenže já chtěl být tehdy hlavně automechanikem náklaďáků a jezdit s tirákem. Ovšem na konzervatoř mě vzali. Jenomže jsem lajdačil a jim nezbývalo než mě vyhodit. Pak jsem se jen tak flákal, až po mně sáhli vojáci. Byl jsem u průzkumu v Prešově. Měli jsme stejný výcvik jako výsadkáři – až na to skákání. Dost mě mrzelo, že jsem se nemohl proletět. Nakonec jsem v rámci píseckýho praporu sloužil ve Vimperku.

Na Sloupu? Tam jsem strávil půl roku vojny. Ale až deset let po vás.
Ani v Prešově to nebylo tak tvrdý jako ve Vimperku. Byla to blbá vojna. Klasická mazárna. „Odběry krve“, mlácení… Nakonec mě převeleli do Tábora k průzkumný rotě. No a když jsem se před rokem šel do Resslovky poklonit našim parašutistům, co zabili Heydricha, potkal jsem tam kamaráda Michala a další kluky. Jeden z nich, David, se kterým jsem se hned skamarádil, mi pak zařídil vytoužený seskok. Taky se účastním taktických cvičení, střeleb, nácviku přežití… Je to hobby, nicméně jsme ve formě, a kdyby se něco dělo, jsme k dispozici. Jsou mezi námi chlapi, co sloužili v Holešově – to byla jediná kasárna, která na své území nepustila Rusáky. Prostě ne. Samozřejmě by je Rusové s tanky rozmetali, ale neudělali to. Holešovský byli praví elitáři, nepodvolili se.

Herec Leoš Noha staví dům: Nejdřív tu byla maringotka, pak jsme uřízli kola

Co to skákání z letadla?
Zatím mám za sebou jen tandem, ale teď se konečně chystám na sólo seskok. Nevstupoval jsem do toho psychicky úplně hladce, protože předtím jsem lezl po horách a výšky ve skalách mi najednou nedělaly dobře. Ovšem v letadle, paradoxně daleko výš, jsem byl úplně v pohodě. Tam je výška abstraktní, není vztažená k žádné skále. Jsem taky členem Klubu výsadkových veteránů generála Klemeše v Chrudimi, kde se každý rok chodí Memoriál československých parašutistů, je to takové sáhnutí si na vlastní dno. Letos jsem šel tu štreku prvně. Mělo by to být sedmdesát kilometrů, ale s Davidem, který mě do klubu přivedl, jsme se nějak zakecali, navíc jsme měli blbý čelovky a nic moc mapu – takže jsme nachodili o patnáct kilometrů víc. Vyšli jsme asi v půl jedenáctý dopoledne a dorazili ve dvě hodiny po půlnoci… No mazec, ale krása.

Na kole se vydám daleko, ale pětaosmdesát pěšky bych nedal…
Já mám ke všemu úplně zničený kolena z klukovských časů – z fotbalu. Řekli mi, že mám špatný menisky, ale byla to blbá diagnóza, navíc mi operaci nedoporučili kvůli riziku zastavení růstu. Kašlal jsem na to a po letech se zjistilo, že v kolenou nemám chrupavku. Doktor se mě ptal, jestli jsem schopen ujít pět kilometrů. Když jsem mu řekl, že i pětaosmdesát, koukal na mě jako na blázna a chtěl vědět, jak vydržím tu bolest. Jsem na ni zvyklý, protože je permanentní. Spíš mě překvapí, když mě kolena někdy nebolí.

To při těch štrekách nemáte slabé chvilky?
Ale jasně, že ano. Třeba jsem se vzteknul, když jsem si myslel, že nám zbývá do cíle pět kilometrů a následně jsme zjistili, že půjdeme ještě dvanáct. To byly i nervy na pochodu. Největší krizi jsme měli okolo 50. kilometru, kdy jsme si v hospůdce dali malý pivo a polívku… No a když jsme vstali a chtěli pokračovat, jako bychom se učili znovu chodit. Když jsme nakonec došli do cíle, propadli jsme sice euforii, ale pak jsem se tři dny pořádně nepostavil na nohy.

Vidím, že poměrně s chutí kouříte. Přitom jste sportovec.
Když jsme kvůli filmu Bába z ledu trénovali otužování – který mi mimochodem už taky zůstalo –, museli jsme na opakovaný zdravotní testy. Doktor se mě po testu na spirometru ptal, jestli jsem přestal kouřit, protože mám výsledky lepší než před rokem. Prý mám plíce zdravýho čtyřicátníka. Přitom vytáhnu dvacet třicet cigaret denně. Ale taky chodím pětkrát týdně do fitka, někdy i dvakrát za den. Mám bezvadnýho trenéra Roberta, který mi dává do těla.

Přečetl jsem si, že jste vedle divadla vyzkoušel různá živobytí.
Konzervatoř jsem flákal, bydlel v podnájmu s kamarádem, který už byl vystudovaný. Nic moc jsem nedělal, ale naši mi dávali dost peněz, takže jsem nájem platil a vyžil jsem. Jenže kamarád mi říkal, že to takhle nejde a že musím makat. Vlastně mě nakopl. Zařídil mi práci stavebního dělníka u IPS (tehdejší Inženýrsko-průmyslové stavby – pozn. aut.), tam jsem ale po dvou měsících zjistil, že to je blbost, a zažádal jsem o opakování ročníku. Kupodivu mi vyhověli, jenže jsem se flákal dál, toulal se… Ještě před vojnou jsem byl v Divadle na okraji, dokonce se za mě tenkrát přimluvila i Jiřina Švorcová. Po vojně jsem se v divadle nějak nepohodl a odešel ke kravám do Votic. Bydlel jsem na zámku, ale nemělo cenu tam ani nic zařizovat, měl jsem jen vojenský lehátko, často jsem se ani nepřevlíkal a spal v montérkách. Po čtyřech měsících jsem byl zralej na provaz… Přijel za mnou tehdy Ondra, ptal se, co blbnu, a řekl mi, že Vít Olmer bude točit film Antonyho šance (první a výrazná filmová role mladého Luboše Veselého – pozn. aut.) a že by mě chtěl obsadit. Tak jsem se pokorně vrátil do divadla a do Prahy.

Nejradši jsem sám, říká Dalibor Gondík. Během karantény dostal nejlepší dárek

Ale ten do jisté míry neusazený způsob života vám zůstal, je to tak?
V roce 87 se nám s mojí první ženou narodila dcerka. Bydleli jsme v Brně, kam jsem z Prahy dojížděl stopem, třeba jen na šest hodin, jen abych byl doma. Pendlování stopem bylo tehdy běžné, i když přece jen únavné. Proto jsem se o dva roky později rozhodl, že zůstanu v Brně. Tam jsem vystřídal řadu divadel a bylo i období, kdy jsem byl bez angažmá. Pak se ale najednou otevřely hranice! A přišel kamarád s tím, že má papíry na motorovou pilu, a v západní Evropě byly tehdy velký polomy… Vyjeli jsme do Německa a tu trochu peněz, co jsme měli s sebou, jsme hned utratili za coca-colu a camelky. Sháněli jsme práci, kde se dalo, prošli jsme Bavorsko, spali po lesích a nakonec jsme skončili v Essenu, kde jsme našli českého emigranta Ladislava, který chtěl pomoct s přestavbou domu. Díky tomu, že jsem opravoval náš dům v Brně, jsem mu byl schopen s lecčím pomoct a poradit, tak jsme u něho zůstali.

Takže si tykáte se zedničinou?
Díky dědečkovi mé první ženy. Ten mě vlastně vyučil, pomáhal nám s opravou domku. On byl mistr a já jeho helfr. Postupně jsem získával větší a větší jistotu. V Brně byla navíc komunita mých vrstevníků, kteří si kupovali domečky a dávali je dohromady – jeden dělal elektriku, další instalatéřinu, já se takhle vyučil zedničinu. O víkendech jsme si různě vypomáhali. A v Německu se mi to hodilo, ačkoli jsme samozřejmě byli překvapený novými technologickými možnostmi i výběrem materiálu. Prostě jsme tam jezdili načerno pracovat. Pobýval jsme tam třeba půl roku, pak na chvíli domů a zase zpátky. Jak začal být dům skoro opravený, pobyty se už zkracovaly.

To jste rozhodně stál na jiných prknech než na těch, která znamenají svět.
Tehdy jo, ale potom se zase začalo něco točit, tak jsem se znovu vrátil k divadlu. Jenže mě za chvíli zase něco naštvalo a poroučel jsem se… Odjel jsem třeba do Rakouska na farmu ke kravám, protože jsme v Brně měli ten rozdělaný dům, dvě holčičky a potřebovali jsme peníze. Mám tyhle práce nějak v genech, táta i děda dělali dobrovolně na uranu. Pocházeli z Milína, pak šli do pohraničí. Táta byl moc šikovnej, uměl i zedničit. Ale byl z té havířiny nemocný. Odešel brzy, v sedmačtyřiceti letech.

Nebaví mě tlačit někoho do kouta, říká mistr rozhovorů Honza Dědek

Jako by jedním z vašich koníčků byl dobrodružný život sám o sobě.
Zase jsem začal hrát v jiném divadle, rozešel jsem se se ženou… Když jsem cítil, že mě to opět zmáhá, odjel jsem do Holandska, kde jsem v restauraci v Utrechtu myl nádobí. Málem jsem tam udělal kariéru, protože mi nakonec svěřili přípravu studené kuchyně. Zároveň si uvědomuju, jaké jsem měl v životě štěstí. I když jsem byl schopný odejít z divadla ze dne na den, čímž jsem lidem kolem způsoboval problémy, přesto kdykoli jsem se odněkud zase vrátil, nějak se to dozvěděli a vždycky jsem zase někde zakotvil. Byl jsem i podruhé ženatý, ale po dvou letech jsme se rozešli, každý jsme byli jinde… Teď už si to hlídám a i moje přítelkyně Bohdanka ví, kdy se mi něco začne dít v hlavě. Proto chodím cvičit, na túry po horách a mezi paragány. Taky je shovívavá vůči mým nákupům vojenské výstroje. Co já už utratil peněz za maskáče! Ale rozumíte – originál „jehličí“! Mám celou uniformu včetně „atombordelu“ (oblek protichemické ochrany – pozn. aut.), útočnýho nože, plynový masky, mám origo kanady, pásky, jezevce, barety…

Co jste dělal v létě? Zase se toulal?
Odjeli jsem na Šumavu, kde trávíme s Bohdankou velkou část léta, její rodiče tam mají chatu a k tomu byt ve Volarech. Jenže pak se začaly honit termíny, pokračovalo se v natáčení seriálu pro ČT, takže tři dny na Šumavě a zase zpátky do Prahy… Takové pendlování. Navíc deset dvanáct dní z prázdnin vždycky dělám kuchtíka na letním dětském táboře.

Taky na Šumavě?
Ne, ne, to je srubový tábor z třicátých let, u Pnětluk na Lounsku. Nedám na něj dopustit. Už kvůli mým vzpomínkám na dobrodružství a první lásky…

A co vás táhne na Šumavu?
Rodiče Bohdanky, jejich vlčák a ten kouzelnej kraj… Tak jednou za dva týdny se seberu a toulám se. Denní túry, 45 až 50 kiláků. Ale tam to utíká, ta zapomenutá místa a vesnice mě facinují.

Jan Šťastný: Mohou mě mít za pošetilého staříka. Já ale nevnímám, kolik mi je

Jako byste se neustále proměňoval – tu v městskou, tu v horskou bytost…
Na Prahu jsem si moc nezvykl, ale jde o lidi. Jsme tu v divadle, myslím, dobrá parta, což mě tady drží. Ale byl bych schopný žít a hrát třeba i v Šumperku. Jenže v Praze je i televize, film, rozhlas… Zkrátka práce. Samotu ovšem potřebuju. Bohdanka si vždycky povzdechne – ty už zase někam jdeš. A já na to – vrátím se zítra. Courám se Šumavou a třeba přespím někde na Lipně. Bohdanka by asi v lese nepřespala, ale respektuje to, navíc ví, že mi to dělá dobře. Naštěstí dnes máme mobily, tak jí píšu, jak jsem na tom a kde zrovna jsem.