Stát ústy ministrů i předsedy vlády ujišťuje, že pomoc přijde okamžitě a v dostatečné míře. Jenže zkušenosti nejen Václava Hromase a jeho rodiny z Libže na Benešovsku, jsou jiné. Na pomoc mu přišli nezištně kamarádi. I oni ale musí jíst a pít. Proto manželka Václava, Jitka, došla na vlašimský úřad práce s žádostí o poskytnutí finanční pomoci.

„Manželka žádala o pět až deset tisíc na pokrytí nákladů spojených se stravováním lidí, kteří nám pomáhají odklízet nánosy bahna a s uklízením," uvedl drobný živnostník. „Zeptali se jí, zda máme kde bydlet, a když zjistili, že ano, řekli, že na pomoc nemáme nárok. Stejně dopadl i další soused z Libže," uvedl Václav Hromas.

„I u nás na úřadě lidé dost často tímto způsobem žádají," potvrdil starosta Vlašimi Luděk Jeništa. Žádat mohou, má to však své ale. Na radnice kvůli tomu přišla zpráva z krajského úřadu, že vláda uvolnila na pomoc 300 milionů korun. Jsou ale striktně určené na prvotní náklady.

„Prvotními náklady jsou nákup materiálu, pitné vody, paliv a energie na opravy, vysoušečů, čerpadel, ochranných pomůcek nebo nouzové ubytování a stravování pro postižené povodněmi," vyjmenoval z dopisu kraje starosta Vlašimi. „To rozhodně nejsou peníze pro řemeslníky nebo brigádníky," tvrdí.

Jenže tímto postojem a nařízením stát diskriminuje ty, kteří už nemají sílu si své poničené domovy uklidit či opravit vlastním přičiněním a žádají k tomu sousedy či kamarády. „I u nás je řada postižených objektů a jejich majitelé je uklízejí a přebývají tam. Na ně se to opravdu nevztahuje," tvrdí starosta Vlašimi Luděk Jeništa. „To je stejné, jako když přijde pán a řekne, že chce zaplatit poničený dřevěný plot, protože Nečas řekl, že nikoho nenechá na holičkách. Takové věci si bude muset zaplatit sám," řekl Jeništa.

Podle něj je posuzování toho, kolik komu dát, velice složité a zneužitelné. Například rodina Hromasova, která bydlí u rodičů a to z poloviny v Divišově a z poloviny ve Vlašimi, by měla nárok na příspěvek, kdyby se ubytovala v penzionu, ne u příbuzných.

Kdyby se situace vzala do důsledků, museli by rodiče vyčíslit Hromasům náklady na jejich ubytování a pak by jim nejspíš stát nějakou náhradu dal. Přitom i v náhradním ubytování spotřebovávají lidé ubytovaní u příbuzných elektřinu, vodu, používají kanalizaci a v případě potřeby si i přitopí. „Mě těch lidí je strašně líto, rád bych jim pomohl, ale z dotace to asi nebude jednoduché, protože by bylo složité a zneužitelné dokladovat, kolik lidí pomáhá," míní Jeništa.

Jenže i na tohle by mohla být jednoduchá odpověď. Každý městský úřad má spoustu úředníků, kteří by právě tuhle agendu mohli obstarat. „Možná, že by to tahle šlo," připustil starosta Vlašimi. Jenže dvojaký postoj státu se ukazuje i na dalších konkrétních činech. To, co z Hromasů nejde, stát sám sobě povoluje.

Město Vlašim má či mělo k dispozici celkem deset sborů dobrovolných hasičů. „Posílám je, kam je třeba. Hradíme jim pohonné hmoty a stravu v restauraci a přitom nepracují na našem majetku, ale na soukromém," potvrdil Jeništa paradox státní moci a přidal ještě další pikantnost. „Budou se prý i zjišťovat majetkové poměry postižených. Kdo bude mít velký plat, tak nejspíš nic nedostane," řekl o zatím nepotvrzené informaci Jeništa s tím, že právě to by byla úplná byrokratická blbost.

V dané situaci si proto lze jen (v)tipnout, že vysoký plat bude ten nad deset tisíc korun. Podle Luďka Jeništy je ale také nešťastné, že distribucí pomoci jsou pověřeny úřady práce, jejichž úředníci sedí v kancelářích a o povodních nevědí téměř nic. „Já jsem čtyři dny v terénu a mám přehled o tom, co se kde stalo a jaká pomoc je tam potřeba. Proto si myslím, že pomoc měla jít přes obce a tím nemyslím jen Vlašim. Mohla jít přes konkrétní obce, kde by rozhodli, komu pomoc patří," dodal starosta Vlašimi.