VYBERTE SI REGION

Bylo mu osmnáct let a denně vídal hromady mrtvých lidí

Mladá Boleslav /ROZHOVOR/ - Poslední žijící veterán druhé světové války žijící v Mladé Boleslavi, major ve výslužbě Rostislav Kubišta, oslavil 90. narozeniny.  Deníku poskytl při této příležitosti emotivní rozhovor, ve kterém autenticky popisuje často absurdní a nepochopitelné události, jež provázely období druhé světové války.

15.5.2013
SDÍLEJ:

Válečný veterán Rostislav KubištaFoto: Deník / Martin Weiss

Před vypuknutím války jste i s bratrem navštěvovali gymnázium ve Lvově. Neslo to s sebou nějaké těžkosti?

Docházeli jsme každý den osm kilometrů do města na šestileté polské gymnázium. Když pak přišla zima a napadl sníh, bydleli jsme přímo ve městě u strýčka. Máma mu za ubytování platila mlékem, potravinami, ale také dřívím z lesa. Nebýt toho, asi bychom zmrzli. Zima tam byla hrozná. Pode dveře jsme dávali namočené pytle s pískem, aby až zmrznou, pod nimi dovnitř netáhlo. Já jsem byl zvídavý student. Vždycky jsem chtěl všechno vědět. S bratrem Jaroslavem jsme se oba učili dobře.

Byl jste ze dvou dětí?

Ano, tedy vlastně ze tří. Moji rodiče měli nejprve dcerku Zdeničku, kterou jsem já nezažil. Umřela ve třech letech na zápal plic. Doktoři nikde blízko nebyli, léky také ne. Přežívali pouze ti fyzicky silnější. Našim se pak narodil můj bratr Jaroslav a o dva roky později já.

Studium jste tedy vy i váš bratr dokončili ještě v mírových podmínkách?

Když jsem maturoval, už jsme byli pod sovětskou okupací. Gymnázium se z polského změnilo na ruské a my se po polštině učili zase nový jazyk. Pak netrvalo dlouho a naše Ukrajina opět měnila majitele. O politiku jsme se sice nikdy příliš nezajímali, k čemu by nám to také bylo, ale bolševismus jsme od první chvíle nenáviděli. Museli jsme ho snášet se zaťatými zuby.

Poláky, menšiny a inteligenci za sovětské okupace čekal těžký osud. Nehrozila vaší rodině deportace na obávanou Sibiř?

To by byl náš osud zpečetěný. Ze Sibiře se vrátil jediný můj známý. Hrozná byla samotná cesta. Zatímco vlak projížděl neobydlenou zalesněnou krajinou, někdo vydal příkaz zastavit a všichni museli ven. Odskočit si, protáhnout se. Pak se vlak dal bez upozornění do pohybu. Ti, co nestihli naskočit, prostě umrzli. Byli stovky kilometrů od civilizace. Fašismus i bolševismus byl v tomhle stejně hrozný. Naší rodině se tenhle děsivý osud vyhnul jen náhodou.

Náhodou?

Starosta v naší vesnici neuměl číst ani psát. Byl to hodně jednoduchý člověk. Já byl v té době ve vsi jediný, kdo chodil na střední školu, a tak jsem ho mohl zachránit. Pomáhal jsem mu číst některé dokumenty a naučil jsem ho, jak se podepsat. On mi pak řekl, Rostíku, vyřiď mamince, že na Sibiř vás nepošleme. Tahle maličkost měla pro naši rodinu osudový význam.

Kdy jste si před válkou poprvé uvědomil, že je něco v nepořádku, že se k něčemu schyluje?

Napětí bylo ke konci 30. let silné. Žili jsme v místě, kde se střetávaly státní hranice Ukrajiny, Polska a Běloruska. Česká volyňská komunita žila na území, který bylo chvíli polské a pak sovětské, takže jsme všechny ty události vnímali velmi citlivě.

Vzpomínáte si, na chvíli, kdy jste poprvé uviděl sovětské vojáky.

To tedy ano. Báli jsme se jich, byla to banda primitivů. Přišli směrem od Kyjeva, od Žitomíru, se samopaly, ve špinavých mundůrech a obrali nás o všechno. Sovětský voják, to byl zloděj. Protože my, co jsme žili v západní části Ukrajiny, jsme se měli lépe, než ostatní, přišli si u nás na chleba i mouku. Kdo jim nechtěl něco dát nebo nesouhlasil, byl odveden za vesnici na místo, odkud se obyčejně brala hlína, a tam zastřelen. Čech, Polák, to bylo úplně jedno. My, mladí kluci, jsme je pak chodili zakopávat do hromadných hrobů.

Zbylo vám po rekvírování vůbec něco k přežití.

Přežít se dalo. Většinou nám zbyly brambory. A taky jsme měli zahrádku, kde jsme pěstovali právě brambory, mrkev a okurky. Když jsme se pak skrývali před odvedením do lágru po senících, pekli jsme si brambůrky a jedli je i se slupkou. Schovávali jsme si je pod košili, protože kdybychom je někde nechali, hned by je někdo ukradl.

Kdy jste poprvé pocítil na vlastní kůži vypuknutí války?

Nebylo to dlouho po napadení SSSR Německem. V noci nás probudilo dunění. To Němci začali bombardovat Rovno, okresní město, kde byl železniční uzel. Naše rodina měla ale velkou výhodu, že jsme byli Češi. Neúčastnili jsme se politického života, ani jsme nepatřili k ukrajinským nacionalistům - banderovcům.

Změnilo se pro vaši rodinu něco s příchodem války?

Většinou jsme nevycházeli. Dění jsme pozorovali okny, a když bylo potřeba, nakopali jsme si trochu brambor. Všechno se změnilo, když se Stepan Bandera dostal do čela části Organizace ukrajinských nacionalistů. Tím začalo peklo. Tihle lidé nesnášeli žádnou jinou národnost než Ukrajinskou. Byli to brutální a primitivní analfabeti. V našem domě, který jako jediný měl podlahu, pak vybudovali štáb a my se tísnili v jedné místnosti. Naštěstí nás nechali na pokoji. Snad proto, že jsme mluvili ukrajinsky. Ale byla to nebezpečná hra.

Proč vlastně vás Němci v listopadu 1941 odvedli do lágru?

Pro jistotu. Odklidili tam tehdy většinu mladých kluků, kteří by mohli být případně v odboji. Mého bratra to čekalo také. Ten ale skončil jinde. Lehký život nás tam nečekal. Kromě nás tam byli sovětští zajatci, které Němci stříleli skoro na potkání. Byla to mučírna. Mučili nás hlady, prací a navíc nás žrali vši. Mysleli jsme na to, jak ukončit život a dostat se z toho trápení. Někteří se nechali dokonce dobrovolně zastřelit.

Jakou práci vězni vykonávali?

Každý den jsme museli jezdit s károu tři kilometry za město, kde jsme pohřbívali zastřelené do masových hrobů, které vykopávali jiní zajatci. S prázdnou károu pak zpátky a to pořád dokola. Neuvěřitelné. Těch mrtvol. Tohle jednání s lidmi bylo příšerné. Bylo to šílenství, které nemělo nic společného s lidským rozumem. Dodnes se mi to popisuje jen těžko.

Můžete popsat podmínky, ve kterých jste žili?

Byla tam vojenská kasárna, kde byli zavření váleční zajatci. K těm jsme dovnitř nesměli, takže jsme stáli celou zimu venku na mraze. Hřáli jsme se jen sami o sebe.

Dozorci byli všichni stejní nebo byli někteří lepší než ostatní?

Vůbec jsme spolu nekomunikovali. Tedy, občas nějaké ja nebo da, ale pouze z povinnosti.

A jaké byly vztahy mezi vězni?

Podobné. Největší boj byl vždycky o jídlo. Když už jsme jednou dostali do ruky kousíček chleba, líbali jsme ho ze všech stran. Také jsme svlékali mrtvoly a prohlíželi, zda jejich oblečení není lepší, než naše vlastní. Hygiena vůbec byla největší problém. Špína zabíjela.

Z vašeho tábora jezdily také transporty do vyhlazovacích táborů, že?

Ano. V jednom takovém jsem měl skončit, protože se na mě táborové podmínky příliš podepsaly a už jsem nemohl pracovat. Doktor mi napsal cedulku, že jsem neschopen práce, a to byl konec. Byl jsem docela rád.

Ale vám se přece jen podařilo z nástupiště uprchnout a přežít.

To nebylo nástupiště, to byly jen koleje. Jeden musel druhého do vagónu vytáhnout. Při tom nás bili obušky. Já jsem vypadl a odkutálel se do křoví. Dodnes nevím, jestli to bylo schválně, ze strachu anebo náhodou. Tam jsem zůstal a usnul. Když jsem se probudil, vlak byl pryč.

Takže se z vás uprchlík stal vlastně náhodou.

U vlaku jsem chtěl, aby mě zabili. Umírat kulkou by bylo velice jednoduché. Oni mě ale nezabili, takže jsem se nějakou dobu skrýval. Neměl jsem ale žádné dokumenty, takže kdyby mě někdo chytil, mohl mě beztrestně zastřelit. Jestli by to byl Rus nebo Němec by bylo úplně jedno. Vypravil jsem se do svého rodiště, do českých Novostavců, kde mě dlouho schovávala teta Pražáková. Přespával jsem ve stodole, s krávou ve chlévě. Alespoň že Němci do vsi moc často nejezdili. Když už se tam objevili, vzali jen krávy, prasata a zase odtáhli. Pozoroval jsem je škvírami mezi prkny. Z úkrytu jsem byl rovněž svědkem vybombardování a vystřílení celé sousední osady Tajkury.

Ale pak jste se na vlastní pěst spojil s partyzánskou skupinou Dmitrije Medvěděva.

Vypravil jsem se za sovětskými partyzány na Pinská blata. To byla sice oblast ovládaná Němci, ale tak bažinatá, že tam nebyly silnice, jen železnice, a Němci nemohli používat těžkou techniku. Doputoval jsem se štěstím do lesnatého kraje poblíž města Sarny na řece Stiru. Za pomoci vesničanů jsem Medvěděvův oddíl našel a stal se jeho součástí. Tam jsme se střetávali s Němci a pěkně jsme jim dávali. Zároveň jsme se snažili probít k sovětské armádě.

Jak vypadala partyzánská činnost vaší skupiny?

Přepadávali jsme německá komanda a podminovávali tratě a mosty hlídané německými vysloužilci. Ukořistěné zbraně a jídlo nám dávaly naději. Dokonce jsme osvobodili zajatecký tábor Zarečnoje. Zaútočili jsme o půlnoci a v nastalém zmatky začali osvobozovat vězně, kteří nám v boji pomáhali. Do ranního příchodu německých posil z tábora zbyly jen trosky.

Vzpomínáte zvlášť silně na nějaký okamžik odboje?

Na to, jak jsem zachránil život jednomu Němci. Ten kluk ležel ve stráni pod cestou a já skočil z takového houští skoro jemu do náruče. On měl nabito, já také. Dívali jsme se na sebe ze tří, čtyř metrů. On nevystřelil, já taky ne. Neřekli jsme si ani slovo. Možná to bylo i několik minut. A když pak utíkal z toho kopce dolů, mohl jsem ho zastřelit kolikrát. Ale neudělal jsem to. Protože mě uviděl první, a přesto mi daroval život, daroval jsem mu ho také. Měl jsem velké přání se s ním jednou po válce sejít.

Do Československé zahraniční armády jste se dostal z Rudé armády. Jaké to tam bylo?

Moc se mi tam nelíbilo. V listopadu 1943, kdy jsem do ní vstoupil, jsme neměli ani chleba. Když nám pak kousek dali, osolili jsme si ho a políbili ho ze všech stran. To byl tak dobrý chleba. Byl černý, žitný, dodnes nejlepší chléb, jaký jsem kdy jedl. Asi proto, že ho bylo tak málo.

V sovětské armádě jste sloužil na jaké pozici?

Jako tankový odstřelovač.

Rusko bylo a je proslavené pitím alkoholu. Jak to s ním bylo v armádě?

Na vojně jsme vypili všechno. Ředili jsme si všechno špiritusem a snad jsme pili i to, na co jezdily náklaďáky. Nebyli jsme ale alkoholici, neholdovali jsme tomu. Potřebovali jsme ale, aby se nervová soustava alespoň občas zbavila toho věčného napětí. Spali jsme potom v příkopech. Mně osobně se stalo, že jsem se jednou tak namazal, že jsem pak ležel snad pět dnů někde ve sklepě. Na bramborách. Chlapi mě hledali a někdo jim řekl, že jedna mrtvola leží dole ve sklepě. Přišli pro mě čtyři kluci s lopatami, a že mě jdou zakopat. V tom si jeden všiml, že dýchám. Byli jsme natolik unavení a hladoví, že tam, kde jsme lehli, jsme usnuli. Kolikrát nám musela stačit hodina a pak zpátky do služby.

Váš přechod do Československé armády proběhl bez problémů?

Když jsem se dozvěděl, že naše armáda je nedaleko místa, kde bylo tehdy ležení sovětské armády, šel jsem za velitelem a prosil ho, aby mě pustil. Vůbec mě nechtěl pochopit, ale nakonec jsem přece jen přestoupil. Připojil jsem se k československým partyzánům pod vedením kapitána Nálepky, kteří se vraceli k československým jednotkám z Běloruska. Dostal jsem se konečně do armády, kde se mluvilo česky. Můj první oběd byl neskutečný – knedlík, omáčka a kousek masa. To jsem neviděl tři roky.

Co následovalo?

Přejezd do Besarábie, k rumunským hranicím, kde nás čekal výcvik. Po absolvování toho základního jsem byl jako vzdělanější člověk poslán do školy pro spojaře v Kamenci Podolském. Pak jsem se stal velitelem družstva. A pak jsem se stal letcem.

Letcem? Z tankisty a spojaře ještě letcem?

No ano, já jsem vlastně válečný pilot. Létal jsem na sovětské stíhačce U2. Při čtení večerního rozkazu jednou přečetli moje jméno, ráno mě naložili do náklaďáku a odvezli k prohlídce. Obstál jsem na výbornou. Pak nás vlaky odvezli na Kavkaz do Gruzie, do horské letecké posádky Těloví. Nesměli jsme tam chodit za děvčaty, pohlavní choroby tu byly hodně rozšířené. Kdo by se nakazil, hned by putoval na frontu.

Jaký byl život na gruzínské letecké základně?

Měli jsme svoje vlastní malé velení a dostávali jsme týdně půldenní volno. Tehdy jsme chodili na bazar, kupovat si něco málo na přilepšenou. Lákalo nás dozrávající víno na vinicích, ale když jsme se k němu dostali, latríny nikdy nebyly dost blízko. Na základně jsme se seznámili s takovým sympatickým a vzdělaným mladým Arabem. Někdo zjistil, že je to syn íránského panovníka Rézy Pahlaví, což on potvrdil. Byl skromný, plnil stejné úkoly jako my, akorát na víkend létal domů do Teheránu.

Neslo přátelství s takovým prominentem nějaké výhody?

Jednou nám poslal řidiče, který nás měl odvézt někam k řece. To se pro spoustu z nás stalo osudným. Krajina kolem byla močálovitá a všude se hemžily mraky komárů. Ochablí vojáci byli náchylní k onemocnění, a tak jsme se já i mí dva kamarádi zanedlouho zmítali v horečkách v nemocnici v Tbilisi. Zameškali jsme výcvik a po uzdravení jsme byli odesláni rovnou na frontu ke Krosnu, kde se rozbíhala Dukelská operace.

Tam jste byl raněn, že?

No jo, tady na hlavě mám jizvu. Dvanáct centimetrů. Dostal jsem to ještě před Duklou. Nevěděl jsem o sobě asi týden. Chlapi mi utrhali rukávy a hlavu mi zavázali. Jenže tak se mi do rány dostaly vši a ty pěkně žraly. Doktor říkal, že kdyby ta rána bylo o centimetr hlubší, už bych tady nebyl. Nebylo to ale moje první válečné zranění. Předtím jsem to koupil ještě do obou nohou. Cítím to dodnes. Trefilo mě pět střepin z granátu. Kvůli nim mám dnes trochu problémy s delší chůzí.

Přes Duklu jste pokračovali s armádou do Čech.

Přišli jsme na Moravu směrem od Zlína. Tam to bylo vítání. Němce jsme zahnali a Moraváci nás hostili koláči, nalévali slivovici. Koláče jsme léta nejedli a ta slivovice. Nejlepší, jakou jsem kdy pil. Byl duben, vedro a my byli zpocení a pokrytí prachem. Místní ženy nám nosily vodu, my se myli a vše to bylo moc krásné.

Jaké to pro vás bylo přijít poprvé do Československa?

Celý život jsem prožil na Ukrajině, v Československu jsem nikdy nebyl. Doma jsme ale vždy mluvili česky, takže když jsem slyšel češtinu ze všech stran, cítil jsem se jako doma. A pak už bylo vše lepší. V nějakém městě nás potom hostili dva dny, udělali zabíjačku, něco neskutečného.

Co váš bratr Jaroslav? Kdy jste ho viděl naposledy?

V roce 1943 jsme se rozloučili, políbili a pak už jsem ho nikdy neviděl. Padl. Byl to dobrej chlap, chytrej. Měl vystudovanou tříletou zemědělskou školu, což dneska nevypadá nijak extra, ale v té době a navíc v Rusku to bylo něco. Byl o dva roky starší. O jeho konci mi vyprávěla maminka, která si ho vyzvedávala v nemocnici. Granát mu utrhl ruku v rameni a dnes leží tam u nás na Ukrajině na hřbitově. Poprvé jsem ho tam byl navštívit, když jsem utekl z lágru a vracel se přes Bělorusko domů. Na hřbitov šel smuteční průvod, cesta byla rozbahněná a Jaroslav tam ležel.

Major v. v. Rostislav Kubišta

Narodil se 3. května 1923 v obci Novostavce v rovenském okrese na Ukrajině českým emigrantům.

Během 2. světové války byl půl roku internován v zajateckém táboře v Rovně, odkud uprchl. Po měsících života v ilegalitě se mu podařilo spojit s ruskými partyzány.

V roce 1943 vstoupil do sovětské armády, ze které se dostal následujícího roku do Československé zahraniční armády v SSSR. S ní prošel Karpatsko-Dukelskou operací, bitvou u Jasla i boji o Liptovský sv. Mikuláš.

V roce 1946 byl propuštěn do zálohy, vystudoval Vyšší lesnickou školu v Písku a zaměstnání v tomto oboru jej přivedlo na Mladoboleslavsko.

Je nositelem celé řady vyznamenání a donedávna byl předsedou mladoboleslavské jednoty Československé obce legionářské.

Autor: Martin Weiss

15.5.2013
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Švýcaři otevírají nejdelší tunel světa

Historický moment. V neděli 11. prosince 2016 se pro pravidelný provoz otevře Gotthardský železniční tunel. V jeho případě se podařilo něco neskutečného – stavitelé dodrželi rozpočet schválený už na počátku 90. let.

Spisovatel Jiří Stránský: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo

Praha /ROZHOVOR/ - Autorem oblíbených dětských knih O dešťovém kameni, Povídačky pro moje slunce nebo Perlorodky je spisovatel a scénárista Jiří Stránský (85). Čtenáři a diváci jej přitom znají více jako autora filmů Zdivočelé země, Bumerangu či Štěstí, zachycujících atmosféru komunistického režimu a života politických vězňů v kriminálech a lágrech. „Slíbil jsem ve vězení básníkovi Honzovi Zahradníčkovi, že podám svědectví o lidech, kteří s námi seděli," říká Jiří Stránský, který připravuje další tři scénáře, povídkové knížky a prozrazuje, že brzo vyjde kniha Doktor vězeňských věd, kterou napsali s novinářkou Renatou Kalenskou.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies