VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Československo bylo pro slovenského rodáka jeden stát, jeden domov

Byšice - Slovenský rodák Juraj Brnula vzpomíná na dobu, kdy bylo Česko a Slovensko jeden stát. Od chvíle, kdy mladého brance ze slovenské Galanty odvezl vlak do Slaného na Kladensku, odkud se pak dostal k vojenskému útvaru v Byšicích na Mělnicku, uplynulo čtyřiadvacet let.

5.1.2013
SDÍLEJ:

Jako kluk si Juraj Brnula přál třistapadesátku Jawu. Chtěl si ji koupit po návratu z vojny, nakonec se ale usadil v Čechách a z motorky sešlo. Sen si splnil až po dvaceti letech.Foto: Foto: Deník/Jiří Říha

„Když jsem šel na vojnu do Čech, necítil jsem se jako v cizině, bral jsem to jako jednu republiku, jeden domov," vzpomíná na chvíle, kdy opouštěl rodné Slovensko. Tehdy devatenáctiletý Juraj Brnula ještě netušil, že se stovky kilometrů od domova usadí a k rodičům bude jezdit jen párkrát do roka. A už vůbec by ho nenapadlo, že se za pár let Československo rozdělí na dva samostatné státy.

Nyní je Juraj Brnula šťastně ženatý, má dvě dospělé děti Mariku a Jiřího, a Byšice jsou jeho druhým domovem. Přestože má už řadu let české státní občanství, na své rodné Slovensko nedá dopustit. O to víc ho mrzelo, když se v lednu roku 1993 Česko a Slovensko staly samostatnými pojmy a mezi oběma státy vyrostly bariéry, střežené hranice.

„Rozdělení byl výplod mysli pánů Klause a Mečiara, nešlo o hlas lidu. Lhal bych ale, kdybych řekl, že jsme brečeli, až takové to nebylo. Samozřejmě nás to ale mrzelo," vzpomíná Juraj Brnula, který měl v době státního rozvodu v Byšicích už vlastní rodinu.

Ještě před rozdělením Československa si Juraj Brnula vybral, že se stane už navždy Čechem. „Věděl jsem, že už tu natrvalo zůstanu. Měl jsem dcerku, která se narodila v Mělníku, a bydleli jsme v Byšicích. Zvolil jsem proto občanství České republiky, což byl nutný krok," pokračuje ve vyprávění.

Teď se na osamostatnění obou středoevropských státečků dívá z jiného úhlu pohledu. „S odstupem času musím říct, že je dobře, že k rozdělení došlo. Bůh ví, jak dlouho by trvaly různé tlaky, které by k tomuto kroku směřovaly, jak dlouho by se řešily různé národnostní problémy, a nikam by to stejně nevedlo. Teď, po těch dvaceti letech, můžeme objektivně hodnotit a srovnávat. Na Slovensku se měli hodně dlouho špatně, ale to se nakonec změnilo a podle mě jsou teď v mnoha věcech před námi," domnívá se rodák z malého slovenského města Sládkovičovo.

Rozdělení republiky s sebou přineslo různá negativa. Ta ale přišla až časem. Pro Juraje Brnulu se kromě toho, že začal mluvit česky a namísto ve slovenské Galantě bydlel v českých Byšicích, z počátku v podstatě nic nezměnilo.

„Měl jsem ale zvláštní pocit, když jsem jel na Slovensko za rodiči a musel jsem projet přes dvě kontroly. Navíc se do vybudování hraničních přechodů investovala na obou stranách spousta peněz a za pár let se hranice stejně otevřely," říká a dodává, že doma je sice v Byšicích, ale slovo domov pro něho znamená i byt v panelovém domě na Slovensku, kde žije jeho maminka. „Mám prostě dva domovy…"

Při vzpomínkách na domov ve slovenské Galantě se Juraji Brnulovi vybaví den, kdy jel za rodiči s manželkou a dvěma dětmi. Právě tehdy, v polovině devadesátých let minulého století, nechybělo mnoho a na území sousedního, tenkrát už cizího státu se nedostali.

„Celníci na české straně hranic zjistili, že nemáme děti zapsané v občanských průkazech. Český celník nakonec řekl, že nás dál pustí, ale že máme počítat s tím, že na slovenské straně nás vrátí zpátky. A měl pravdu," popisuje nepříjemnou příhodu, které se dnes už jen směje.

Tři sta kilometrů od domova. Sto kilometrů do Galanty. „Řekli jsme si, že to zkusíme." Slovák na druhé straně hranice chtěl rodinu z Byšic opravdu poslat domů.

„Dohadovali jsme se asi dvacet minut, až se manželka rozbrečela," pokračuje Juraj Brnula. Ve chvíli, kdy už skoro sedali do auta a stáčeli kola směrem na Byšice, ale řekl rozhodující větu: „Naši říkali, že Slováci budou mít problém a nikam nás nepustí." A celník odvětil: „Choďte, aby ste nepovedali, že sú na vás Slováci zlí."

Další z negativních dopadů rozdělení Československa se dostavil ve chvíli, kdy Brnulovi řešili dědické řízení. „Když zemřel taťka, museli jsme se vypořádat s dědickým řízením. A to bylo zase o to komplikovanější, že už jsme nežili v jednom státě, ale vlastně v cizině," zdůrazňuje muž, který se stále cítí být Čechoslovákem.

Hezky česky…

Jak se vlastně Juraj Brnula popasoval s češtinou? „Česky jsem se naučil rychle. Už když jsem dosluhoval vojenskou službu, tak jsme mezi sebou s kluky mluvili tak nějak československy. Česky jsem mluvil i kvůli dětem, nechtěl jsem jim v hlavě dělat zmatek. Když ale přijedu domů na Slovensko za mamkou, tak se s ní snažím bavit slovensky," říká Juraj Brnula a dodává, že mluvit čistě slovensky už v podstatě neumí, protože se mu do řeči prolíná spousta českých výrazů.

Horší to prý ale bylo s pravopisem. „Česky jsem se ještě nenaučil a slovensky už jsem zapomněl," směje se. I s pravopisem se ale musel poprat, především když mu obyvatelé Byšic dali důvěru a zvolili si ho starostou obce. A to dokonce třikrát po sobě. „Ze začátku jsem si raději nechávat kontrolovat úřední korespondenci, abych neudělal ostudu. Pokud bych ale měl teď napsat dopis ve slovenštině, asi by to šlo hodně těžko, už mi toho dost vypadlo," vysvětluje.

Na slovenštinu ale Juraj Brnula nezanevřel. Rád se podívá na slovenský film nebo si pustí slovenskou muziku. „Slovenština se mi líbí dodnes, rád si poslechnu třeba Mira Žbirku nebo Elány, ze všeho nejradši mám ale Karla Gotta," říká s úsměvem.

Dceru Mariku ani syna Jirku táta mluvit slovensky nenutil, přesto jeho rodnému jazyku, na rozdíl od většiny svých současníků, dobře rozumějí. Několikrát za rok totiž jezdí za rodinou na Slovensko.

Vizitka
Je mu 43 let, narodil se na Slovensku, do deseti let žil s rodinou ve městě Sládkovičovo, odkud se pak přestěhovali do nedaleké Galanty. V 19 letech šel na vojnu, kterou si odsloužil v Byšicích, kde se nakonec natrvalo usadil a založil rodinu. Je ženatý, má dceru Mariku a syna Jiřího. Vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou. Po vojně pracoval osm let ve Vitaně, od roku 1998 do roku 2010 byl starostou Byšic. Nyní pracuje v mělnické firmě jako vedoucí dopravy. Jeho hlavní vášní jsou motocykly.

Autor: Jiří Říha

5.1.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Stojící tramvaje. Ilustrační foto.
AKTUALIZOVÁNO
7

Prahu postihly rozsáhlé výpadky elektřiny, nejezdily tramvaje

A skuteční vítězové - film Moonlight.
AKTUALIZOVÁNO
2 15

Předávání Oscarů: Nejlepším filmem je La La Land. Ne! Je to Moonlight

DOTYK.CZ

Jako po válce. Podívejte se na kdysi výstavní čtvrť v Ostravě

Třeba to opravit a ne opustit! Těžko říci, zda sprejeři říkající si Deroj a Breck mysleli tyto slova vážně či ironicky. Nastříkali je každopádně mezi ruiny, které kdysi bývaly výstavními činžáky pro železničáře.

AKTUALIZUJEME

Hejtman Olomouckého kraje Košta odvolán, vládnout by měl Okleštěk

Krajští zastupitelé na svém pondělním zasedání hlasovali o odvolání Oty Košty (ANO). Na programu měli i volbu jeho nástupce.

AKTUALIZOVÁNO

Vraždu novorozence potrestal soud 15 lety vězení

Za vraždu novorozence potrestal dnes ústecký krajský soud ženu ze Štětí na Litoměřicku patnácti lety vězení. Matka dvou dětí těhotenství tajila, dítě porodila doma a životaschopného chlapce uložila do igelitové tašky, uvedla obžaloba. Tělíčko našel o měsíc později na poli traktorista.

Student z Brna vymyslel jedinečný výpočet. Dostal cenu Wernera von Siemense

Už jako středoškolák chodil občas o prázdninách vypomáhat do Ústavu přístrojové techniky Akademie věd. „Hrozně mě to bavilo. Tak jsem u toho pak už zůstal," vzpomíná pětadvacetiletý Tomáš Pikálek. Jeho diplomové práci letos v únoru udělila porota prestižní cenu Wernera von Siemense pro mladé talentované vědce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies