VYBERTE SI REGION

Dělení Československa prožil slovenský Maďar už dvakrát

Pecerady - Dva rozchody Čechů se Slováky ze společného soužití v jednom státě už slovenský Maďar Ladislav Czafík z Pecerad na Benešovsku, prožil. Poprvé to bylo v roce 1939, podruhé před dvaceti lety. „Na první rozchod si nepamatuji," usmál se vitální senior narozený v květnu 1938.

6.1.2013
SDÍLEJ:

Dana a Ladislav Czafíkovi.Foto: Zdeněk Kellner

„Ten druhý samozřejmě pamatuji. Myslím ale, že to byla kravina," nešetří kritikou a současně se ptá, proč se politici napřed nezeptali lidí. „Pochybuji, že by to při referendu prošlo," je přesvědčený, i když zná reakci svého švagra ze Žiliny, horlivého příznivce samostatného Slovenska. „Ale na jižním Slovensku se lidé báli rozbrojů s potomky odsunutých Maďarů, a proto by určitě hlasovali pro zachování společného státu," je přesvědčený Ladislav Czafík.

Sám rozchod hodnotí i z hlediska hospodářství. „Čím větší je stát, tím lépe se hospodaří. Byly společné podniky a ty rozpad Československa rozbil," lituje. Jenže, stalo se. Ladislav Czafík se stal cizincem ve vlastní zemi. A s tím mu nastala také spousta starostí. Pro udělení českého občanství si musel pro benešovský úřad zajistit například výpis z rejstříku trestů.

„Žil jsem v Čechách v tu dobu už více než čtyřicet let a musel jsem o potvrzení beztrestnosti žádat úřad v Bánské Bystrici," směje se. Ale to nebyly jediné peripetie. Dopis s výpisem z rejstříku trestů poslal pak doporučeně i s originály oddacího a rodného listu na Okresní úřad do Galanty. „Dlouho mi nepřicházela žádná odpověď. Telefonicky jsem pak zjistil, že doklady nemohou najít. Napsal jsem jim proto dopis, který si za rámeček nedali. Po více než roce mi pak v Benešově české občanství přidělili bez potíží i bez toho, co jsem potřeboval ze Slovenska," potvrdil.

Při pozdějším setkání abiturientů galantského gymnázia se pak Ladislav Czafík osobně setkal i s úřednicí, s níž telefonicky hovořil o svých nenalezených dokladech. „Vysvětlovala, že se úřad stěhoval, proto se dokumenty ztratily. Ale mám spíš takový dojem, že se úředníci za každou cenu snažili, aby Slováci zůstali doma a neodcházeli do Čech. Asi po třech letech mi pak přišel od stejné úřednice dopis, že v případě, že budu mít zájem, mohu získat i slovenské občanství. To jsem samozřejmě už nechtěl," tvrdí Ladislav Czafík.

Na Slovensko pak směl jen s cestovním pasem. Na hranicích mu kontrolovali auto, ale tyto prvotní projevy důslednosti časem vymizely. Životní kotrmelce s rozdělením republiky, ale nebyly první, které Ladislava Czafíka potkaly.

Narodil se v jižní části Slovenska v Horných Salibách v okrese Galanta. V roce 1944 tam začal chodit do první třídy. Jak jinak, maďarské. Jiná tam tehdy ani nebyla. Jenže pak přišlo osvobození a likvidace Slovenského štátu. Kvůli tomu vlastně ani první třídu nedokončil. „Kvůli leteckým poplachům jsme pořád běhali ze školy domů," připomněl Ladislav Czafík.

Po obnovení Československa začal malý Laco chodit znovu do první třídy, tentokrát už slovenské. Zařazení tam, bylo prozíravé, i když jiné řešení se ani nenabízelo. Místo maďarské školy vznikla jen škola slovenská. Ta maďarská, pak znovu až po několika letech.

Tak, jako z Čech mizeli po válce za hranicemi nedobrovolně ze svých domovů Němci z pohraničí, také jižní Slovensko opouštěli z donucení tamní maďarští starousedlíci. „Odsunuti byli velcí sedláci, kteří měli přes dvacet hektarů půdy," vzpomíná Czafík na neutěšenou dobu. „Jenže také nepříliš majetní Maďaři, kteří mohli pracovat, byli odsunuti. Ne do Maďarska, ale do Čech," uvedl pamětník.

A právě to postihlo také rodinu Czafiků. Jejich novým domovem se stala obec Běsno, ležící nedaleko Podbořan na pomezí Ústeckého a Středočeského kraje. „Bydleli jsme tam dva roky a tam jsem začal znovu chodit do základní školy, do druhé třídy. Samozřejmě české," potvrdil Ladislav Czafík. „Byli jsme ale dutí. Nic jsme neznali. Učitelé z nás nic nemohli dostat. Trochu jsme uměli slovensky, ale překládat to v hlavě do češtiny, bylo pro nás tehdy hodně těžké," říká.

V únoru 1948 se směli slovenští občané vrátit do svých původních domovů. Jenž na Slovensku na ně už jejich vlastní domy nečekaly. „Domy odsunutých mezitím zabrali ti, co nic neměli," potvrzuje hořkou skutečnost Czafík s tím, že jeho rodina bydlela proto v podnájmech.

Už doma dokončil základní školu a v roce 1956 v nedaleké Galantě maturitou i nově založené slovenské gymnázium. Studium Vysoké školy báňské v Ostravě ale po úmrtí matky ani nezahájil. V Bratislavě pak absolvoval dvouletou strojírenskou nadstavbu. Sehnat práci nebylo ani v té době jednoduché. Pracovní příležitosti se „dávaly" na umístěnky. Ladislav Czafík si mohl vybrat ze tří míst. Brno a severní Čechy zamítl a vybral si pražskou Jawu.

„Jenže tam nám řekli, že nás nepotřebují. Skončili jsme proto v Jawě na Brodcích u Týnce nad Sázavou. Bydleli jsme u silnice na Zbořený Kostelec v dřevěné ubytovně nedaleko staré Jawy, kterou postavili ještě za války Němci, " uvedl Czafík. Právě tam, u Podhajského rybníka, se seznámil s Danou Matějíčkovou a protancoval s ní nejednu zábavu.

Jenže pak narukoval do armády. Tři měsíce vojenského přijímače strávil ve Spišském Podhradí na východním Slovensku. Dalších osm měsíců v důstojnické škole v Bruntálu. Zbytek vojny odkroutil jako člen ostrahy nové rafinérie Slovnaft v Bratislavě, zbrojovky v Dubnici na Váhem a také viaduktů na východním Slovensku.

Po vojně v roce 1960 se ale vrátil do Čech. Jeho milá Dana ho telefonicky informovala o tom, že týnecké slévárny Metaz zakládají výzkumné středisko pístů. Tam pak našel práci. Domů na Slovensko ho to už netáhlo. „Už za rok jsme měli svatbu a za půl roku se nám narodil první syn Leoš," řekl Ladislav s tím, že v Peceradech přestavěli se ženou dům po jejích rodičích a z radosti si pořídili v roce 1965 druhého syna Libora.

Ladislava Czafíka zná na Týnecku kde, kdo. Hrál fotbal za Pecerady a po skončení aktivní sportovní činnosti se staral o chod fotbalového Sokola jako jednatel. Fotbal v Peceradech ho stále zajímá, i když jako funkcionář loni skončil.

Vizitka
Ladislav Czafík (na matrice udělali chybu, otcovo příjmení se správně psalo Czafik, synovec ze Slovenska se ale po zásahu matrikářů dokonce píše jen Cafik) se narodil v první Československé republice v Horných Salibách v okrese Galanta 23. května 1938. Jeho otec sloužil jako důstojník v Československé armádě v České Třebové. Během druhé světové války vyrůstal Ladislav Czafík ve Slovenskom štáte. Poté žil znovu v Československu a od rozdělení obou států 1. 1. 1993 pak už jen v Česku. S manželkou Danou bydlí od začátku společného života v Peceradech, mají dva dospělé syny Leoše a Libora a jsou také šestinásobnými prarodiči. Za jeho dlouholetou činnost na poli sportu ho na konci loňska ocenilo město Týnec nad Sázavou titulem Významný občan.

Autor: Zdeněk Kellner

6.1.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

„Autobusák" zpříjemnil spoustě lidí jeden den. Nápad ocenil i ředitel DPO

Neobvyklá středeční oslava 27. narozenin šoféra Dopravního podniku Ostrava (DPO) vyvolala nebývalý ohlas. Informace o Martinu Plačkovi, jenž pasažérům ve voze rozvěšel bonbony, oslovila do včerejšího poledne jen na facebooku Deníku 222 tisíc čtenářů.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies