Před vojáky stála jediná priorita - splnit úkoly speciální tělesné přípravy a takzvaně přežít v extrémních podmínkách.

V průměru tři hodiny spánku na jeden den byly dostatečnou odměnou za zvládnutí nočních přesunů. Ty vojáci absolvovali s třicetikilovým batohem na zádech a se zbraní v ruce.

Pro krátký relax si museli v mokrém sněhu narychlo zbudovat přístřešky pro přenocování. Někteří ani nezabrali a už zase museli dál. Časový harmonogram a tým instruktorů pod vedením náčelníka skupiny přípravy oddílu poručíka Radka Vodičky byl totiž neúprosný.

Hluboké sněhové pláně dělostřelečtí průzkumníci zdolávali na sněžnicích a dvacetimetrový skalní masív na Jindřichově skále slanili i s materiálem. Po ošetření simulované amputace dolní končetiny rychle vytvořili nosítka z přírodních materiálů a svého kolegu dopravili do bezpečí. Tam přivolali Medevac.

Každý průzkumník v průběhu přežití také absolvoval výcvik v boji zblízka s nožem a se střelnou zbraní, zrychlený přesun s překonáním vodního toku a simulované navedení dělostřelecké palby do určeného sektoru (tzv. „call for fire").

Výcvik probíhal jako v reálném bojovém nasazení. Na tvářích vojáků se v posledních hodinách nedala přehlédnout únava. Někteří si sáhli až na samé dno svých fyzických a psychických sil. Všichni však vydrželi a sami sobě i svým kolegům z jednotky dokázali, že jsou vojáky na svém místě.

„V průběhu výcviku jste všichni přistupovali k plnění úkolů nadmíru aktivně i přes vědomí, že to bude bolet. Nejvíce chci vyzdvihnout vaši vzájemnou spolupráci a podporu v rámci jednotky a také to, že jste extrémní zatížení kompenzovali udržováním dobré nálady, čímž jste motivovali ostatní, kteří právě prožívali krizi," na závěr zhodnotil výkon průzkumníků poručík Vodička. 

kpt. Michal Abrhám