Založili občanské sdružení Strniště, které se snaží o seznámení dětí se životním prostředím. Také pořádají jazykové, sportovní a kulturní akce. Mottem tohoto sdružení je, že všichni v životě si můžou a potřebují hrát, kutálet se, válet se, žbluňkat, toulat se, hihňat se a potulovat se. Nejen o sdružení, ale také o tom, jaké to je, v dnešní době vychovávat pět dětí, jsem si povídala s Dušanem Šustkem.

Jak se máte?

Mám se tak nějak vánočně a dnes trochu uspěchaně, večer máme na faře dětské divadelní představení. Každý rok jsme to měli již od tří hodin, ale letos jsme to přesunuli až na šestou večer, aby se všichni stačili přesunout od příbuzných a také z mší. Jen doufám, že sem všichni po těch namrzlých sinicích dokloužou.

Vím, že představení bývalo v místní bývalé hospodě.

Ano, to je pravda, ale už dva roky ho míváme na faře, hostinec je bohužel skoro na spadnutí. Také jsme vždy mívali dvě představení, na Silvestra a v červnu na konci školního roku, ale zredukovali jsme to jen na to zimní. Sem totiž jaro přichází později, ale když přijde, jsou děcka rádi, že můžou lítat venku a v červnu už se nikomu zkoušet nechce.

Co vaše sdružení? Strniště – společnost životního prostoru a vzdělávání?

Funguje. Snažíme se. Věnujeme se hlavně dětem, ale také tomu, aby na těchto malých a zastrčených vesnicích, kde není ani pořádně obchod nebo hospoda, fungovalo nějaké společenské dění, aby se rodiny mezi sebou stýkaly, děti spolu hrály, aby se vytvářelo nějaké společenství lidí, které spolu komunikuje a tráví čas. Jinak než jen u televize nebo nakupováním.

Kdy jste vlastně Strniště založili?

Strniště vzniklo v roce 2007. To už jsme tady v Košicích s manželkou bydleli několikátým rokem. Šlo nám hlavně o to, abychom mohli vytvářet životní prostor a vzdělávání pro děti a ty také seznamovat s životním prostředím. Naučit je mít k němu vztah i k celé přírodě. Naučit je, že pokud se k přírodě chovají dobře, může jim toho i spoustu dát.

Jak se dá zkombinovat výchova pěti dětí, zaměstnání a vedení dramatického kroužku?

Tak především, že těch dětí do kroužku chodí. Ale i děcka z okolních vesnic. Dramatický kroužek jsem založil v roce 2006 a společně jsme už odehráli takových patnáct, šestnáct pohádek. Chtěl jsem tak trochu navázat na místní ochotnický spolek Přemysl, který byl založen roku 1905, a fungoval asi tak do padesátých let minulého století. Pak ho komunisté zatrhli.

Vaše manželka učí děti doma.

Docela neobvyklé.
 Neobvyklé možná, ale nám se to líbí. Spousta lidí má předsudky, jako že jsou děti sociálně izolované, ale to je nesmysl. Každý den jezdí do Kutné Hory nebo do Kolína na různé zájmové kroužky nebo do hudebky. Domácí školství má spoustu výhod, dokáže se dětem individuálně přizpůsobit, protože každé dítě se vyvíjí jinak. A jde to i lépe časově zkombinovat.

A jak jsou staré?

Nejstarší Aničce je dvanáct, ta už dochází na gymnázium, nejmladšímu Jakoubkovi bylo teď pět let.