VYBERTE SI REGION

Fleky pěstounku nerozhází, ale musí být rázná

Šanov /ROZHOVOR/ - Spousta dětí a spousta zvířat. U Zemanových v domku uprostřed Šanova u Rakovníka se rozhodně nenudí. Manželé, kteří mají z předchozích manželství čtyři děti, mají společného syna Tomáše. Protože jim ale bylo smutno, rozhodli se vzít si další děti do pěstounské péče. Dneska mají dohromady celkem devět dětí.

14.3.2015
SDÍLEJ:

Když bylo dvěma bratrům doma smutno, rozhodli se Zemanovi adoptovat holčičku, nakonec do rodiny přibyly rovnou tři.Foto: DENÍK/Pavla Janoušková

Šestačtyřicetiletá Magdaléna Zemanová přirovnává dobu před osvojením jako těhotenství. Byla těhotná myšlenkou, že budou mít doma další děti. A těšila se, ačkoliv novela zákona 
o pěstounské péči jí situaci moc neulehčila.

Proč jste se rozhodla pro pěstounskou péči?

S mým mužem jsme byli oba rozvedení a měli po dvou dětech. Potom jsme si pořídili Tomáše, jenže děti od něj byly starší o deset let. Vyrostly, odešly a žijí svůj život. Zbyl nám jenom Tomáš a bylo to divné. Chtěl bratra, aby nebyl sám.

Neuvažovali jste o adopci?

To bychom byli dříve v důchodu. Nechtěli jsme miminko, ale jinak jsme žádné nároky neměli. Nemohli bychom přijmout dítě na vozíčku, protože máme všude schody. Také by dítě nemohlo mít alergii, protože máme zvířata. Pravda je, že jsme chtěli kluka, aby Tomáš měl bratra.

Přišly vám přípravy dlouhé?

Ano, ale jinak to nebyl problém. Dokonce se nás ptali na zajímavé věci, jak spolu vycházíme a jak často se líbáme. Tím, že už jsme měli děti, neměli jsme obavy jako někteří lidé dneska, že nás nevyberou. Zřejmě jsem ve své naivitě ani nepředpokládala, že by nás nevzali. Proč by nás nechtěli?

Roční příprava 
na pěstounství

Za jak dlouho jste se setkali 
s vaším dalším synem?

Po roční přípravě nám za tři měsíce volali, že pro nás mají Jirku. Byly mu tenkrát čtyři roky. Ukázali nám jeho okopírovanou fotku na žlutém papíru. Nebylo na ní nic poznat. Můj muž říkal, že to není možné.

Přistupoval k tomu odlišně
než vy?

Nebylo to u něj takové, že by se jednou ráno probudil
a řekl, že adoptujeme dítě.
U pěstounů je to tak, že se na ženu navalí hormony a je těhotná touhou.

Pamatujete si na první setkání 
s Jirkou?

Tomáš si ho hned chtěl odvést domů, když jsme se na něj před šesti lety jeli poprvé podívat. Samozřejmě to nešlo hned, 
a tak jsme za ním jezdili. První setkání bylo o tom, že s námi půjde na procházku, ale vysvětlil nám, že má svého tatínka. To víte, děti mají svoje rodiče, ale nejde se připravit na všechny situace, co říct 
a odpovědět.

Jak vám to s Jirkou po šesti letech jde?

Jirka se dobře učí a vždycky byl bezvadný a hodný kluk. Teď nám jde do puberty, ale jinak je fajn.

Proč jste se rozhodla mít 
další dítě?

Nabyla jsem dojmu, že všechny děti jsou takhle úžasné. A chyběla nám holčička. Uvědomila jsem si, že bychom museli přípravy absolvovat znovu, ale už to po nás naštěstí nechtěli. Jen děti šly na pohovor k psychologovi. S dalším dítětem souhlasily, ale nechtěly miminko.

Trvalo hledání opět dlouho?

Čekali jsme tentokrát hodně dlouho. Byla jsem netrpělivá. Zdálo se mi, že dětí je mraky, tak proč 
s tím váhat. Pořád jsem všude otravovala a nakonec jsem za zády svého muže napsala rozhodnutí, že to může být i sourozenecká dvojice. Myslím si, že to nebral jako ohrožení. Nakonec nám volali, že pro nás mají holčičky tři.

Co na to váš muž?

Když jsme se na holky jeli podívat, bylo to jiné než 
s Jirkou. Ten byl jako můj stín a chodil všude se mnou. Holky to měly obráceně. Když jsme přijeli do Klokánku, prohnaly se tam tři smrště, které se nalepily na mého muže. Tím pádem to bylo všechno vyřízené. Už neprotestoval.

Doma to musela být velká změna, protože tři děvčata zasáhnou do chodu domácnosti, ne?

Brali jsme si je domů. Jestliže u Jirky to bylo snadné, u holek to bylo strašně těžké. Za prvé tím, že jsou tři, a za druhé, že mají strašnou minulost. Jirka má svého tátu, kterého má rád, ale nemůže se o něj starat. U holek to bylo jinak. Jejich následky byly složité.

Zasáhla do vašeho života novela o pěstounské péči, která nařídila, že s dětmi může být doma jen jeden z rodičů?

Řekli jsme, že přijmeme holčičky, které jsou náročné na výchovu a péči o zdraví
s tím, že na to budeme dva. Holky potřebují odborné doktory a já mám jen dvě ruce. Kvůli novele nemůžeme být doma oba a zůstalo všechno jenom na mě.

Jak vám to ztížilo situaci?

Ráda bych půjčila děti někomu, kdo to vymyslel. Vím, že nechtějí, aby vznikaly velké rodiny, ale co se sourozeneckými skupinami? Vnímám to jako podraz. Znám rodiny, které mají šest dětí 
a z toho dvě s handicapem. Jak je možné, že nás nechali 
s dětmi za jiných podmínek…

Vidíte v novele i pozitiva?

Přinesla i spoustu dobrých věcí, jako pěstouny na přechodnou dobu. Hlavně u miminek, ne u starších dětí. Chtělo by to také, aby se narovnaly peníze mezi přechodnými a dlouhodobými pěstouny.

A jak zvládáte starat se o tři sestry a dva bratry najednou?

Holky byly se mnou doma a pak nastoupily do předškoláčku. Anička k nám přišla 
s diagnózou mentální retardace, zbylé dvě mají lehkou variantu. Do první třídy to holkám moc nešlo, ale udělaly velký pokrok a nastoupily do Základní školy v Šanově. Róza si zopakovala první třídu a obě mají asistenty. Přejeme si, aby prolezly s odřenýma ušima základní školu.

Proč?

Myslím si, že pořád lepší základní škola, než jedničky ze speciální školy. Za předpokladu, že tam budou rády, budou tam mít kamarádky 
a budou tam šťastné. Jinak by jezdily do speciální školy do Rakovníka.

Co jim dá základní škola navíc?

Holkám chybí sociální vztahy a takzvaná normálnost. Potřebujeme, aby měly kamarádky, aby se pohybovaly co nejvíce v šedém průměru a naučily se žít normální život. Možná by byly ve speciálce hvězdy, ale i tam se děti potýkají 
s problémy. 
V základní škole je ostatní potáhnou.

Jde jim to tam zatím?

Někdy se stane, že nestihneme úkoly. Když byly naše děti malé, možná bych si něco vymyslela, ale dneska už ne. Napíšu, že jsme to nestihli, zapomněli jsme na to, nebo že lístky na oběd sežral pes. Nemám vůbec potřebu se obhajovat před někým, protože nikdo neví, jaké to je.

Vidíte u holek posun?

Myslím si, že se hrozně zlepšily a naučily se spoustu věcí. Když k nám Jirka přišel z dětského domova, byl vycvičený a strašně ochotný. Sám od sebe se česal, myl 
a uklízel. To všechno je pryč, protože nemá pocit ohrožení a nemusí se ukazovat jako nejlepší. Přece ale je od přírody hodný.

Jak vypadá váš denní režim?

Když je úplně volno a nemusíme k žádnému doktorovi nebo na úřad, vzbudím je ráno. Pak je zase vzbudím a vstávají. Tady jezdí autobus po sedmé hodině, a tak jim zvoní už o půl osmé. Všichni odejdou a Anička čeká na svozové auto, které ji odveze do speciální školky. Pak chodíme se psy ven, máme tu nové hřiště a chodíme k rybníku.

Máte i společné koníčky?

V létě jsme si dělali herbáře a jezdíme na hory. O jarních prázdninách jsme naplánovali holkám lyžařskou školku. Kluci jezdí oba dva na snowboardech.

Pěstouni mají mít 
i jiné zájmy než děti

Změnilo vás pěstounství?

Dneska už mě věci, které by mě rozčílily tenkrát, nerozčílí. Musím rozlišovat, co je důležité. Nějaký flek mě nerozhází, ale také musím být rázná, protože je nás hodně. Můj muž se ale stal popelářem kvůli dětem, aby mohl odjíždět ve tři ráno a vracet se k nim po poledni.

Šla byste do toho znovu?

Dneska už vím, jaké mám děti, a s těmi zkušenostmi bych do toho šla. Kdyby mi někdo tenkrát řekl to, co vím už teď, stejně bych si nedala pokoj. V dané chvíli si totiž člověk myslí, že vše zvládne. Rozhodně neplánujeme přijmout další dítě. Je to strop mých možností a schopností. Bylo by to na úkor všeho a nebyla by to pomoc. Až budou holky velké, můžeme jít do hostitelské péče.

Co byste poradila budoucím pěstounům?

Pěstoun je také člověk. Nemůžeme jenom žít pro děti. Mám ráda svoje děti a žádný rozdíl mezi nimi nevidím, ale ony jednou odejdou. Vrátí se třeba na oběd, časem i pro radu a budou si žít svůj život. A mě by potom nic nezbylo. Za deset let budou velké a my tu budeme s mužem sedět a nebudeme mít žádné společné zájmy. Pokud si to pěstounské rodiny nebudují při dětech, budou jednou koukat.

Je to poslání být pěstounkou?

Být pěstounskou mámou znamená, být stále na stráži 
a v pohotovosti.

Autor: Pavla Janoušková Mgr.

14.3.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Starosta Příbrami: Krampuslauf? Žádná akce nevyvolala tolik diskuzí

Příbram - Žádná společenská akce v historii Příbrami nevyvolala tolik diskuzí, a to před jejím konáním, i po jejím skončení. Ať už si lidé o ní myslí cokoli, byla bezesporu vyvrcholením letošních oslav 800. výročí založení města. Jaké je ohlédnutí starosty Příbrami Jindřicha Vařeky po Krampuslaufu?

Ve Sněmovně opět zasedla komise k policii, má dokončit výslechy

Praha - Ve Sněmovně zasedla dnes odpoledne na další schůzi vyšetřovací komise ke sporné reorganizaci policie. Na programu jsou zejména poslední výslechy svědků. Před komisí nyní vypovídá policejní prezident Tomáš Tuhý, po něm dorazí olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištvan a někdejší Tuhého náměstek Zdeněk Laube. Komise by dnes měla výslechy dokončit.

EET padá na zákazníky, restaurace zdražují

Berounsko - V jaké míře zasahuje nová povinnost elektronické evidence tržeb hospodským do provozu restaurací? Je jim na obtíž, nebo se s ní po sedmi dnech už sžili? Na Berounsku převažují zastánci prvního názoru.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies