VYBERTE SI REGION

Horolezec Mašek: Na K2 už vládnou jiné časy, je to zkrocená hora

Mladá Boleslav /ROZHOVOR/ - Dva týdny po návratu z ostře sledované expedice K2, která znamenala pro české horolezectví výrazný úspěch, se boleslavský horolezec Petr Mašek ohlíží zpět.

25.8.2014
SDÍLEJ:

Oslava po návratu do základního tábora (Petr Mašek uprostřed)Foto: radekjarosnak2.cz

Pro něj osobně má záludná osmitisícovka K2 i nadále mírně hořkou příchuť, tentokrát byl ovšem ze všech svých dosavadních pokusů vrcholu nejblíž. Nejblíž byl ovšem také smrti, sestup v prudké vichřici i koketování s výškovou nemocí patří k zážitkům, které se nezapomínají.

Boleslavský horolezec byl součástí expedice K2, díky níž Radek Jaroš jako první Čech získal Korunu Himaláje. Byl u velkého úspěchu svého horolezeckého kamaráda, která prožívala celá země. On měl ale téměř u cíle trochu smůlu.

Petr Mašek sice na K2 nevystoupil, ale podle svých slov to nebere jako nějaký obrovský neúspěch. „Potřeboval jsem lepší aklimatizaci, na vrchol jsme lezli vlastně už na druhý pokus, to je neobvykle rychlé nejen na K2," vysvětluje boleslavský horolezec hlavní příčinu toho, proč byl nucen pár set metrů pod vrcholem výstup vzdát.

Přesto ale prý převažují pozitivní dojmy, zkrátka byl u toho, když Radek Jaroš jako první Čech v historii zkompletoval výstup na všechny osmitisícovky světa a stal se tak držitelem pomyslné trofeje, zvané Koruna Himaláje. Bez kyslíku se podařilo zdolat nejvyšší světové vrcholy jen čtrnácti lidem.

„Jsem rád, že jsme ho s Honzou Trávníčkem doprovodili, i když ten finiš nebyl podle mých představ," říká Petr Mašek. Rozhodnutí vrátit se dolů z výšky 8300 metrů sice nebylo jednoduché, ale nejsilnější dojem v něm stejně zanechal první sestup z aklimatizačního výstupu, kdy se s omrzlýma rukama vracel do prvního výškového tábora.

A největší překvapení cesty? „Divili jsme se, protože z K2 už se pomalu stává komerční hora, trošku se bojím, že to za chvíli bude jako na Mount Everestu," tvrdí horolezec, který neuznává lezení s pomocí kyslíku.

Radek Jaroš, Petr Mašek a Honza Trávníček v základním táboře po návratu z první cesty do stěny K2

Zklamání přišlo, ale K2 už taky není, co bývala

Zprávy z vašeho výstupu byly na začátku hodně pozitivní, pak ale přišly omrzlé prsty na rukou. Máte s omrzlinami zkušenost už z minulosti a jak to teď vypadá?

Už se to lepší, pomohla mi hodně sauna. Navíc jsme si s manželkou minulý týden dopřáli tři dny v lázních, to jsem si vždycky přál a nikdy jsem to nezažil. Zkušenosti s omrzlinami ale mám už z výstupu na Sisha Pangmu před deseti lety, takže vím, že to chvilku trvá, než se to zase vrátí do normálu. V tuhle chvíli necítím poslední články prsteníčků a prostředníčků na obou rukou, ale bude to dobré.

Váhal jste kvůli omrzlinám i s vrcholovým pokusem?

Popravdě jsem přemýšlel o tom, jestli si to s těma rukama můžu dovolit. Ale byl jsem rozhodnutý, že půjdu, a pokud by se to začalo zhoršovat, otočil bych to a mazal dolů. Navíc jsem měl super servis, protože kluci cestou vařili, abych ty ruce mohl šetřit takže já jsem se válel v rukavičkách ve stanu (směje se). Nakonec to ale nebyly ruce, co mě poslalo zpátky…

Tady se nabízí otázka, jak ten okamžik přišel, kdy jste si řekl, že dál to nepůjde? Je těžké tohle rozhodnutí udělat, když cíl je tak blízko?

Uvědomil jsem si, že asi nejsem úplně v pořádku, když jsem začal vidět rozmazaně. Zavolal jsem na Radka, který byl pár desítek metrů ode mě, a čekal jsem, kdo se otočí prostě jsem ho neviděl, nevěděl jsem, který z těch lidí je on. Asi tam byla i nějaká dezorientace v čase, aspoň mi to kluci říkali, jenže tam nahoře ten mozek funguje trošku jinak, takže je dost těžké si touvědomit. Ale pak už na mě i Radek křičel a prosil mě, abych se vrátil.

Bylo to v tu chvíli velké zklamání?

Tam nahoře? To ne, já jsem si totiž nepřipustil, že to je konec. Prostě jsem si říkal, že to zkusím znovu, že budu skvěle aklimatizovanej, přece jen jsem byl ve výšce 8 300 metrů. Až teprve po pár dnech mi zpětně došlo, že to už v tu chvíli byl nesmysl, na K2 opravné pokusy nebývají. Už tak bylo letos počasí extrémně příznivé, jsou roky, kdy hora nepustí na vrchol nikoho.

Letos se výstup podařil snad rekordnímu počtu horolezců, mrzí to o to víc?

Abych pravdu řekl, mrzí to sice jako každý neúspěch, ale když jsem viděl, jak to tam teď chodí, tolik zklamaný nejsem. Kulantně řečeno, K2 už taky ovládla komerce. Byla tam velká nepálská expedice, která si pro klienty přivezla 15 šerpů. Ti to malinko usnadnili i nám ostatním, protože bylo zafixováno. Trošku to tam začíná vypadat jako na Everestu. Navíc 60 procent lidí vystoupalo na vrchol s kyslíkem, to tu horu „srazí" zhruba o dva kilometry.

Byla to tedy hlavně pro Radka Jaroše taková satisfakce za předchozí pokusy, které vám rozhodně nikdo neusnadňoval?

Bereme to tak, my už jsme si tam své odmakali, a to několikrát. Fixovali jsme lana pro ostatní, ať už to bylo v Česenově nebo v Abruzziho pilíři, to k tomu lezení patří, ale na rozdíl od současného stavu jsme si samozřejmě nikomu o peníze neříkali. Zklamání bylo asi díky tomu menší, ta hora už je spoutaná, zkrocená. Proti lidem už vlastně umí bojovat jen počasím.

Máte už teď jasno, jestli se o K2 ještě někdy pokusíte?

Říká se „nikdy neříkej nikdy", ale v dohledné době se tam vrátit nechci. Muselo by to být trošku jinak, představoval bych si větší tým třeba osmi lidí, a lézt nahoru jinou cestou. Protože možnost, že budu cestou na vrchol ošlapovat někde čtyři hodině „ve frontě", to ne. Když mám být úplně upřímný, přestože výstup na tuhle horu je obrovský sportovní výkon, navíc bez kyslíku vážně úctyhodný, za nějaký velký výkon lezecký už se to považovat nedá. Dneska na K2 de facto nepotřebuješ cepín! To už pro mě není.

Navíc už ji asi docela dobře znáte, možná jako málokterou horu?

Nedávno mě napadlo to spočítat. Já jsem na K2 do stěny nastupoval už asi osmnáctkrát. A když sečtu výstupy a sestupy, našlapal jsem po té hoře zhruba pětadvacet kilometrů. I proto je možná čas přesunout se jinam, ne?

A jaké jsou vaše dojmy z Pákistánu jako takového, už jste tam byl poněkolikáté, že?

Jestli to mám shrnout jednou větou, Pákistán už mě moc nebaví. Byl jsem tam asi popáté a poměry se tam podle mého spíš zhoršují. Infrastruktura je horší, jeden den v týdnu tam třeba nekoupíte benzín, takže nejezdí taxíky, vypínají proud, hospody jsou zrušené nebo zavřené, a každý se tam z člověka snaží dostat peníze, vybírají tam úplně za všechno. Ono to tam dvakrát přitažlivé nebylo nikdy, ale přijde mi, že teď to tam lidem spíš komplikují.

Nevyhnuli jste se ani obávané Karákoram Highway, že?

Bohužel, jet tam popáté, nebo kolikrát jsem tam vlastně byl, to už je dost otrava. Na druhou stranu je tam překrásná příroda, určitě je na co koukat, jedeš podél řeky Indus, která se stéká s Gilgitem a vidíš tam mezník, kde se dělí tři největší pohoří světa Himaláje, Karákoram a Hindúkuš, to všechno je nádhera.

Až se za pár let ohlédnete zpátky, co se vám vybaví při vzpomínce na tuhle expedici?

Jednoznačně sestup z druhého do prvního výškového tábora ve vichřici. To byl vlastně návrat z aklimatizačního výstupu, my jsem byli s Trávou o něco pomalejší než Radek Jaroš, a vlastně jsme na té hoře zůstali sami dva. Foukalo to silou 120 až 150 kilometrů v hodině, to je obrovský vítr. V tu chvíli jsem si říkal, že si dovedu představit, že tam někdo umrzne. Prostě už nemůžeš, sedneš si a hotovo… Navíc jsme už neměli ani jídlo, jeden jsme měli dvě nějaké müssli tyčinky, a druhý den už jen jednu. To se o nás báli i dole v základním táboře.

Asi je to brzo, ale přemýšlel jste už o tom, kam se vydáte příště?

Jasně! Já to prostě takhle mám, někdy plánuju i dva roky dopředu. Teď máme v plánu s Trávou jet na Čo Oju. To je šestá nejvyšší hora světa, technicky nejjednodušší a objektivně nejbezpečnější ze všech osmitisícovek.

Proč právě Čo Oju?

Už delší dobu slibuju jednomu svému kamarádovi, který by si rád výstup na osmitisícovku zkusil, že ho vezmu s sebou. A s Trávou jsme teď vymysleli, že sestavíme skupinu lidí, kteří jsou sice horolezci, ale nemají zkušenosti s osmitisícovkami a touží po tom. Předběžně by chtěl jet zase i Martin Havlena, Lucka Výborná se také nadchla a ještě chce jet i jeden z filmařů, co s námi byli na K2. Tak uvidíme.

Autor: Šárka Charousková

25.8.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Veslařský svět v černém. V Mařaticích pohřbili nadějného veslaře Michala Plocka

Uherské Hradiště – S juniorským mistrem Evropy i mistrem světa dvaadvacetiletým Michalem Plockem se přišly v pondělí 5. prosince rozloučil na jeho poslední cestě zhruba dvě stovky známých, přátel a rodinných příslušníků do obřadní síně hřbitovu v Uherském Hradišti, Mařaticích. Talentovaný veslař a nástupce Ondřeje Synka byl 28. listopadu nalezen mrtvý v loděnici pražské Dukly, za níž vesloval.

Vědci zkoumají léčbu nočních můr a běsů i pomocí vůní

Klecany (u Prahy) - Vědci z Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) v Klecanech u Prahy zkoumají léčbu nočních můr a běsů i pomocí vůní. Pracoviště je unikátní spektrem nabídky metod řešení poruch spánku, a to nejen v rámci ČR. Řada problémů se léčí nejen podáváním léků, ale zásadní jsou i psychoterapeutické postupy, říká vedoucí oddělení spánkové medicíny Jitka Bušková.

Technik z letounu s fotbalisty: Pád jsme nečekali, nikdo nekřičel

La Paz - Bolivijská vláda začala vyšetřovat podezření na nepravosti při udělení licence místní letecké společnosti LaMia, jejíž letoun minulý týden havaroval v Kolumbii s brazilskými fotbalisty. Příčinou neštěstí, při němž zemřelo 71 lidí, byl zřejmě nedostatek paliva. Informaci, že letadlo mělo udělat mezipřistání na dotankování, potvrdil dnes brazilské televizi Globo i přeživší technik Erwin Tumiri.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies