VYBRAT REGION
Zavřít mapu

„Mates" pomáhá lidem na druhý břeh už třiadvacet let

Zlenice /ROZHOVOR, FOTOGALERIE, VIDEO/ - Při vyřčení slova převozník mnohé v první chvíli napadne Charón, ze starověké řecké mytologie bůh, převozník duší řádně pohřbených nebožtíků do říše mrtvých přes řeku Styx do podsvětí.

13.8.2015
SDÍLEJ:

Mates převáží lidi z jednoho břehu řeky Sázavy ve Zlenicích na druhý už 23 let.Foto: Martina Křečková

 V našem případě je to ale muž z masa a kostí, který na pramici z plastu a s bidlem ze smrkového dřeva v rukou přepravuje ve Zlenicích, u zříceniny bývalého stejnojmenného hradu turisty už třiadvacet let z jednoho břehu řeky Sázavy na druhý.

„Tohle je plavidlo čtvrté kategorie na ruční pohon," představuje svůj dopravní prostředek dvaašedesátiletý Vladimír Matoušek, kterému nikde neřekne jinak, než Mates. Přesto na něj musel sloužit zkoušky. A prý nebyly vůbec jednoduché.

„Ono to zní možná legračně, že mám na řízení pramice papíry, ale přeci jen, vozím lidi," poznamenal Mates.

To za jeho předchůdců prý nic takového nebylo. Žádné zkoušky, pramice byly ze dřeva a převozníků bylo na řekách jako hub po dešti. Teď jich je dvacet a někteří mají svá plavidla dokonce na motor.

„Žádné lidské sádlo, ale benzín je pohání," uvedl s úsměvem Vladimír Matoušek, který má na obou svých stanovištích napsáno: „Pro přivolání převozníka hlasitě mávejte." V ten okamžik nastupuje šedovlasý muž s hustým knírem a roztomilým bříškem na svou loďku, aby vám pomohl se dostat suchou nohou přes Sázavu buď ke zřícenině hradu či slunečním lázním nebo naopak na opačný břeh k hotelu Kormorán.

Matesi, říkal jste, že převozničíte už třiadvacet let. Jak jste se k této, takřka vymírající profesi vlastně dostal?
Já žiji u vody od malička. Dřív nebylo běžné, že by děti jezdily na letní tábory, a tak jsem prázdniny trávil u řeky. Tehdy tady jezdívaly dvě lodě a já se to od těch převozníků naučil. Zhruba pět set metrů odtud tady totiž celý život bydlím.
No, a když zrenovovali hotel Kormorán, neměli převozníka. Přišli tedy zamnou, jestli bych to nevzal. A já souhlasil. Ten přívoz je tady nejméně už osmdesát let a tak jsem byl rád, že v té převoznické tradici mohu pokračovat.

Abyste mohl dělat převozníka, musel jste ale složit zkoušky…
To bylo tuším v roce 1992 a skládal jsem jak písemné a ústní testy, tak i praktické zkoušky. Nikdy bych nevěřil, že to bude tak složité. Ta knížka s testy je silnější než na řidičák.

Teď jste už v důchodu. Jaké je vaše původní povolání?
Mechanik v lokomotivním depu Praha – Vršovice. Ale já převozničil ještě, když jsem chodil do práce. Pracoval jsem na turnusy, takže jsem to dokázal nějak skloubit. To jsem byl mladší a měl na to sílu. Ovšem s přibývajícími roky mě to začalo zmáhat a obojí dělat už nešlo. I teď se tady střídáme dva.

Od kdy do kdy je převoznická sezóna?
Zhruba od Velikonoc do Václava. Tedy do konce září. Každý den od pondělí do neděle od 10 hodin do 19.30, v neděli jen do šesti. To je oficiální plavební řád. Ale znáte to. Když jsou tady lidé, někdy se mi pracovní doba protáhne až do devíti.

Letos je hodně velké sucho. Zažil jste to už někdy?
To ne. A nejen jako převozník, ale ani jako malé dítě. Jo, stalo se, že hladina o něco klesla, ale aby bylo koryto do půlky suché, to jsem ještě nezažil. A to je mi už dvaašedesát.
To jsem spíš zažil povodně. Ale takovýto katastrofický nedostatek vody opravdu ne.

Myslíte si, že bude ještě hladina klesat?
Obávám se, že ano. Tak uvidíme, jestli budu moct ještě o víkendu jezdit. Už teď jezdím z půlky koryta, a přestože je pramice typizovaná pro osm lidí, vozím tak dva, tři pasažéry. Měl bych moc velký ponor a zůstal bych někde viset.

Co převozníka bolí nejvíc? Ruce, záda, …?
Nejdřív, než se to naučíte, vás bolí všechno. Potom, dokud jste mladý a v plné síle nic, a nakonec ke stáru zase všechno.

Z jakého materiálu je pramice?
Dřív byly dřevěné, ale jejich údržba byla nákladná a zdlouhavá. Rok, co rok jsme s opravami začínali už v lednu, abychom mohli na Velikonoce vyplout. Teď je z materiálu, z jakého se dělají bazény, a ta vydrží, při šetrném zacházení dvacet, třicet let a opravy jsou jen lehké.

Kolik převezete ročně turistů?
Tak to jsem nikdy nepočítal. Ale moc.

Jsou převozníci na vymření?
To víte, že ne. Na Sázavě, Berounce a Vltavě je nás dvacet, a každý rok pořádáme srazy. Například v roce 2012 se konal tady.

Máte nějakého následovníka?
Samozřejmě. Vnuka Samuela. Po prázdninách půjde teprve do první třídy, ale už to umí, má k tomu sklony a baví ho to.

Stalo se vám, že jste převážel nějakou slavnou nebo významnou osobu?
No jé, je. Spousty. Zpěvačku Janu Koubkovou, na ryby sem jezdí Tomáš Töpfer, … Dokonce moji předchůdci tady prý často převáželi generála Alexeje Čepičku. A jednou jsem převážel nějakého kapitána japonské válečné lodi.

Narazíte i na lidi, kteří jsou hulváti?
To víte, že ano. Ale já v roce 2009 ztratil sluch, takže nosím naslouchátko a moc je neslyším. Ale zrovna o víkendu zahodili nějací gauneři mému kolegovi, s kterým se střídám, bidla. Řeklo by se, obyčejný kus klacku. Ale najděte v lese dostatečně dlouhý a rovný smrkový klacek.

Měl jste někdy, lidově řečeno namále?
Loni jsem se topil. Když řeknu, že jsem přejel řeku deset tisíckrát, tak je to málo. A vidíte, málem jsem tu už nebyl. Patnáctého listopadu jsme měli schůzi místního občanské sdružení, a když jsem se večer vracel na druhý břeh domů, vyklopil jsem se. Jenomže jsem měl sebou manželku a já myslel, že zůstala ve vodě. Byla tma a já neviděl, že o kus dál vylezla na břeh. Začal jsem ji tedy hledat a přitom jsem ztratil kochleární implantát. Takže jsem neslyšel, že na mě volá. Mezitím jsem ale v té studené vodě natolik prokřehl, byl jsem tam prý dvě hodiny a začalo mi být všechno jedno. Probudil jsem se až v benešovské nemocnici na áru. Jim a záchranářům vděčím za život a moc jim za to děkuji.

Od Velikonoc do svátku sv. Václava je dlouhá doba. Přesto zbývá zhruba půl roku, kdy pramice nejezdí. Co v té době děláte?
Nic. Chodím na dříví do lesa a odpočívám. Já už se za celý život nadřel …

Autor: Martina Křečková

13.8.2015
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Omilostněný Jiří Kajínek před bystrckým bytem řekl, že zatím se setkává se samými dobrými reakcemi lidí.
12

Můj soused zabiják: lidé z Bystrce Kajínka většinou vítají, cítí se i bezpečněji

Donald Trump, Emmanuel Macron a Theresa Mayová na sicilském summitu G7.
AKTUALIZOVÁNO
1 13

Víme, jak bolí Bataclan i Manchester, shodli se Mayová s Macronem

OBRAZEM: Nejlepší fotografie týdne

Prohlédněte si nejpovedenější snímky našich fotografů, pořízené během uplynulého týdne.

Zkasírovat hosta před každou cigaretou? I to může „přinést" protikuřácký zákon

Jste číšníkem v restauraci a host, který vypil třeba tři piva a jednu štamprli, se zvedne s tím, že si jde ven zapálit. Budete mu důvěřovat, nebo ho zkasírujete hned? I s takovými situacemi si budou muset v restauracích poradit poté, co začne 31. května platit protikuřácký zákon.

Kamiony pustoší silnice v okolí opravovaného tahu z Holic na Vysoké Mýto

Neustálý řev motorů, výfukové zplodiny, na silnici vyjeté koleje, trhající se krajnice. Tak to v těchto dnech vypadá v Jaroslavi na Holicku. Obec doplácí na probíhající rekonstrukci páteřního tahu I/35 z Holic na Vysoké Mýto. Přes Jaroslav teď proudí veškerá silniční doprava včetně kamionové.

Komentář Stanislava Šulce: Jiří Kajínek Superstar

Po šesti dnech a nocích permanentního přímého přenosu se národ dočkal. Nejslavnější vězeň Jiří Kajínek, několikrát trestaný recidivista a odsouzený dvojnásobný vrah, se konečně dostal na svobodu. A opuštění vězení by lépe než Kajínek nezvládla ani Paris Hiltonová, která před lety také musela za katr. Vyšel postarší chlapík, jehož nadprůměrná muskulatura zářila téměř stejně jako již proslulé tílko. Dav čekatelů před věznicí si s ním udělal selfie, veřejnoprávní i další televize celou chvilku přenášely naživo a celý kolotoč zájmu o Kajínka nebere konce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies