VYBERTE SI REGION

Na návštěvu přišla cukrovka. Biker Josef Hladík řekl: No a co?

Mladá Boleslav /FOTOGALERIE/ - Je to příběh patnáctiletého kluka. (Ne)obyčejný příběh. Ten kluk žije odmalička ve sportovním prostředí. Maminka mnohonásobná mistryně republiky na horském kole, silničním kole i v cyklokrosu. Tatínek bývalý hokejista, cyklista, trenér.

1.10.2016
SDÍLEJ:

Mladoboleslavský biker a cyklokrosař Josef Hladík se svými rodiči Josefem a Janou.Foto: Kateřina Hladíková

Ten kluk odmalička sportuje. Lyžuje, plave, hraje hokej, tenis, badminton, florbal. Ze všeho nejvíc ale miluje kolo. Obyčejné závodní kolo. Je členem mladoboleslavského týmu Ivar CS - Author team.

Tomu klukovi, který každý rok najezdí kolem sedmi tisíc kilometrů, se změnil ze dne na den život. Do jeho života přišla nezvaná kamarádka. Slečna cukrovka. Místo toho, aby se hroutil, jen se pousmál a přidal. Jeho kolo od té doby jezdí ještě rychleji.

Jmenuje se Josef Hladík. Pepíček. Tak mu říká maminka Jana. Pepča. Tak mu říká stejnojmenný tatínek. Josef. Ale postupně. Přišel poslední měsíc loňského roku. Prosinec. Skončila cyklokrosová sezona, cyklistům nastal měsíční odpočinkový čas. A Pepča začal hubnout.

„Vůbec nebyl unavený, jen hubnul a vytahoval se. Neřešila jsem to, protože jsem to samé zažila u synovce. Z baculatého dítěte se během chvíle stal šlachovitý mladík. Prostě puberta, říkala jsem si," vzpomíná na předvánoční čas maminka. „Hodně jsem pil a hubnul, ale jinak pohoda," přidává se Pepa, tehdy čtrnáctiletý žák deváté třídy základní školy.

Babiččina diagnóza

Tatínek s dcerou Katkou a druhým synem Fandou odjeli na hory. Maminka zůstala s Pepčou doma sama. A přijela babička z Moravy, která ho viděla po delší době. Povídá: „Ten kluk je nemocný. Má cukrovku." „Ale mami, proč by měl mít cukrovku, povídám zděšeně." Popisuje okamžiky maminka Jana.

Protože dědeček má cukrovku druhého typu, měli u sebe přístroj na měření hladiny cukru v krvi. Z kapky krve ukázal přístroj šílené číslo - 31. „To není možné, přístroj měří špatně, napadlo mne hned. Změřila jsem cukr podruhé, potřetí. Pořád stejně vysoké číslo. Hmm, tak to je asi vážně zle. Komu zavolat? Kterému doktorovi? Hned ten první mi řekl, abychom okamžitě přijeli do nemocnice."

A tak se maminka se synem vydali na vyšetření. Netrvalo dlouho a maminka přijela zpátky domů. Bez Pepči. Toho si nechali v nemocnici. Verdikt zněl drsně: Cukrovka prvního typu.

Maminka začala ihned pátrat na internetu a zhrozila se ještě více. Žádné pozitivní zprávy. Bylo jí do breku, celou noc nespala. S manželem si dlouze povídali po telefonu, ale k žádnému závěru nedošli.

Chlap každým coulem

Zatímco rodiče netušili, co se v Pepíčkově a v jejich životech bude dít, v nemocnici byla nálada úplně jiná. Pepča byl na pozorování, vyšetření střídalo vyšetření. On měl ale jasno: „Sportovat budu dál, ani náhodou nepřestanu jezdit na kole." Jeho víra z něho vyzařovala vysoko nad slunce.

„Rodiče byli vykulení, ale já to bral normálně. Když jsem se vrátil domů, nastal čas, kdy jsem musel začít každý den čtyřikrát měřit cukr v krvi. Podle toho přizpůsobuju stravu. Nesmím sladký, ale jednou týdně si dám zákusek. Mám rád, hrozně rád, čokoládovou roládu," říká Pepa na konci září. Deset měsíců poté, co zjistil, že nedílnou součástí jeho života se stala ona nezvaná kamarádka. Slečna cukrovka.

I když se rodiče báli, netrvalo dlouho a po návratu z nemocnice Pepča opět usedl na kolo. „Dával jsem si pozor. Vím, že když nebudu dostatečně a správně jíst, můžu zkolabovat. V tomhle jsem disciplinovaný, v tom neuhnu. Nemám zájem s sebou někde fláknout," říká kluk a já přemýšlím, zda je slovo kluk správný výraz.

To, jak přistupuje k životu i ke sportu, jak uvažuje, ukazuje, že je to chlap každým coulem. Zodpovědný chlap, který ví, že bez kola svoji budoucnost neplánuje.

Nemoc se zlepšuje

Při pravidelných kontrolách jsou lékaři překvapeni, jak se nemoc zlepšuje. Pepča si píchá stále nižší dávky inzulínu. Co za zlepšením stojí? Kdo ví. Možná tvrdý sportovní trénink, pozitivní domácí prostředí a jeho touha ukázat všem kolem, že je to pořád on. Pepa Hladík. Cukrovka necukrovka.

Sedm měsíců po příchodu cukrovky se postavil Pepa v Bedřichově na start závodu mistrovství republiky kadetů v cross country na horských kolech. Chvíli před tím jeho mladší sestra Katka závod vyhrála a stala se mistryní republiky. Když Pepa dojížděl do cíle na šestém místě, táta skrýval slzy. Maminka je neskrývala. „Pro nás je to, jako kdyby se stal mistrem světa," říká táta. „Je to strašně hodný kluk," špitne maminka.

Minulou středu jel většinu prvního závodu Českého poháru v cyklokrosu v Táboře na prvním místě kadet Josef Hladík. Dvakrát musel opravovat zaseknutý řetěz a tak nakonec dojel třetí. „To je prostě neskutečné," řekl po závodě táta. Máma nemluvila…

Úhel pohledu číslo 1

Josef Hladík junior: Cukrovku mám už tak trochu na háku

Mladoboleslavský biker a cyklokrosař Josef Hladík.

Závodím odmala a strašně mne to baví. Kolo je můj život. Loni jsem hodně pil a hubnul. V nemocnici řekli: Cukrovka. Rodiče byli vykulení, já to bral jako součást života. V nemocnici se máma skoro zhroutila a paní doktorka mi povídá, že je dobře, že sportuju, ale že nepůjde, abych závodil vrcholově. Tak jsem jí řekl, že jí nevěřím, že sportovat vrcholově budu a že se toho nevzdám. Doktorka jen kývla.

Čtyřikrát denně si měřím cukr v krvi, píchám si inzulin. Vše se od začátku hodně zlepšilo. Je to i tím, že mi jídelníček připravuje výživová poradkyně Petra Ježková, manželka mého trenéra a bývalého cyklisty Václava Ježka. Musím jíst přesně odvážené porce, ale snídám třeba normálně housku se šunkou a sýrem. Až na sladký mohu vlastně všechno. Ale já mám sladký moc rád, tak jednou týdně si malinko dám. Snad táta a doktorka neomdlí.

Když jsem se vrátil z nemocnice, přišly ještě problémy s koleny, která mne bolela. Pak jsem začal cvičit a zlepšilo se to. Moc jsem se těšil na kolo, jen máma nechtěla, abych jezdil sám. Ale já mám vždycky s sebou spoustu jídla, takže je to v pohodě.

Ta první jízda, to byl neskutečně krásný pocit. Úplně jsem na chvíli zapomněl na nějakou cukrovku, odreagoval jsem se a bylo mi báječně. Jinak ale v hlavě cukrovku mám stále. Pořád se musím hlídat. Prostě nechci, aby to se mnou seklo. První závod jsem se ještě šetřil, ale od druhého už jezdím naplno.

Mistrovský trikot

Já už tu cukrovku mám tak trochu na háku. Vím, co musím dělat, jak mám jíst, jak pít, a tak mne cukrovka nemůže porazit. Vím, že máma má několik mistrovských trikotů, teď ho má i sestra. Toužím ho mít taky, tak uvidíme. Šestý místo na mistrovství republiky v cross country nebylo špatný, protože všichni přede mnou jsou o rok starší, takže budu mít větší šanci.

Šance na vyléčení cukrovky je nyní skoro nulová, ale vím, že věda jde dopředu a třeba za dvacet let najdou lék a dá se to vyléčit. Když ráno vstanu, už skoro přesně vím, jaké hodnoty mi přístroj ukáže. Ale nikdy mne nenapadlo, že bych vynechal měření. To prostě neudělám nikdy. To bych byl ve stresu a ten taky není dobrý.

Já nevím, proč mám cukrovku. Nepátral jsem po tom a je mi to úplně jedno. Jen vím, že musím dodržovat řád. Překonat cukrovku bez řádu prostě nejde.

Raději mám horská kola než silniční závody. Mám rád bahno, v něm jezdím moc rád. A taky rád čistím kolo. Já kolo miluju, neumím si představit, že bych nejezdil. Nikdy bych s ním nehodil. Ani teď, když jsem jel na prvním místě a dvakrát se mi sekl řetěz, tak jsem se na kolo nezlobil. V klidu jsem to opravil a jel dál.

Jsem prvním rokem na střední škole v automobilce Škoda Auto, bude ze mne mechanik elektrotechnik. Když mi nevyjde ježdění na kole, což bych si přál, budu pracovat ve Škodovce. Do ciziny mne to netáhne. Já jsem takovej mamánek, jsem rád doma. Mám to tam rád. Vždyť mám skvělé sourozence a skvělé rodiče. Ty nejlepší na světě. A nějaká cukrovka mne nemůže rozházet…

Úhel pohledu číslo 2

Josef Hladík senior, táta: Kdybych se nestyděl za slzy, řval bych jako kůň

Josef Hladík, otec stejnojmenného mladoboleslavského bikera a cyklokrosaře.

Byl jsem na horách a zvoní mi telefon. Pepo, Pepíček má cukrovku, vychrlila na mne manželka. Přišly dva okamžiky. Nejprve ty smíšené pocity, protože jsem nevěděl, jak s tím bude žít, jak s tím budeme žít my. Zda se s cukrovkou dá sportovat. My jsme o tom nic nevěděli. Když jsem ale pročetl mraky informací, uklidnil jsem se a bylo mi jasné, že se svět nezboří, že to půjde.

Když se Pepa opět posadil na kolo a stál na startu prvního závodu, přišel jsem k němu a povídám mu: „Je úplně jedno, kolikátý dojedeš, hlavně dojeď do cíle zdravý a v pořádku. Užij si ten závod! Už teď jsi vyhrál!"

Víc než mistrovství světa

Když pak na mistroství republiky dojel šestý, bylo to něco neskutečného. Stál jsem v cíli, a kdybych se nestyděl za slzy, řval bych jako kůň. Pro mne to bylo více, než kdyby vyhrál mistrovství světa. Jako rodič jsem byl pyšný a šťastný, ale hlavně jsem byl šťastný kvůli němu. Proto, že ukazuje, že je to prostě frajer.

Když projížděl cílem na šestém místě, na okamžik mne napadlo, co jsme všichni prožívali půl roku před tím. Tenhle kluk má obrovskou disciplínu, dokáže dodržovat řád a režim a je vidět, že odmalička sportování v něm tohle všechno utvrdilo.

Úhel pohledu číslo 3

Jana, maminka: Pepíček je moc hodný kluk a strašně silný člověk

Kateřina a Jana Hladíkovy z Mladé Boleslavi - mistryně České republiky v cross country, nebo-li v terénním závodě na horských kolech.

Kateřina a Jana Hladíkovy z Mladé Boleslavi - mistryně České republiky v cross country, nebo-li v terénním závodě na horských kolech.

My jsme nic netušili, hubnutí i přemíru pití jsme přičítali jeho věku. Prostě puberta, říkala jsem si. Babička, která Pepíčka asi pět týdnů neviděla, řekla jasně, že je nemocný a má určitě cukrovku. Nevěřila jsem, ale v nemocnici mne vyvedli z omylu. Byla jsem zmatená, nevěděla jsem co dělat.

Seděla jsem doma u počítače a četla článek za článkem a dostávala se do větší a větší deprese. Bohužel většina článků byla opravdu dost děsivá. Ty pocity byly šílené. Nejhorší, které jsem kdy prožila.

Nevěděla jsem téměř nic o cukrovce, ale věděla jsem, že se v naší rodině zastavila vážná nemoc. Uvědomila jsem si, že jsme v pěkné bryndě, že tohle je na celý život. Mísily se ve mně pocity maminky i sportovkyně. Na jedné straně obava o syna, na druhé lítost nad tím, že jeho kariéra cyklisty asi skončí. Vždyť kolo je součástí jeho života. Když mu zakážeme jezdit, vezmeme mu část života.

Neskutečná disciplína

Ráno moudřejší večera platilo i tady. Pepíček se vrátil domů a my jsme se postupně dostali do víru života s cukrovkou. Pepča je, stejně jako mladší Kačka, odmalička zvyklý sportovat, dodržovat disciplínu, a to je důležité. Pepíček je neskutečně disciplinovaný.

Čtyřikrát denně si měří hladinu cukru, píchne si do prstu a z kapky krve to zjistí. Následně si upraví jídelníček. Dělá to běžně a pravidelně a bez problémů, bez jediného úšklebku, vzal to jako součást života.

Dokonce bych řekla, že si z nemoci udělal tak trochu přednost, rozhodně ne hendikep. A má strašnou touhu ukázat všem, že mu nic není a že je prostě dobrý. Místo toho, aby si stoupnul do kouta a brečel, tak to vzal z opačného konce. Mám cukrovku. No a co?

Důležité určitě bylo i jeho setkání v nemocnici s mladým fotbalistou, který cukrovku už několik let má. On ho jako první zasvětil do toho, jak žít a sportovat s cukrovkou.

Jako součást života

Od příchodu cukrovky uteklo deset měsíců a na jeho výkonnosti se to rozhodně neprojevilo negativně. Až bych řekla, že naopak. Já už nervózní nejsem, už víme, co a jak. Jako maminka mám ale pořád strach. Víme, že Pepíček se s životem s cukrovkou nesmířil. On se s ní totiž vůbec nesmiřoval, on to vzal jako součást života, že to tak má být.

Když jsem na mistrovství republiky na horských kolech viděla projíždět cílem dceru Kačku na prvním místě, měla jsem slzy v očích. Když po chvíli dojížděl Pepa ve své kategorii na šestém místě, oba jsme věděli, že vlastně vyhrál. Manžel ty slzy radosti a štěstí tajil, mně ale tekly po tváři slzy jako hrachy.

Brečela jsem jako želva. Jsme rodina, která drží pohromadě a která miluje sport. Pepíčkova cukrovka nás ještě více utužila. Naplno jsem si uvědomila, jak svoji rodinu miluju, jak skvělého mám manžela. A taky to, že Pepíček je nejen moc hodný kluk, ale k tomu strašně silný člověk…

CukrovkaCukrovka (diabetes mellitus) je souhrnný název pro skupinu chronických onemocnění, která se projevují zvýšenou hladinou cukru v krvi neboli hyperglykemií. Na regulaci hladiny cukru v krvi se rozhodující mírou podílí hormon inzulin. Bez inzulinu nemohou buňky lidského těla cukr z krve získávat. Inzulin umožňuje cukru z krve vstoupit do buněk, kde je využíván jako zdroj energie.

Rozlišujeme dva základní typy cukrovky: diabetes 1. typu a diabetes 2. typu, které vznikají důsledkem absolutního nebo relativního nedostatku inzulinu.

Co je to diabetes 1. typu
Diabetes mellitus 1. typu vzniká v důsledku selektivní destrukce beta buněk vlastním imunitním systémem, což vede k absolutnímu nedostatku inzulinu a doživotní závislosti na exogenní aplikaci inzulinu. Ke zničení B buněk dochází autoimunitním procesem, jenž je zakódován v genetické informaci diabetika. Autoimunitní proces je porucha imunitního systému vzhledem k toleranci vlastních buněk, proti nimž vlastní tělo vytváří autoprotilátky.

Diabetes mellitus 1. typu je také někdy označován jako juvenilní diabetes, protože je nejčastěji diagnostikován kolem 15. roku života. Onemocnět jím však mohou jak novorozenci, tak starší lidé.

Co je to diabetes 2. typu
Diabetes 2. typu vzniká v případech, kdy je organismus schopen produkovat jen minimální množství inzulinu, nebo když inzulin uvolněný z beta buněk slinivky břišní nedokáže organismus a jeho tkáně efektivně využít. U řady pacientů s diabetem 2. typu lze onemocnění zvládat pouze racionální změnou stravy a pravidelnou tělesnou aktivitou.

V případě další progrese onemocnění je však nutná léčba perorálními antidiabetiky nebo injekcemi inzulinu. 
92 % nemocných cukrovkou tvoří diabetici 2. typu. Tato cukrovka postihuje častěji starší osoby a osoby s nadváhou či obezitou.

Příčiny onemocnění

Diabetes 2. typu vzniká většinou až v dospělém věku. Hlavními příčinami vzniku nemoci jsou nevhodný životní styl, nevhodné stravování, nedostatek pohybu a další. Nejde jen o špatné návyky spojené se stravováním, ale celkově o nedodržování zdravé životosprávy - přílišná stresová zátěž, nepravidelné stravování se nevhodnými potravinami či nedostatek relaxace. Počet lidí zasažených diabetem bohužel neustále roste.

Zdroj: www.lecbacukrovky.cz

Čtěte také: O mámě a dceři. O dámách, které vybojovaly mistrovský titul. Ty dělí 23 let

Autor: Jiří Macek

1.10.2016
SDÍLEJ:

Postrach Vysočiny: Žena zničila desítky aut a zapálila volejbalové kabiny

Havlíčkův Brod – Bývalou řidičku kamionu a uklízečku Bohumilu Šustrovou ze Ždírce nad Doubravou poslal v úterý Okresní soud v Havlíčkově Brodě na devět měsíců do vězení, a to za podpálení kabin havlíčkobrodským sportovcům.

Mikuláše, anděla a čerta na Slovensku zadržela policie

Bratislava - Tři sourozence převlečené za Mikuláše, anděla a čerta zadržela v západoslovenské Skalici policie. Bratr a jeho dvě sestry v kostýmech měli neobvykle rozdělené role: zatímco Mikuláš koledoval, anděl kradl, informovala slovenská média.

Šedesátiletá řidička smetla před semafory dítě, je těžce zraněné

Česká Třebová - Vážná nehoda se stala ještě za bílého dne uprostřed České Třebové. Auto zde srazilo dítě.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies