VYBERTE SI REGION

Na Osobnost roku Kolína je navržená také redaktorka Deníku

Kolín /ROZHOVOR/ - Myslela si, že se jí to podaří utajit ve své skromnosti. Málem se to i povedlo. Málem. Řeč je o naší kolegyni z Kolínského deníku Janě Martinkové a jejím návrhu na titul Osobnost roku Kolína.

5.1.2013
SDÍLEJ:

Část redakce Kolínského deníku (zleva): Lucie Mašínová, Gabriela Minaříková, Jakub Šťástka, Jana Martinková, externí spolupracovník Zdeněk Hejduk a sportovní redaktor René VolfFoto:

Na udělení Otakarova reliéfu byla navržena například spolu s Vladislavem Součkem, Pavlem Rajdlem, Jaromírem Vyskočilem, Miroslavem Uhrem, Kateřinou  Šafránkovou či Milošem Houdkem.

Když tedy kápla božskou, jak to celé s osobností je, zavřeli jsme notebooky a bombardovali Janu Martinkovou otázkami.

Osobnost roku není zrovna malá pocta. Co to pro tebe znamená, už jenom samotné navržení?

Pokaždé, když si na vás někdo vzpomene v dobrém, je to milé a asi každého to musí potěšit. Jen ta výroční cena se mi zdá v mém případě příliš. Kdyby měsíční, budiž (směje se).

Proč si to myslíš? Osobnost jako osobnost, ne?

Každý rozumný člověk by si o mně musel pomyslet něco o nafoukaném frackovi, kdybych se měla cítit na stejné úrovni jako osobnosti, z nichž mnohých si opravdu vážím a které si poctu v podobě Otakarova reliéfu, čili vlastně jakéhosi uznání od svého města, zaslouží za svou mnohaletou, často celoživotní práci.

Jak dlouho působíš v Kolínském deníku či v médiích vůbec? A jinak, vzpomínáš na svůj první článek?

Suma sumárum zhruba patnáct let plus něco málo předtím jako externista. Kromě Deníku jsem pracovala pro Mladou frontu, Český rozhlas a drobně pro další tištěná a rozhlasová média, tři, čtyři roky jsem byla novinářem „na volné noze". Na svůj úplně první článek si vzpomínám. Asi desetkrát jsem si ho četla, abych neměla v angličtině chyby, a vyšel v Newsweek. Čítal asi pět vět. Vedle článků začínajících domicily Lisabon, Toronto apod. bylo moje veledílo - pozvánka na hudební festival. Vzpomínám si i na svou první rozhlasovou reportáž a komentář svého tehdejšího editora při diskusi, kdo čím začínal. „Máme tu jednu kolegyni a ta začínala hřbitovem". Zvířecím.

Novinář na volné noze je dnes něco jako bílá vrána. Funguje to ještě? Mohlo by?

Nevím, jestli to ještě jde, ale šlo. Dnes je možná trochu jiná doba. Těžko srovnávat. Srovnání to člověku přinese ale zcela jistě v tom směru, že není marné vědět, jak to vypadá na obou stranách barikády. Být zaměstnanec, nebo osoba samostatně výdělčeně činná - oboje má svá pro i proti. A není marné je znát z vlastní zkušenosti.

Ze své pozice znáš spoustu lidí. Logicky i další kandidáty. Je to tak?

Podle jména většinu ano, osobně některé. A o tom to je. Nelze práci redaktora, i kdyby třeba rozluštil aféru Watergate, stavět na tutéž úroveň jako třeba práci lékaře nebo životní pouť pana Součka. Není to hraná skromnost. Každý by měl mít schopnost vnímat, kam se ve společnosti zařadil.

Minimálně ale znáš Alici Kubíčkovou, vedoucího psího útulku. Také máš zvířecí aktivity. Nebudete si s Alicí Kubíčkovou konkurovat?

To určitě nebudeme (směje se). A moje aktivity? V této oblasti nebývají často lidem příliš na očích a nestojím za ně o nějaké ceny. Výsledek, pokud se podaří, je tou nejnádhernější odměnou, kterou nic nemůže nahradit. Ale musím říct, že při nich poznáte (bohužel ne spoustu) úžasných lidí, kterým mám často chuť děkovat už jen za to, že jsou. Třeba vedoucí stanice pro zraněné a handicapované živočichy v Pátku u Poděbrad Luboš Vaněk.

Někteří lidé jsou „psí" tvorové, jiní zase „kočičí". Je mezi nimi rozdíl? Co tě na kočkách fascinuje nejvíce?

A pak jsou také lidé „ptačí", lidé „koňští" atd. A pak taky takoví ti „na všechno". Člověk by měl mít úctu k životu a chápat utrpení každého živého tvorova, protože každý může cítit bolest a strach.  Byl-li by v nouzi, snažila bych se pomoci i krokodýlovi, a důvod, proč dosud nechodím s ukousnutou rukou, je fakt, že v potoce, studánce, ba ani v rybníku, u kterých bydlím, se žádný krokodýl nevyskytuje. Jen jednou jsme si to s kamarádkou jako děti myslely. „Mamíí, tatíí, v sádkách je krokodýl". Překvapilo nás, že to nepřekvapuje je. Byl to sumec. Rozdíl mezi „psími" a „kočičími" tvory? Velký asi nebude. Snad jen ve velikosti dotyčných šelem. Sama pejska nemám, jen občas venčím nebo hlídám starého bracha rodičů. Číče se při čekání, než panička přijde z práce, přece jen stýská o něco méně než pejskovi. Pro něj každé odloučení od páníčka znamená smutek. Kočky jsou své a upřímné. Nebudou se s vámi mazlit, pokud o to v té chvíli nestojí. Pes ano. Kočka je do života parťák, pejsek spíše podřízený. Tedy pokud zrovna svou psí láskou plně nevládne domácnosti (směje se).

Co je nejtěžší na práci novináře?

Udržet objektivitu. Těžko vám někdo řekne „jo, napsala jste objektivní článek, i když v něm nejsem zrovna v dobrém světle". A někdy mají lidé, jimž kladete nepříjemné otázky, pocit, že vy jako novinář jste příčinou problému, protože o něm hodláte psát. Prostě za to můžete vy, který jste problém popsal, ne ten, kdo ho způsobil.

O čem píšeš nejraději?

Slyšela jsem o sobě, že jsem kauzální redaktor. Něco na tom asi bude, i když kauza je pojem dosti široký. Píšu ráda o dlouhodobých záležitostech, o jejichž vývoji mám přehled už třeba několik let, nepotřebuji si dohledávat data, vím je z hlavy, lze se na věc dívat z různých pohledů, existují různé názory. To pak nastane v redakci tradiční debata. „Ne, počkej, v té záležitosti je jediná nová věc, z toho neudělám otvírák (tedy hlavní článek na stránce)". Po čtvrt hodině: „Hm, no, ale jo, udělám." A po další čtvrt hodině: „Člověče, já toho textu mám nějak hodně, není ještě někde místo, potřebuju udělat pokračování na další stránce".

Co je lepší: osobní kontakt nebo elektronický? Setkat se s někým může být zajímavé, ale oběhnout to všechno někdy nemožné…

Určitě osobně a nejen s těmi známými osobnostmi (směje se). E-mail je fajn, ulehčí a urychlí práci, ale můžete si to dovolit jen s lidmi, se kterými jste mluvil už stokrát, znáte jejich způsob vyjadřování apod. nebo jde o kratičkou reakci. Pokud je to někdo, koho vidím poprvé, potřebuju o tom člověku něco vědět. Ne že bych se ho zrovna ptala, jaké palačinky má nejraději, ale potřebuju chvíli vnímat jeho já, atmosféru, kterou kolem sebe šíří, emoce, které vyzařuje, abych pak mohla odpovědi sepsat jeho „ústy", jeho stylem, jeho povahou, nikoli svou.

Čemu dáš přednost: diktafonu, nebo poznámkovému bloku?

Raději záznam. Tedy pokud to není odpověď na dvě věty.

Máš nějaké novoroční předsevzetí?

A dej pokoj! Ještě tak nějaké předsevzetí. To může člověk udělat kdykoli jindy během roku. Taková předsevzetí se mi sem tam daří, novoroční jsem nikdy nezkoušela. Beztak je jasné, že by bylo po předsevzetí nejdéle 3. ledna. K tomu udělat velký krok člověka přiměje jen opravdové rozhodnutí, ne datum v kalendáři.

Co bys popřála našim čtenářům do nového roku?

Zdraví, lásku a víru. Hlavně to první. Lásku ve všech jejích podobách a víru v sama sebe i v ostatní. Hledejte (a probouzejte), je-li to možné, v ostatních to dobré. Je to vždy účinnější a trvalejší než nadávky, odplaty a direktiva. A někdy po čertech těžké. Ale nevzdávejte to. Nevzdávejte se v přesvědčení, že to či ono zvládnete, a je-li zle, v přesvědčení, že zase bude líp. I když to tak někdy vůbec nevypadá. Takže - šťastný nový rok! A nenechte se zmást povídačkami o té třináctce na jeho konci.

Autor: Jakub Šťástka

5.1.2013
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Lidé o teletext nepřijdou, bude i v novém TV vysílání

Do čtyř let všechny domácnosti v ČR přejdou na vysílání ve formátu DVB-T2. Textové zpravodajství to nakonec „přežije". Jestli si myslíte, že v době internetu je teletext „mrtvé médium", jste na omylu.

Muslimové v Česku nejsou dle knihy monolit, ale pestrá skupina

Brno - Muslimská komunita v Česku je mnohotvárnější a etnicky pestřejší, než jak ji vidí většinová společnost. Její členové se také liší v přístupu k víře a pravidlům. Vyplývá to z obsáhlého souboru studií, který pod názvem Muslimové v Česku vydalo brněnské nakladatelství Barrister&Principal.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies